Tahle země není pro pěší

Tak mám za sebou první týden v Kuvajtu, ale ještě vám dlužím pár slov o tom, jaký vůbec byl první den.

Původně jsem chtěl tenhle post v narážce na Heinleina nazvat Wotnau začíná grokovat Kuvajt aneb Introvertní cizinec v cizí zemi, ale toho si se mnou užijete ještě dost, takže k věci, a při troše štěstí stručněji než minule.

Samečci, samičky a jet lag

Tož hurá zpět k pátku 8. února někdy před šestou ráno. Vybalil jsem a anžto v neděli v osm mě čekal nástup do práce, rozhodl jsem se nejít spát, aby se mi úplně nerozešly biologické hodiny se sluncem.

A tak jsem vybalil hard disky, nabíječky a adaptéry na UK zásuvky (které jsem po nákupu vždycky doma mrskl do skříňky na jednu hromadu) a začal hrát hru “Najdi, co k sobě pasuje”. Našel jsem adaptéry ke všem diskům, další zafungovaly s nabíječkami, ale adaptér pro zástrčku nejdůležitějšího kusu železa – notebooku – nebyl. Ten úúúplně univerzální, za který jsem v Alze vypláznul spoustu peněz, nebyl na dva kolíky a otvor pro uzemnění vůbec připravený. A to jsem si potřeboval projít jednu prezentaci od šéfové a napsat pár e-mailů. Bylo jasné, že dokud nebudu mít jak dobíjet baterku, budu muset počítadlo používat velmi střídmě.

Někdy okolo jedenácté jsem si po třetím mikrospánku připustil, že pokud zůstanu v hotelu, tak během nejbližší hodiny vytuhnu. Napadlo mě spojit nezbytné s užitečným a vyrazit na procházku po městě za účelem nákupu zásuvkového adaptéru.

Od hotelu jsem dostal ještě druhou mapku Kuwait City, ale ta od egyptského řidiče byla trochu podrobnější, a navíc měla měřítko. Po pečlivém měření palcem jsem si spočítal, že čtvrť Salmiya, kde bydlí spousta expatů a je tam několik supermarketů a nákupních center, je zhruba šest kilometrů daleko. Dvanáctikilometrová procházka by mohla být tak akorát. A tak jsem vylezl z hotelu, zorientoval se podle sluníčka a vyrazil.

Kuwait City ve dne

Kuwait City za dne je velmi světlé místo. I uprostřed kruté zimy, která se pozná podle toho, že je jen dvacet stupňů a slunce většinu dne šajní skrz opar. Silnice i zazeleněné vnitřky kruhových objezdů jsou pokryté něčím mezi pískem a jemňounkým prachem, takže palmy tu i v zimě mají vybledlou světle zelenou barvu a na syté odstíny prakticky nenarazíte.

Doťapal jsem někam na nejsevernější bod Kuwait City k Arabian Gulf Road, která se táhne podél pobřeží, a vydal se směrem na jihovýchod, kde jsem po těch šesti kilácích měl narazit na tři nákupní centra – a to by bylo, aby aspoň v jednom neměli adaptér na zásuvky!

A tak jsem šel a šel a šel, podél poměrně dost znečištěného moře. Ne že by bylo špinavé, ale tu plaval kus igelitu, tamhle plastová lahev, prostě odpadky podél celého pobřeží, a tak jsem začal spíš než na Záliv koukat na nábřeží a okolní budovy.

Slepý turbošnek bez hodin

Po čase jsem získal dojem, že to, co jsem viděl na mapce, nějak nesedí s tím, jak rychle se pohybuji. A tak jsem našel nejbližší hotel, který na sobě měl velký nápis, lokalizoval ho na mapě s měřítkem a zjistil, že jdu tak zhruba tempem 2-3 km za hodinu. Inu, jsem zřejmě unavený po celonočním létání, řekl jsem si. Pak jsem ztratil přehled o tom, kolik je hodin, protože mi “odešel mobil”. Ne a ne naskočit. Vyndal jsem baterku, znovu ji zandal a telefon konečně naběhl, akorát ovšem nevěděl, čí je. A v Kuwait City na rozdíl od Prahy nejsou na každém rohu hodiny. O deset minut později už byl foun zase mrtvý. Teprve potom mi došlo, že v prudkém slunci při zamknuté klávesnici (při níž telefon reaguje jen na určité klávesy a s polovičním nasvícením) se displej zdá černý. Takže jsem přišel o zdroj přesného času zbytečně. Paráda!

