Čaj s medem a vnitřní kruh

Jednoho krásného slunečného dne jsem vyrazil do čajovny užít si příjemnou chvíli s čajem a knihou. Ukázalo se, že jsem v Dobré čajovně na Václaváku toho dne prvním hostem, takže jsem měl celou místnost jen pro sebe. Četl jsem zrovna de Mellovu Cestu k lásce a občas jsem měl dokonce pocit, že chápu, co chce autor říct, takže jsem se cítil tak nějak povzneseně, spirituálně a vůbec.

O několik minut později vešly do čajovny dvě dámy, usadily se nedaleko mě a začaly si povídat. Zjevně byly nadšené z toho, že jsou v čajovně, nejspíš vůbec poprvé. Každopádně sedět tam, rozhlížet se, číst čajový lístek a povídat si o tom všem pro ně bylo dobrodružství. Pro mě už zas tak moc ne. “Tolik tedy k mé tiché spirituální chvilce,” pomyslel jsem si s povzdechem.

Zrovna jsem se znovu začetl, když za dámami přišel čajovník.

“Byla by tahle … senča … dobrá s medem?” zeptala se jedna ze zákaznic.

Obrátil jsem oči v sloup. Japonský zelený čaj s medem? Ježkovy voči! Byl bych přísahal, že jsem zaslechl čajovníka ztěžka polknout, nicméně udržel se a odvětil, že by to nedoporučoval, protože sladkost medu by šla proti klíčovým přirozeným tónům v chuti tohoto čaje. Paní tím byly trochu zklamané a rozhodly se, že tedy ještě nad lístkem chvíli pomeditují – a já jsem pokračoval ve čtení.

Zrovna jsem začínal znovu spirituálnět, když se čajovník vrátil. A dámy že by si daly Nepál FOP. Dobrá volba. Nepály jsem měl vždycky rád a může si s nimi rozumět i čajový laik. Ale pak jedna z těch čajových barbarek dodala: “Ale ten už se určitě dá pít s medem, že?”

Potlačil jsem zavytí. Možná to bylo o něco menší kacířství než v případě senči, ale zase se mě dotýkalo osobněji. Nicméně čajovník jen zamrkal a odpověděl: “Pokud vám takhle bude nejlépe chutnat, samozřejmě vám ho mohu přinést s medem.”

Ta věta mi přinesla prozření. Co jsem zač, abych si osoboval právo soudit chutě? Zkusil jsem tak vůbec Nepál někdy pít, abych to mohl hodnotit? Ne. Jen jsem chodil po čajovnách už nějakých deset let, což je dost na to, abych se stal součástí bandy samozvaných “znalců”, kteří rozhodli, že čaje X je nejlépe servírovat způsobem Y a že čaj Z musí být zaléván vodou o teplotě Ž. Kde jsem bral jistotu, že tahle barbarská příprava nebude lahodná nejen pro ty dvě dámy, ale možná i pro mě?

Začal jsem si připadat jako snobský, pokrytecký debil – i kdyby ten čaj takhle chutnal příšerně, pokud tím oběma dámám učinil jejich čajovnové dobrodružství divočejším, sladším nebo zajímavějším, měly svaté právo dát si Nepál s medem, a mně do toho nebylo ani zrnko umělého sladidla.

Zkroušeně jsem se vrátil ke knize. Trvalo možná dvě, možná tři minuty, než jsem narazil na následující pasáž: “Podívejte se nyní na obrazy, které o vás lidé mají. Říkají vám, že jste geniální, moudří, hodní nebo svatí, vy z toho máte radost a v tom okamžiku ztrácíte svobodu, teď už se budete jen bez ustání snažit udržet si jejich dobré mínění. Budete se bát udělat chybu, být sami sebou nebo říct či udělat cokoli, co by ten obraz pokazilo. Přišli jste o možnost udělat ze sebe hlupáka, zesměšnit se, stát se terčem posměchu, dělat a říkat to, co se vám zdá správné, spíše než co zapadá do obrazu, který si o vás lidé vytvořili.” (Překlad Marcely Zelinkové.) Člověk nepil Nepál s medem, ne protože by byl příliš sladký nebo protože by mu med kazil chuť – nepili jste ho tak, protože to nebylo správně.

A to pořád ještě nebyl všechno. Když jsem ten den přišel domů, otevřel jsem rozečtený Lewisův Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje a četl jsem esej Vnitřní kruh. Její klíčová pasáž říká: “Tři nebo čtyři lidé, kteří se spojí kvůli nějakému dílu, vylučují zapojení ostatních, protože zadaná práce stačí tak právě pro ně, anebo proto, že ti ostatní ji ani neumějí, takže ji nemohou vykonávat. Malá hudební skupina omezuje počet svých členů, protože místnost, v níž se schází, vyhovuje svými rozměry právě jen jí. Ale váš opravdový vnitřní kruh existuje proto, aby byl výběrový. Nebyla by žádná legrace, kdyby se kolem něho nemotali žádní outsideři. Neviditelná omezující čára by ztrácela význam, kdyby se většina lidí nepohybovala po její nesprávné straně. Výlučnost není náhoda, je to podstata kruhu.” (Překlad Drahomíry Hlínkové.)

Přesně tohle děláme my čajoví znalci, tohle dělají experti na alkohol, kteří ohrnují nos nad lidmi, co pijí koňak s ledem (no představte si, s ledem!), tohle dělají… atd. Jako děcko, které hopsá okolo druhého a křičí: “Já něco vííí-ííím, já něco vííí-ííím! Ááá týýý nééé-ééé, ááá týýý nééé-ééé!”

Asi se dá čekat, že tyhle vnitřní kruhy původně měly racionální základ. Docela by mě zajímalo, kdy se doporučení “Pokud si dáte senču s medem, nejspíš vám nebude chutnat” změnilo v do kámen vytesané čajové přikázání (“Nepotřísníš neposkvrněnost senči tou nečistou sladkou odporností!”).

Buď jak buď, dál strašně rád chodím do čajoven, dál si šušňám jednotlivé odrůdy a mám poměrně silné názory na jejich přípravu. Ale od toho památného dne na Václaváku se snažím s přípravou čaje víc experimentovat a hodnocení správně a špatně nahradit výrazy chutná či nechutná. A nezapomenout před ně vložit slovíčko mně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *