Návrat do Al-Potyemkhaniho oázy

Často si říkám, že Kuvajt je na absolutistickou monarchii až podezřele rozumná země (a nikoli překvapivě si přitom vzpomenu na Václava Havla). Ale už jsem také psal o tom, že i tady člověk občas navštíví Al-Potyemkhaniho oázu.

Jedno z prvních varování, které dostanete, když uvažujete o práci v oblasti Zálivu, je, že ve většině případů jde o striktní muslimská zřízení, takže se musíte rozloučit s konzumací alkoholu.

Jedna z prvních informací, když si získáte alespoň minimální důvěru kolegů, bývá vágní poznámka do neutrálního prostoru, že kdo hledá…

Jedna z prvních odpovědí, které na to každému dávám, je “In Rome do as Romans do” (v Římě se chovej jako Říman, čili v jiném kraji se chovej dle jiného mravu). Před odjezdem do Kuvajtu jsem právě z tohoto důvodu dost cílevědomě chlastal, takže mi to prvních pár měsíců tady vůbec nechybělo a pak už jsem byl zvyklý. (Tohle je speciální jasoní technika, kterou, milé děti, doma rozhodně nezkoušejte, zvlášť pokud máte sklony k závislostem.) Stejně tak v době ramadánu od chvíle, kdy ráno opustím byt, do okamžiku, kdy se do něj vrátím, nejím a nepiju.

O to zábavnější mi právě v době ramadánu přišel nákup v jednom místním supermarketovém řetězci. Sháněl jsem něco na způsob ikeáckých korkových podtácků (takže jsem samozřejmě nakonec skončil s ikeáckými korkovými podtácky, protože IKEA tu má pobočku, ale to je vedlejší), pročež jsem na eskalátoru vyjel z potravinového přízemí do nepotravinového patra a začal pátrat v regálech s nádobím.

Jsa Evropanem, původně jsem ten nápis přehlédl, protože mi na něm nepřišlo nic nepřirozeného. Až o nějaké dvě minuty později mě to trklo: ‘Moment… whiskey glass?’ Že tady prodávají whiskovky, by mě nepřekvapilo. Jsou to prostě hezké sklenky a já si doma do svých originál jackdanielsovek rád nalévám i leccos jiného. Ale čekal bych, že je tu nějak politicky korektně přejmenují.

Vrátil jsem se tedy k příslušné poličce přesvědčit se, jestli jsem se nepřehleděl. Nepřehleděl. Aspoň v tomhle. Naopak jsem se přehleděl v tom, že jsem nezaregistroval hned vedle stojící sadu white wine glasses.

Tím pádem ale už jsem zcela perplex. I kdyby to bylo tak, že Kuvajťákům by se tu tak nějak tiše tolerovalo menší než velké množství lihovin, zatímco expat by se bál, že mu bude hrozit vyhoštění, podobně jako u řidičů projíždějících křižovatkou na červenou, pořád by to nefungovalo, protože v TSC nakupují spíš Indové a Egypťani než místňáci. A nějak se mi nechce věřit, že zrovna pobočky The Sultan Center jsou tím místem, kde nakupují velvyslanectví, jež jsou formálně územím cizího státu, takže si můžou nalévat, co chtějí.

Takže nezbývá než nechat napojit služebního velblouda, uložit problém do podvědomí jako námět pro meditaci a pak s karavanou ťapkat dál. Konec konců, bez oáz přece v poušti nepřežijete.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.