Vzdávám to

Nicméně jsem dál šel a šel a šel. Zhruba tři hodiny. To už jsem dorazil do místa, kde měla být nákupní centra. Kde nic, tu nic. A navíc mě začaly hryzat boty. Bylo jasné, že cesta zpět bude zábavná.

Když už bylo podle dalších orientačních bodů (hotely a mrakodrapy uvedené v mapách) jasné, že nákupní centra buď neexistují, nebo jsem je minul, rozhodl jsem se to otočit. Nechtělo se mi jít zpět stejnou cestou, a tak jsem opustil nábřeží a přešel dva bloky do vnitrozemí.

Hurá! Přede mnou supermarket s elektronikou! A páteční otevírací hodiny 16-24. Zavřený. Neměl jsem tušení, jestli je 14:30, nebo 15:59, a tak jsem udělal vpravo v bok a vyrazil zpátky do centra. Cestou bych měl minimálně narazit na toho Markse & Spencera, jehož logo jsem viděl cestou na jednom věžáku.

Nenarazil, i když jsem později zjistil, že jsem musel jít buď přímo okolo, nebo o jednu křižovatku vedle. Zato jsem narazil na jeden z těch neviditelných supermarketů. Byl prostě jen o blok víc do vnitrozemí, než říkala mapa.

Jason Wotnau a Chrámy konzumu

A máme tu další dobrodružství – první nákup! Hned u vchodu mě slušně zastaví ochranka a odebere mi batoh výměnou za šatnový lísteček. Naštěstí mám tolik duchapřítomnosti, abych ještě vytáhl peněženku a dal si ji do košíku.

Ceny jsou tu jako v Evropské unii (tj. tak dvakrát vyšší než u nás) s tou výjimkou, že typicky evropské potraviny jsou tu exotické a drahé – a místy naopak. Nacházím zlevněné mandarinky a kiwi, přihazuji dvouačtvrtlitrovou lahev coly a jdu hledat oddělení elektro. Ano, adaptéry mají! Tedy spíš adaptéry vedou – mají ty z anglických (tj. místních) zásuvek na evropské, ty v opačném směru jsou vyprodané. Cestou k pokladnám si všimnu, že ovoce a zelenina se neváží u nich, ale u dedikovaného vážiče, takže aspoň tenhle trapas si ušetřím. Na pokladně se v pohodě domluvím anglicky, zaplatím, vyzvednu batoh, venku si loknu Coke a s pocitem vítěze (můj první nákup!!!) pokračuji dál.

O pár set metrů dál narážím na další velký obchod s elektrem – a ten už má otevřeno. Povzbuzen předchozím úspěchem do něj zamířím dřív, než si to stihnu rozmyslet. Procházím pečlivě obě patra. Mají tu prakticky všechno od mobilů přes varné konvice až po vysavače a automatické pračky – kromě adaptérů.

Kiláky, krev, krvežízniví klaksonoví králové kuvajtských killnic

Pak už na velké obchody nemám štěstí, a tak zase jen jdu a jdu a jdu. Začínám mít pocit, že si na mapce někdo popletl kiláky a majle a že místo nějakých 10-12 nachodím takových 15-20 km. Svaly mě nebolí, ale ty baťovské šmejdy mě koušou čím dál víc. Než dojdu zpátky, bude to krvavá lázeň (tak hluboko, abych si vzal taxíka, přece neklesnu!).

Když už tedy nejsem rušen obchody, všímám si silnice a aut. Mimo centrum (a často ani v něm) prakticky neexistují chodníky – jsou buď krajnice, nebo parkoviště.

Spousta webů navíc varuje před bezohledností kuvajtských řidičů, včetně toho, že nerespektují přechody pro chodce. Je to tak. Musíte prostě počkat na mezeru v provozu a pak do ní vběhnout, protože kvůli vám nikdo nepřibrzdí. A používat blinkry se tu obtěžuje tak každý dvacátý řidič, takže na kruháku ani netušíte, jestli to auto, co po něm jede, bude po něm i pokračovat, nebo zahne doprava a rozčvachtne vás jako shnilé rajče.

Jediné, co mi ale zatím na Kuvajtu opravdu vadí, je láska místních ke klaksonům. Netroubí tu jen řidiči na sebe navzájem, když se jim něco nezdá, ale také volné taxíky na pěší, aby na sebe upozornily. Což vzhledem k tomu, že jsem jeden z mála pěších široko daleko, znamená, že se každou chvíli leknu, jak na mě někdo troubí.

