Busem po Kuwait City

O tom, že Kuvajt City má městskou autobusovou dopravu, jsem věděl, ještě než jsem nastoupil, a i kdyby mě tahle informace bývala minula, dozvěděl bych se ji hned při nástupu, když mi pracovník HR, který mě zasvěcoval, sděloval, že bych si měl pořídit auto.

Ich bin ein blue Collar

“Máme tu sice autobusovou dopravu, ale tu používá nejspíš jen dělnická třída,” prohlásil. Mohla to být nakrásně pravdivá poznámka, ale nesmírně mě popudil přezíravý tón, kterým byla vyřčená. Už tehdy jsem si umínil, že ať už si časem vyřídím místní řidičák a koupím auto, či-li nic, hromadnou dopravu otestuji.

Nakonec jsem si našel bydlení nějakých deset kilometrů od pracoviště a vzhledem k tomu, že taxíky mám (pokud to vůbec jde) ještě méně v oblibě než bydlení v hotelu, používám teď zdejší MHD dvakrát denně. Tady jsou mé zkušenosti za první tři týdny.

Jak se zbavit euroouřadů

Jestliže se rozhodnete vyzkoušet kuvajtské autobusy, měli byste se připravit na jiný zážitek. A nemyslím to jako eufemismus ani superlativ – emhádéčko je tu prostě založené na úplně jiných principech než v Evropě.

Autobusy v kuvajtském City by se daly použít jako zbraň hromadného ničení euroúředníků. Nikoli skrze čelní srážky, ošklivé chrupání pod koly a krvavé šmouhy na blatnících a náraznících, alebrž samotné fungování, které by spolehlivě způsobilo infarkt příslušných činitelů od strážců hospodářské soutěže přes bezpečnostní inspektory až po nejrůznější normovače a ochránce jakéhokoli čehokoli. Přesto vás můžu ubezpečit, že poté, co jsem prošel počátečním stádiem překvapení a objevování nepsaných pravidel, mám kuvajtské autobusy čím dál raději.

S kým pojedete? Koho to zajímá?

Hromadnou dopravu tu provozují celkem tři společnosti. Ty mají do puntíku stejné ceny a všechny linky premávají na stejných trasách pod stejnými čísly. Zákazníkům tak nehrozí zmatení a pokud si nepořídí síťovou jízdenku jednoho z dopravců, může jim být jedno, s kým jedou. Každé ráno tak nastoupím do autobusu s číslem 16, zaplatím 250 filů (čtvrtdinár, nějakých 17-18 Kč) a teprve kdyby mě to vážně zajímalo, mohl bych si podle nápisu na lístku přečíst, jestli jedu s KPTC, CityBusem nebo KGL.

Než nastoupíte

Bohužel nevím, jestli jde o apokryf nebo skutečnost, případně kde jsem to vůbec četl. Pamatuju si jen, jak jsem se kdysi pochechtával při čtení řádků o tom, že mládež jen leží v knihách, namísto aby se od bardů učila recitovat Íliadu zpaměti. Autor tohohle starořeckého povzdechu by v Kuvajtu našel své Eldorádo. Tady totiž potřebujete vědět.

Zapoměňte na webové stránky vyhledávající spojení. Zapomeňte na jízdní řád (vzhledem k tomu, že dopravní situaci by šlo popsat jako střídání dopravní špičky s totálním kolapsem, by stejně nemělo smysl ho kdekoli vyvěšovat). Zapomeňte na přehled všech linek, který v Praze najdete prakticky v každé tramvaji. Zatím nejúplnější shrnutí, které jsem našel po mohutném googlení, nabízí mapky města v nízkém rozlišení, do nichž je červenou čárou zakreslená trasa konkrétního autobusu. Můžete se podívat například na tu mojí šestnáctku. Pro vaši představu – oblast na mapce má od západu k východu cca třicet kilometrů a do většího detailu se nedostanete. A jen tak mimochodem (to nejlepší jsem si nechal na konec), na většině zastávek ani není vyznačeno, které linky tu staví. Spojení tedy nejčastěji nalézáte tak, že se někam dopravíte jiným způsobem, v mém případě nejčastěji pěšky, ale někdy se skřípěním zubů i tím taxíkem, a když okolo projíždí bus, překvapeně si řeknete: “A hele, tady jezdí šestašedesátka – nejede ona náhodou i okolo mého bydliště?”

A také byste měli vědět, že všechny zastávky jsou tu na znamení. Těžko říct, jestli to tak je i oficiálně, ale každopádně když přijíždí váš autobus, měli byste na něj mávnout. A on vám zastaví. Většinou.

Když nastoupíte

Řidiči se snaží neztrácet na zastávkách moc času, a tak, pokud nejste úplně první, často nastupujete už do pomalu se rozjíždějícího autobusu. Není na tom nic divného a časem si na to zvyknete. Jízdenku vám prodá řidič už za jízdy rovnou za nosem po tříproudé (v jednom směru) silnici, případně během stání na nejbližších semaforech.

Není to jeho povinností, ale pokud slušně poprosíte, tak vám během takového stání většinou otevře dveře a nechá vás vystoupit i mezi zastávkami. Zrovna tak může na křižovatce nabrat další cestující. A z čeho by ouřady u nás už asi fakt trefilo – pokud je v autobusu zrovna horko a neřítí se devadesátkou, občas zařídí trochu čerstvého vzduchu tím, že jede s otevřenými dveřmi.

Vzhledem k tomu, že zastavení je na znamení, měli byste dát najevo i to, že chcete vystoupit. Nemusíte ale mačkat k tomu určená tlačítka. Řidiči totiž nejspíš mají na zátylku dodatečný pár očí, protože ačkoli si nevšimnete, že by mrkali do zrcátka, tak i když si jen stoupnete do uličky u prostředních dveří busu, na zastávce vám je spolehlivě otevřou.

Výstup je tedy jistý. Nástup je ovšem vždy tak trochu loterie, protože pokud je dopravní situace obzvláště nepříznivá, bus má (podle neřádu, který nikdo nezná) už výrazné zpoždění nebo to řidič prostě neuzná za vhodné, tak okolo zastávky projede, aniž by zpomalil, i kdyby lidi na ní mávali rukama jako větrné mlýny. Ale co, stejně za pár minut pojede další.

Kdo v tom jede s vámi

Já vím, že to opakuju pořád dokola, ale prostě mě to každý den znovu praští do očí – rozdíl je v lidech. I kdybych brousil svůj ostrovtip na některých detailech kuvajtských poměrů až do vlasového ostří, stejně nakonec skončím u toho, že je to země plná prima lidí.

Několik prvních řad sedadel je vyhrazeno pro ženy. Na rozdíl od sedaček pro seniory a postižené v pražské MHD nejsou nijak označeny, ale přesto to všichni respektují. Jestliže nastoupí žena, objeví se náhle v přední části autobusu volná sedačka, i kdyby byl jinak narvaný k prasknutí.

A propos, sedačky! Zatímco v matičce stověžaté se řeší dilema mezi nehygienickým čalouněním a klouzavými sedačkami v nových tramvajích, Kuvajt má už dávno vyřešeno. Jednoduše a geniálně. Plastové sedačky jsou tu prostě lehce vroubkované. Ne tak výrazně, aby vás to tlačilo do stehen či pozadí, ale dost na to, abyste se při (často dost prudkém) brzdění neposouvali dopředu.

Dalším výrazným znakem vašich spolucestujících je zvýšená nesobeckost. Jen málokdy se tu stane, že si někdo na volné dvojsedačce sedne na část blíž do uličky, aby zmenšil pravděpodobnost, že se někdo bude chtít posadit vedle a naruší mu osobní bublinu (neříkejte mi, že to občas taky neděláte). Dost často dokonce vídám, že pokud něčí soused vystoupí, dotyčný se posune k okénku, aby dalším cestujícím usnadnil usednutí. A už se mi párkrát stalo, že jsem stál v uličce ztracený v tónech ze sluchátek či textu e-mailu a někdo mi ťukl na rameno s tím, že už se někde uvolnilo místo k sezení.

A, last not least, oproti pražské MHD kuvajtské autobusy nepáchnou. Přestože krutou zimu (20-25 stupňů) už tu vystřídalo mírné jaro (30-35 stupňů), ani jednou za ty tři neděle, co busy používám, mě při cestě neudeřil do nosu pach potu, což je doma od jara do podzimu věc zhruba každé druhé cesty tramvají. Máme se od všech těch Indů, Pákistánců a Bangladéšanů docela dost co učit.

A teď mě omluvte. Pořád ještě nemám doma psací stůl, a tak jsem dnešní článek sepsal jako poslední mohykán v našem open spacu v osmém patře. Tudíž je čas ho publikovat, vypnout počítač, zvednout se a vyrazit na šestnáctku. Mějte se tam v Evropě krásně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře: Busem po Kuwait City

  1. nejúžasnější žena na světě :-) napsal:

    Tak hádám, že projekt auto se na chvíli odkládá…skvěle napsané, nasmála jsem se, díky za fajn start zhruba tak 8 stupňového prvomájového dne 😉

  2. Michal napsal:

    Takto ale, milý Jendo, fungují autobusy na celém jihu Evropy, možná s výjimkou bývalých držav rakouských.

    I taková vyvatěná Andora jízdními řády neoplývala, kromě progresivní farnosti (=MNV) Canillo, kde je kdosi nechal oxeroxovat, zalaminovat a přidělat na sloupky zastávek samosvíracími páskami.

    I tak ale přeju mnoho šťastných kilometrů na palubě MHD. 🙂

  3. JM napsal:

    Ono to fakt bude s tím jihem skoro všude stejné – alespoň co se týká autobusů. Teď jsme s nimi měli nemilou zkušenost v Portugalské Sintře. Absolutně mimo jízdní řád (nebo jsme ho nepochopili), řidiči si dávají pauzu na pokec a cigárko a pak jedou společně s autobusy narvanými lidma … Když už jsme vystáli frontu na bus zpožděný 20 minut, zavřel nám řidič poloprázdný před nosem s tím, že další jede za 5 minut … a čekali jsme dalších 30 minut, než přijely najednou dva …
    Na rozdíl od nás severnějších evropanů však jižani nikam nespěchají, zpoždění neřeší, prostě až to přijede, tak to přijede. Tu pohodu a klídek jim zavidím.

    • Jason napsal:

      Tak takový brutus to tu tedy není, nehledě na to, že mě kuvajtská hromadná doprava zatím docela baví. Beru to tak, že pokud chci cestou do práce poslat SMS Nejúžasnější ženě na světě a bratrovi Jasonovi a přečíst pár článků, počkám si na bus. Pokud potřebuju dorazit včas na meeting, přemůžu se a vezmu si taxi (oproti Praze zhruba o polovinu levnější – a ne, není to jen cenou pohonných hmot). A mimochodem, rád tě tu vidím, díky za komentář.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.