Kuvajt – začátek dobrodružství

Tak, a mám život naruby. Ještě před třemi měsíci jsem měl domov, zakládal jsem živnost a měl jsem rozepsanou knihu, kterou jsem chtěl někdy touhle dobou dokončovat a připravovat k vydání v elektronické formě. Teď nemám ani jedno z toho; jen vágní plány, kdy se k čemu zase dostanu.

To bylo tak…

Někdy koncem září mi zazvonil telefon s nějakým středovýchodním předčíslím. Nechal jsem ho zvonit. Už jsem jednou vyhrál výběrové řízení v Saúdské Arábii a moji pozici nakonec zrušili dřív, než jsem stihl nastoupit. Na další zbytečná kola zbytečných výběrových řízení jsem neměl náladu.

Druhý den mi přišel e-mail od operátora Wataniya Kuwait, jestli bych jim nevěnoval patnáct minut, že se mi pokoušeli dovolat, ale marně. Tou dobou jsem se už chystal založit si živnost, takže jsem k věci přistoupil “Mně je to vlastně jedno” a napsal jsem jim, že tedy proč ne.

Babylon jako argument

Od začátku jsem tušil, že by to mohl být průšvih, protože to také znamenalo, že se nebudu nervovat a že budu působit distinguovaně, seniorně a nad věcí. A tak jsem ve stylu “Mně je to jedno” prošel během měsíce třemi koly výběrového řízení a mezitím dál zakládal živnost, sháněl dodavatele e-shopu atd. Pak jsem ale dostal e-mail, že mě čeká kolo poslední, tentokrát s potenciální nadřízenou. Přišel čas přestat se tvářit, že je mi všechno jedno, a položit si otázku, jestli vůbec chci pracovat v Kuvajtu. Dotyčná mi sdělila, že se snaží vytvořit tým schopných a motivovaných lidí, přičemž její rolí je vytvářet jim podmínky k práci a spíš je povzbuzovat ke kreativitě než fungovat metodou cukr/bič – a že v týmu pětadvaceti lidí má čtrnáct různých národností (já bych byl patnáctá). To rozhodlo – takový babylon chci aspoň jednou zažít!

Za týden přichází feedback – výběrové řízení jsem vyhrál. Dostávám návrh smlouvy a začíná administrativní část celé legrace. O další dva a kus měsíce později, které se rovnají šesti návštěvám kuvajtského velvyslanectví, dvěma návštěvám na ministerstvu zahraničí, jedné na ministerstvu školství, dvěma výpisům z rejstříku trestů a několika čelním srážkám s českým zdravotnictvím při shánění potvrzení, že nemám pohlavní choroby, žloutenky, tuberu ani tropické choroby, získávám povolení k pobytu ve státě Kuvajt. Na dva měsíce, takže mě nejspíš čekají časté návštěvy na jejich cizinecké policii.

O další týden později mám letenku a rezervaci v hotelu na první měsíc, než získám místní doklady a budu moci uzavřít nájemní smlouvu.

Již staří Wotnauové…

Tohle všechno by bylo vlastně prima, nebýt jedné malé (těsně pod metr šedesát) komplikace. Prastará wotnauí moudrost praví: Věci se vždy dějí najednou. Ani tentokrát neselhala. Přestože jsem se od září důsledně vyhýbal všemu, co nenosilo minimálně plnovous, tak na Silvestra po příjemném několikahodinovém pokecu s jednou okouzlující slečnou jménem Eva (kterou jsem do té doby viděl přesně třikrát) oba víceméně proti své vůli zjišťujeme, že jsme spolu právě začali chodit. A tak místo abych se těšil do Kuvajtu, pomalu přemýšlím, kdy tam skončím a jestli se budu vracet domů nebo vyrazíme společně do nějaké třetí země, kde ona zužitkuje své vystudované mezinárodní vztahy a angličtinu, španělštinu či němčinu.

Bud jak buď, ve čtvrtek 7. února 2013 odlétám. Kde budu ode dneška za rok, za dva, za tři? Těžko říct. Jistě vím jen jediné – že dobrodružství právě začíná.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Kuvajt – začátek dobrodružství

  1. Pepax napsal:

    Konečně chápu, proč ses mi vyhýbal – obvykle nosím prázdnovous! 😀
    Neříkali staří Wotnauové taky, že “odříkaného chleba největší krajíc”? 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.