Jak jsem si pořídil čtečku

Progresivec si ji pořídí, protože chce držet krok s dobou a vyzkoušet zase něco nového. Můj známý, IT profesionál zvyklý stále studovat novinky z oboru, si ji koupil, protože ho často bolely oči ze čtení dlouhých textů z monitoru. Zajímavé důvody jsem slyšel i od žen. Čtečka je lehká a snáze se nosí v kabelce. (Není divu, aspoň při současném poněkud dětinském trendu českých nakladatelů dávat stejné množství textu na čím dál větší množství stran o co nejvyšší gramáži, aby člověk při potěžkání knihy měl pocit, že opravdu za své peníze získává pořádnou hodnotu.) Jedna kamarádka už rok a půl mluví o tom, že si chce čtečku koupit, protože „nesnáší doma krámy“. Pro člověka, který označí knihu za krám, mám spoustu barvitých podstatných jmen, ale budiž – taky důvod. Zkrátka cest ke čtečce elektronických knih je spousta. Mě k ní víceméně proti mé vlastní vůli přivedl český stát a Česká pošta.

Dlouho jsem byl zapřisáhlým odpůrcem elektronických knih. Není to tak dlouho, co jsem kamarádovi s čerstvě zakoupeným Kindlem říkal, že čtečka mi domů nesmí a že papírové knize v ruce se nic nevyrovná. Svým způsobem je to stále pravda, ale…

Poprvé jsem v duchu zvážil koncept elektronické knihy bez předsudků, když jsem před časem uvažoval o práci na Středním východě. Vzít si dostatek knih na několikaletý pobyt s sebou při mém objemu četby nepřipadalo v úvahu a při čím dál silnější polarizaci islámu vůči západní kultuře byla otázka, jestli bych třeba v Saúdské Arábii sehnal knihy svých oblíbených autorů v angličtině.

Práce v Asii nakonec padla a s ní i můj záchvěv tolerance vůči e-bookům. Načež přišla nová pravidla proclení a danění nákupů ze zemí mimo EU. Zaskřípal jsem zuby, protože přes polovinu mé četby tvoří angličtina, ať už proto, že se mého oblíbeného autora nikdo u nás neobtěžuje vydávat (Jack Vance, Donald E. Westlake – věděli jste třeba, že s Dortmunderem, hlavním hrdinou u nás už mnohokrát vydané knihy Jak neuloupit smaragd, existuje celkem čtrnáct románů a jedna kniha povídek?), nebo kvůli úrovni překladu (na který má u nás smůlu třeba William Gibson). Koncem srpna už ale nebylo zbytí – v Americe vyšlo několik Westlaků s Parkerem, kteří mi chyběli, a tak jsem na Amazonu zadal objednávku a čekal, co se bude dít.

Když jsem ve schránce našel upozornění, že zásilka už je v Čechách, stáhl jsem z webu patřičné dokumenty, vyplnil celní deklaraci či jak se tomu správně říká, doložil fakturu, vše pro jistotu vlastnoručně podepsal, oskenoval, odeslal České poště a čekal.

A čekal.

A čekal.

Až jsem byl jednoho dne konečně vyrozuměn, že si mohu zásilku vyzvednout.

Že mi náš milovaný stát doúčtuje DPH, s tím jsem počítal, i když americkou daň mi nikdy nikdo nevrátí. Že si pošta za zprostředkování proclení přihodí dalších 95 Kč, to bych asi také ještě skousnul. Že proclení přidalo k obvyklým dvěma týdnům, po které zásilka cestuje z Ameriky, další dva (a to byly letní prázdniny, jak dlouho čekali lidé na zásilky ve špičce před Vánocemi, snad ani nechci vědět), už mi citelně vadilo, ale definitivní zvrat v mé duši se udál až na poště.

Všechno začalo docela nevinně. Vystál jsem si kratší frontu a přišel k okénku s výzvou, občankou a penězi v ruce. Paní za přepážkou se mile usmála, zásilku obratem našla a přinesla k finálnímu zpapírování. Chvíli ťukala do klávesnice, koukla do papírů, zpátky, do papírů, zpátky. Pak na mě: „Nezlobte se, mám tu malý problém, jen se poradím s kolegyní.“

Přišla zkušenější kolegyně a zkusila několik postupů, z nichž žádný nevyšel. Následovala další omluva. Nikam jsem nespěchal, viděl jsem, že nejsem obětí zlé vůle, tak jsem se nijak nečílil a řekl, že vidím, že dámy dělají, co je v jejich silách. Fronta za mnou už několik minut stála, ale i tady pošta zareagovala rozumně a otevřela další okénko.

Na pomoc přišel pan M. I on zkusil několik dalších způsobů, jak zásilku odbavit – marně. Původní paní od přepážky se mi mezitím opět omluvila a vysvětlila mi podstatu problému – cena zásilky uvedená v systému o jednu korunu nesouhlasila. Problém nebyl v oné koruně navíc, kterou jsem se samozřejmě okamžitě nabídl zaplatit, ale v tom, že zásilku s fakturou nešlo spárovat, a to ani ručně, protože systém byl samozřejmě důmyslně chráněn proti „zneužití“.

Následoval telefonát na hlavní poštu, kde snad měl sedět hlavní Někdo, kdo systému rozuměl. Ze sluchátka ke mně přes přepážku dolehl jen tón hlasu, který nějak zněl současně důležitě i otráveně, ale jen do chvíle, než se ukázalo, že ani tudy cesta nepovede. Načež pan M. prohlásil, že tohle nevyřeší, a zmizel. Považoval jsem to za zbabělý útěk z bojiště, na němž nechal dvě kolegyně, nicméně o minutu později se vrátil s vedoucí pošty, které mezitím zjevně stihl problém vysvětlit.

I paní vedoucí se mi omluvila s tím, že mi zásilku vydají a ona celý problém vyřeší nějak individuálně. Poté, co si odnesla dokumentaci k zásilce, se mi naposledy omluvila i teď už osamělá původní úřednice. Znovu jsem zopakoval, že naštěstí nikam nespěchám a že jsem viděl, že ona i kolegové celou tu půlhodinu dělali, co mohli, a dodal: „Jen jsem si říkal, že budu poctivý a na rozdíl od spousty lidí to vyřeším tak, jak by se mělo. Ale takhle toho český stát na clu a DPH asi moc nevybere – a pošta na tom zprostředkování taky ne.“

Paní na mě koukla: „Příště už si to asi zařídíte jinak, že?“

„To víte, že jo,“ řekl jsem – a do týdne jsem měl doma Kindle. Vlastně ani ne tak z nouze jako z principu. Prostě mi přišlo, že pokud kvůli čtyřem útlým thrillerům a rozdílu jedné koruny je na nohách půl osazenstva pošty (která si navíc za tuhle „službu“ přihodí k ceně zásilky stovku) a doba doručení je oproti dřívějšku dvojnásobná, je někde něco špatně. Když jsem pak přímo z displeje čtečky objednal svou první e-knihu a za méně než minutu (oproti měsíci při dopravě z USA) ji začal číst, připadal jsem si jako ve snách. Ale o tom až někdy jindy.

Příspěvek byl publikován v rubrice E-knihy, Knihy se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.