Hodná, malá … technika

Můžeme se od východních i západních Asiatů lišit barvou pleti, velikostí, vírou, ale zjevně jsou věci, které platí zcela univerzálně. Tak třeba taková esoterická pravda dostupná jen několika miliardám vyvolených, že to, že stroje nemají duši, je blbost.

Kolegovi Zealovi poslední měsíc stávkuje počítač. Což není nic divného, protože stejně jako v jakékoli jiné korporaci je naše počítačová síť nespolehlivá a bezpečnostní opatření a přístupová práva natolik striktní, že se díky tomu často ani neupdatuje software, který by se jinak updatovat měl. A tak Zealovi za poslední čtyři týdny už čtyřikrát zkoušeli dát počítač dohromady. Marně.

Zeal je machr přes finance a přes telefony, ale v PCčkách je ještě méně doma než já, takže si ode mě nechal poradit, co a jak si před pokusy našich ajťáků o zfunkčnění jeho stroje zazálohovat. První, co jsme zjistili, bylo, že na stařičkém přenosném disku, který si za tím účelem přinesl, měl systém podezření na chyby.

“Zeale,” říkám, “já jsem taky cenař, takže tě naprosto chápu. Dokud to trochu funguje, tak to používáme, a každou investici zvažujeme tak asi desetkrát. Ale vážně bys udělal nejlíp, kdybys tuhle starožitnost zahodil a pořídil si za poloviční peníze něco s třikrát větší kapacitou. Ve chvíli, kdy se na disku objeví první chyby, si můžeš být skoro jistý, že se blíží ke konci své životnosti.” Zeal se zasmál a řekl, že o tom pouvažuje.

Vzápětí jsme zjistili, že je potřeba zazálohovat tolik dat, že by kvůli tomu musel Zeal zůstat v práci dvě hodiny přes čas, takže prohlásil, že si vezme počítač domů a nechá kopírování běžet, zatímco bude trávit večer s rodinou.

“A co takhle se cestou stavit v Xcite a koupit si ten nový hard disk?” ptám se. Řečnicky. Chechtáme se oba.

Jenže anžto jsem duše potměšilá, neodpustím si poslat večer zprávu: “Hodnej hard disk, móóóc hezky kopíruje, pěkně Zeala poslouchá a vůůůbec nedělá chyby.” Odpověď přichází obratem: “Jestli se něco stane, tak si mě nepřej!”

Druhý den dopoledne lítám po schůzkách, takže se se Zealem potkávám až někdy okolo poledne. Vedle jeho notebooku vidím ležet starého známého diskového stařešinu, který samým kopírováním bliká a cvaká jako o život. Jen se tázavě podívám.

“Čtyřikrát jsem to včera zkusil. Čtyřikrát! A pokaždé mi to spadlo. Tvoje jediný štěstí je, že když jsem to ráno pustil po příchodu do práce, tak se to rozběhlo!”

O dvě hodiny později něco řešíme s kolegou Shyamem. Když máme dořešeno, trávíme ještě pár minut společenskou konverzací, abychom s kolegou z product developmentu utužili přátelské vazby. Zeal si při té příležitosti postěžuje na problém s počítačem.

“To není problém počítače, ale tvůj,” říká Shyam. “Kdybys k němu každé ráno přišel, vzal ho do náruče, pěkně ho pohladil a řekl mu, jak moc ho máš rád, šlapal by jako hodinky.”

Některé pravdy jsou skutečně univerzální.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: Hodná, malá … technika

  1. Sillicon napsal:

    Kazdy stroj posloucha jen sveho panicka… v praci to plati 100% 😉

  2. Jason napsal:

    Jů, další čtenář, o kterém jsem nevěděl! Tož vítej na wotnau.cz. 🙂
    Pokud jde o tu techniku, při nejbližší příležitosti na tohle téma publikuju ještě jednu krátkou zábavnou historku. Tenhle příspěvek k ní měl vlastně být jen lehký nástin stručného úvodu, ale nějak mi nabobtnal.
    Zdravím, přeju, ať se ti zdárně žije, commodoří a ultimátuje – a koukej dorazit na příští Forever!

  3. Sillicon napsal:

    Copak ja… na pristi Forever dorazim, ale ty aby ses tam natrvalo neusadil, kdyz se ti tam tak libi… 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *