Budovat domácnost od absolutní nuly je zábava, ale občas taky docela boj. Ze začátku je problém i vyměnit si prasklou žárovku. Nemáte totiž židli, na kterou byste mohli za tím účelem vylézt. Přičtěte obvyklé radosti spojené s novým bytem – protékající kohoutek tady, netěsnící dřez tamhle, přívody a odpady ve zdi s jinými rozměry než si žádá pračka – a máte slušný obrázek toho, co dělám, když zrovna nejsem v práci. A teď si představte, že trajdáte přes půl státu města, abyste sehnali tu správnou redukci na vodovodní kohoutek, a v tu chvíli začne pršet.
Že nevíte, proč by jarní deštík měl být nějaká tragédie a proč to vůbec zmiňuju, když jsem vždycky říkal, že miluju běžecký trénink v dešti? Tak já vám to tedy vysvětlím.
To si takhle jdu z Ace Hardware do nákupního centra Avenues, spokojený, že si v igelitce nesu redukci z půl palce na tři čtvrti palce (jsem vysmátý, protože ještě netuším, že Ace HW navštívím v následujícím týdnu ještě dvakrát, než se mi povede pračku zcela přizpůsobit vodovodnímu řadu u nás v domě), když si najednou všimnu, že se rozsvěcejí pouliční světla. Ano, obloha skutečně znatelně tmavne. Koukám na telefon, jestli jsem se náhodou v železářství nezapomněl několik hodin. Ne, je půl třetí.
Zkoumám oblohu pečlivěji. Klasická kuvajtská oparová šedá – ale na východě cosi jako červánky. Respektive jeden obří homogenní červán. A začíná pofukovat vítr. Východní. Nese s sebou poměrně hodně písku, ale na to už jsem si tu zvykl. Tady totiž ať fouká vítr kdekoli, tak nutně musí nabrat nějaký písek. O pár vteřin později začíná krápat.
Zatím jsem zažil déšť jen v centru města v podobě mrholení, případně v hotelovém pokoji, když jsem pozoroval krásný monzunoidní přívalák za oknem. Teď poprvé zažiju opravdový kuvajtský deštík.
Déšť mi nevadí. Jak už jsem naznačil, mám ho rád, a navíc jsem v Kuvajtu ještě nezažil teplotu, ve které by zmoknuvší Evropan mohl nastydnout.
Padají veliké izolované kapky. “No jasně,” říkám si. “Ve vzduchu je tu spousta prachu, takže kapky mají pořádná kondenzační jádra.” Aniž bych nějak extra spěchal, šlapu necelý kilometr do Avenues. Během těch pěti minut déšť ustane, aniž by vůbec začal. “No jo, Kuvajt a voda,” myslím si přezíravě.
Hledám nejbližší vchod do nákupního centra. Když už jsem sem vydal, tak se aspoň podívám, jestli bych tu nesehnal vařič, žehlící prkno a sušák na prádlo. Mám na to ale dost peněz? Sundávám batoh ze zad, abych zkontroloval stav peněženky, a zarazím se. Tělo batohu i popruhy jsou poseté oranžovými skvrnkami. Přemýšlím, jestli se mi dnes povedlo bágl odložit někam do prachu. Dospívám k negativnímu závěru. Jak mám batoh podepřený nohou, sklouzne mi pohled na džíny. Jsou potažené tím samým vzorem oranžových skvrnek. A totéž – do háje! – platí i pro mé bílé tričko, které je teď bílošpinavěoranžové. Teprve v tu chvíli mi dochází, jak moc velkou pravdu jsem měl s těmi kondenzačními jádry. Tady totiž prší prach a písek! Jsem od hlavy až k patě špinavý.
Vzhledem k tomu, že devadesát devět procent nakupujících do centra přijede vlastním autem a zaparkují v podzemí, jsem samozřejmě jediný strakatý návštěvník. Připadám si jako vagabund. Nerozhlížím se napravo ani nalevo, jdu rovnou do Carrefouru a tam kupuji vařič, prkno, sušák a pár kousků nádobí. A pak honem pryč, ať už se nemusím před tou spoustou lidí stydět!
Chytím taxík, dopravím se domů, shodím ze sebe špinavé oblečení (které zatím není jak vyprat, protože umyvadlo mám mělké a celé tohle dobrodružství pošlo z toho, že potřebuji rozchodit pračku) a zjišťuji, že redukce na kohout je čínský šmejd, který teče. Nezbývá než vyrazit pro silikon. V čistém tričku a kalhotách, ale se špinavým batohem, protože ten se nesmí omývat vodou a kartáček na suché čištění nemám. Inu, budovat domácnost od absolutní nuly… ale to už jste slyšeli.
Už mi v Kuvajtu trochu otrnulo, a tak nevyrážím do žádného ze supermarketů, kam chodí hlavně expati, ale do jednoho z místních. Stydím se sice za svůj batoh, ale co nadělám. Naložím do košíku bavlněný provázek (chystám se ho rozplést na jednotlivá vlákna a vyplnit jimi závit kohoutu) a tubu silikonu a vyrážím k pokladně. Výjimečně jsem úplně z nálady. S pračkou už bojuji třetí den a ne a ne ji připojit tak, aby netekla. Až se to povede, čeká mě utěsňování dřezu, zaměstnavatel mi možná zapomněl poukázat moji relocation allowance (peníze, které mi měly pokrýt náklady na přestěhování), dochází mi čisté oblečení – prostě starosti, starosti, starosti. A u pokladny musím peněženku tahat ze zapraseného batohu.
Klučina, který je podle velmi slušné angličtiny nejspíš z Indie, mi omarkuje nákup, mrkne na můj flekatý batoh, pak na mě, zazubí se a řekne napůl soucitně a napůl spiklenecky: “Raining outside, sir?” A život je najednou zase nádherný.