Všichni jsou tu milí a všichni umějí anglicky

Co je ale naopak naprostá paráda – úplně každý tady mluví alespoň obstojně anglicky, od Filipínců a Pákistánců na pokladnách až po místní.

Ano, i místní. I když jsem si mohl vybrat lepší způsob, jak to zjistit. Soukromé pozemky tu totiž nebývají oplocené ze všech stran, a tak na mě najednou na druhé straně cesty parkující Kuvajťan vybafne, že tu nemám co dělat – šel jsem podél živého plotu, a najednou zjišťuju, že mezi mnou a silnicí je nejen ten živý, ale i jedště jeden plot. Omluvně zvedám ruku a otáčím se. Vzápětí na mě dotyčný zakřičí: “Can I help you?” Děkuji a říkám, že ne, že mám poměrně slušnou představu, kde jsem, a vracím se asi dvacet metrů a na druhou stranu živého plotu. Vůbec zatím každý, koho tu potkám, má pochopení pro to, že jsem cizinec. Což asi bude tím, že cizinců je tu 70% a já jako blonďák z Evropy jsem tu navíc docela za exota.

Ještě zpátky k angličtině – v té jsou tu kromě arabského originálu i názvy větších ulic. Díky tomu vím, že i když zapadá slunce a přijdu o navigaci, tak když půjdu dál po Cairo Road, dojdu do centra pár bloků od hotelu. Tou dobou už navíc dobře vidím i jednotlivé mrakodrapy, kterou budou potmě nasvícené a budou ještě méně k přehlédnutí než ve dne. Na druhou stranu mě potěší, že je vidět, že i pro zdejší může být občas angličtina podobný oříšek jako pro mě zatím nesrozumitelné arabské znaky. Tu vidím velkými písmeny jásavý výkřik “FRIST TIME IN KUWAIT!”, tam zase u mandarinek nápis “tangarine”.

Kuwait City v noci

Sluníčko zapadá a já už regulérně kulhám. Až se mi podaří si otevřít účet u některé z místních bank a firma mi poukáže slíbenou částku pro prvotní usazení se v zemi (tzv. relocation allowance), pořízení pohodlnějších bot než těch krvobotek od Bati bude vysoko na seznamu investic.

Zato ale díky pomalejšímu postupu uvidím město v celé noční kráse. Se zapadajícím sluncem mizí z oči všudypřítomný prach a začínají se rozsvěcet místní mrakodrapy. Na těch se zjevně vyřádili architekti i designéři, protože kromě nekvádrovitých tvarů navíc v noci hrají všemi barvami. Ty nejchudší jsou osvícené tak stovkou světélek, která aspoň plynule mění barvy. Jeden z těch nejsvítivějších jsem odhadl na cca 1500 světel. Navíc si tu město kompenzuje denní pastelové barvy, takže v noci svítí jasnou žlutí, červení, zelení a modří. Zadejte si do vyhledávače obrázků na Googlu třeba klíčova slova Kuwait City night a uvidíte sami. V reálu tu sice nejsou ty duhové efekty způsobené dobou expozice fotek, ale jinak vizuální působivost docela sedí.

Holiday Inn, sweet Holiday Inn

Na jednom z kruháků mezi mrakodrapy instinktivně zahnu doprava a po dalších patnácti minutách snaživého belhání už vidím Holiday Inn. Pak už se jen moc nešklebit v hotelové hale při snaze jít přece ale úúúplně normálně, a hurá na pokoj. Na každé noze dva krvavé puchýře, boty pokryté prachem. Primární účel ale výlet splnil dokonale – dávám si dlouhou sprchu a zalézám do postele. Je devět hodin večer a během dvou minut jsem v limbu.

Zajímavé je, že přestože mě bolela kdejaká šlacha okolo nártu, koleno, které odmítá běhat víc než tři kilometry, s tímhle vražedným výbelhem nemělo problém.

Tím spíš, že druhý den zjistím na Google Maps, že to nebylo ani 15, ani 20, ale minimálně 29 kilometrů. Ne, tahle země opravdu není pro pěší.

A proto v ní budu samozřejmě chodit pěšky, co to půjde. Jako byste mě neznali. 🙂

Jason

P.S.: Druhý den zjišťuji, že přestože je tu tuhá zima, teplota okolo dvaceti stupňů a svítíčko sluní skrz mraky, tak se mi tím, že tam jsem šel někdy od poledne dál a zpátky spíš k večeru, povedlo spálit si jednu polovinu obličeje. O ice breaker v nové práci bude postaráno.