Když to vypadá jako petrifikovaný státní moloch, když se to chová jako petrifikovaný státní moloch a když je to stejně nepřátelské k zákazníkovi a nespolehlivé jako petrifkovaný státní moloch, musí to být … naše milované pošty. Takovou zkušenost jsem aspoň s Českou poštou pravidelně dělal, dokud jsem se před pár lety nepřestěhoval.
K tomu, abychom se pan M. a já stali tajnými spojenci, stačilo jediné – úsměv. Když jsem takhle jednoho dne na své nové obvodní poště čekal v pořádné frontě na výdej zásilky, všiml jsem si pána za přepážkou. Bez ohledu na to, jak protivní, unavení nebo otravní byli jednotliví zákazníci, každého pozdravil s úsměvem.
Stejně pozdravil i mě, když na mě přišla řada. Usmál jsem se nazpátek, vyměnili jsme si dobrý den a on našel můj balíček.
“A teď bych vás poprosil o jeden autogram,” řekl potom a podával mi k podepsání doručenku.
Už nevím, co to do mě tehdy vjelo, že jsem mu hlasem exaltované pop-star odpověděl: “Jsem váááš!” Zasmáli jsme se, rozloučili jsme se a já poprvé po mnoha letech šel z pošty ve výrazně lepší náladě, než jsem na ni přicházel.
Od té doby jsem při příchodu na poštu vždy doufal, že za přepážkou potkám právě jeho. Zapamatovali jsme si jeden druhého a pokaždé jsme se vynasnažili si úřední setkání zpříjemnit nějakým vtípkem.
“Předem se omlouvám vašim zádům,” řekl jsem mu třeba jednoho dne, když jsem vyzvedával spoustu knížek z Amazonu. “Pokud vím, je to nějakých deset kilo.”
O chvíli později se vrátil se dvěma balíky a odpovědí: “Moje tělesná schránka sice může působit chatrně, ale stále v sobě má spoustu síly. Nehledě na to, že to není jedenkrát deset, ale dvakrát pět kilo. Což já zvládnu bez problémů, ale teď se ukažte vy, ctěný adresáte, jak si křepce odnesete oba balíky najednou!” Vyřídili jsme papírování, dostal jsem oba balíky a samozřejmě jsem nezapomněl teatrálně zakolísat pod tou nesmírnou tíhou.
A tak se každá návštěva pošty proměnila v malý improvizovaný skeč. Možná to nebylo nějak moc, ale byla to ta největší zábava, jakou jsem si kdy užil s jakoukoli institucí. Navíc kromě smyslu pro humor měl pan M. i spoustu znalostí, takže kdykoli se vyskytl nějaký problém, chodilo si osazenstvo pošty pro radu k němu. Když jsem se pak za pár let znovu stěhoval, zašel jsem se s panem M jít rozloučit a poděkovat mu za to, jak mi vždy návštěvy pošty zpříjemnil. Vlastně jediné, co bych mu byl vyčetl, bylo, že si za celá ta léta nevšiml, že pokud jsem věděl, že podepisuju doručenku na něco nedůležitého, dával jsem mu autogram Elvise Presleyho.
Střih. O sedm měsíců později. Tedy před pár týdny. Jdu na poštu ve svém nejnovějším bydlišti. Ta je natolik moderní, že už vydává pořadová číslíčka, a tak si tak sedím na židli, klátím nohama, čekám, až na displeji blikne moje trojciferné numero a rozhlížím se. Najednou mě zarazí povědomé rysy. Sklouznu pohledem zpátky – je možné, že by to byl … pan M.? No jo, vážně! A dokonce mám takovou kliku, že mě automat přiděluje právě k němu!!!
“Dobrý den, já jsem vaše Erinyje a nenechám vás spočinout v pokoji – ale co vy tady, u všech všudy?”
“Á, dobrý den, dobrý den,” on na to se stejně širokým úsměvem jako kdykoli jindy. “Já jsem si říkal, jestli jste to vážně vy tam na té židli. No a já? Tady? No… Přeložili mě sem, tedy na ty dva měsíce, než mi doběhne výpovědní lhůta. Pak půjdu na pokladnu ve Sparu u nás doma.”
“COŽE?” vyjekl jsem nevěřícným šeptem. Pro mě byl pan M. vždy ztělesněním profesionality a zákaznické spokojenosti.
“To víte, nevrtěl jsem dostatečně ocáskem, že mám novou šéfovou, která je o třicet let mladší a má ještě nižší vzdělání než já. Zbavila se mě, jak to jen šlo, a na výpovědní dobu mě pro jistotu nechala přeložit.”
A tak mi radostné shledání s panem M. během pár vteřin zhořklo. Situace musela být komplikovaná a konflikt vyhrocený. Nebo pošta zase jednou restrukturalizovala a chtěla se zbavit starších zaměstnanců, aby vnesla do svých služeb svěží vítr či nějaké jiné marketingové abrakadabra. To všechno mi bylo jasné. Ale stejně jsem se s tím nedokázal smířit. A nejsem s tím smířený dodnes. Česká pošta se zbavovala jediného úředníka, od kterého jsem vždy odcházel s úsměvem, u kterého mi nevadilo čekat ve frontě, ztělesněnou profesionalitu, kterou už tolik let slibovala, ale pořád nebyla schopná nabídnout, protože se dál chová jako petrifikovaný státní moloch. Kurňa pes, kdyby měl existovat jeden zaměstnanec za přepážkou, kterého si měli nechat, byl to on!
Jeho výpovědní doba před pár týdny doběhla a moje obvodní pošta je bez něj zase tím trochu modernizovaným, ale sterilním místem, kde se občas nemůžete zbavit dojmu, že někoho strašně obtěžujete tím, že využíváte jeho služeb. Ale víte co? Já se vydám do toho Intersparu. Chci pana M. zase vidět, vyměnit si s ním úsměvy a třeba s ním sehrát nějakou pokladní scénku nebo dokonce zajít na pivo. Chci mu ještě jednou poděkovat za ty roky zábavy, a konečně mu vyčíst, že si nikdy nevšiml, že Elvis žije.
Říct mu, že u mě neskončil.