Bůh v Kuvajtu

V minulém příspěvku jsem zmínil, jak mě překvapily plné kuvajtské mešity. Přesto se mi při vyslovení slova “islám” bude až do konce života vybavovat úplně jiný obrázek.

Stál jsem zrovna po práci na autobusové zastávce a čekal na svou šestnáctku či pět set šestku, když se ozvalo svolávání k večerní modlitbě. K prvnímu muezzinovi se postupně přidali další – mešit je v Kuvajtu tolik, že prakticky kdekoli slyšíte výzvy k modlitbám z alespoň tří, ale někde klidně i deseti míst.

Právě zapadlo slunce a začínalo se stmívat, takže nevím, jestli ten člověk, který šel po protějším chodníku, byl Arab nebo Ind. Do tváře jsem mu už neviděl. Vím o něm jen to, že měl na sobě oblek, v ruce kufřík – a že byl muslim. Zatímco se nad ulicí vznášela harmonická směs hlasů muezzinů, dotyčný se zastavil a rozhlédl se kolem dokola. Pak se vydal ke kontejneru na odpad, kolem kterého před chvílí prošel, a vytáhl z něj dlouhý pruh kartonového papíru.

Co se s ním chystá udělat, mi došlo až ve chvíli, kdy se ještě jednou rozhlédl a karton položil na okraj chodníku, aby nepřekážel ostatním chodcům. Ale přesto šikmo, od severovýchodu k jihozápadu. Potom poklekl čelem k Mekce a začal se modlit.

Když skončil, vstal, zvedl ten improvizovaný modlitební kobereček, vrátil ho do kontejneru, vzal do ruky kufřík, který předtím odložil, a pokračoval v chůzi ze Sharqu směrem do City. Nejvíc se mnou zacloumala samozřejmost, se kterou to všechno udělal. Cestou za prací nebo z práce za rodinou nastal čas modlitby, tak ji svědomitě vykonal a pokračoval dál. A mně už se při vyslovení slova “islám” asi navždycky vybaví silueta toho businessmana, který mi na jednom kuvajtském nároží ukázal, jak snadné je dát císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *