Co Pozitivní prosinec dal a vzal

Na začátku prosince jsem na wotnau.cz vyhlásil měsíc výhradně pozitivních zpráv a samotného mě zajímalo, jak bude vypadat.

Aby nešlo jen o statisticky snadno vysvětlitelnou odchylku, zvýšil jsem frekvenci psaní příspěvků z obvyklého jednoho za dva týdny na zhruba dvojnásobek, takže se mi jich včetně toho vyhlašovacího nakonec s prosincovým datem sešlo pět.

Už tehdy jsem byl zvědavý, co si o téhle své iniciativě budu myslet s odstupem. Odstup se konečně dostavil, a tak se s vámi dnes můžu podělit o příslušné ztráty a nálezy.

Připadám si jako ichtyl…

Při psaní prvního příspěvku si připadám jako ichtyl. Jako naivní programový růžovobrýlový sluníčkář a don Quijote v jednom. Jako magor. Nicméně říkám si, že nejde o trvalý záměr, navíc daný tím, jak moje okolí v prosinci obvykle vypadá, takže vytrvám.

Při psaní druhého příspěvku, tj. 5. prosince, si i přes uvedené rozumné zdůvodnění pořád ještě připadám jako ichtyl.

… až si nakonec připadám jako ichtyl na druhou

7. prosince přemýšlím o dalším příspěvku a zase si začínám připadat jako ichtyl. Začínám z toho být trochu zmatený. Náměty na psaní jsem si nemusel vymýšlet ani je složitě hledat. Ještě teď mám některé v zásobě. A navíc i normálně na wotnau.cz publikuju pozitivních věcí spíš většinu. Tak co se mi, u všech všudy, nezdá?

V tu chvíli se dostavuje nečekaný vhled do situace z úplně jiného úhlu.

„A do něčeho celý měsíc rejt a stěžovat si by bylo v pořádku?“ zeptá se najednou něco uvnitř mě.

Moje vlastní odpověď mě vyděsí – kdybych měl v jednom měsíci na webu čtyři-pět příspěvků, kterými bych s patřičnou dávkou duchaplného sarkasmu nebo spravedlivého rozhořčení tepal do různých ošklivostí a nešvarů, přišlo by mi to naprosto normální.

„Takže dělit se o radost je úchylné, ale stěžovat si je normální???“ ptám se sám sebe, teď už jen řečnicky.

Najednou mám na sebe strašlivý vztek. A kvůli tomu, že jsem si doteď za svůj časově omezený pozitivní program připadal jako ichtyl, si začínám připadat jako ichtyl. Tedy jako vzteklý ichtyl na druhou.

Pálí nás dobré bydlo?

Při pátrání po příčinách celého toho zmatku jsem si vzpomněl na svého známého Richarda, který posledních dvacet let funguje jako expat po celém světě. Před pár lety mi řekl: „Vieš, Honza, ja už sa do Európy asi nevrátim. Keď si spomeniem na tie naše prednasraté európske ksichty…“

Od té doby, co jsem viděl od rána do večera se usmívající Filipínce a Nepálce v Kuvajtu, kteří pracují za byt, stravu a ekvivalent cca 3500 Kč, z nichž zhruba tři čtvrtiny pošlou domů (a právě kvůli té závratné částce, kterou posílají domů, v Kuvajtu, kde se s nimi zachází jako s nejnižší kastou, žijí a pracují), dávám Rišovi za pravdu. Tihle lidi přijdou domů a jsou rádi, že žijí a že jejich blízkým někde daleko bude díky tomu dni práce o kousíček líp. My se dokážeme večer u piva bavit o tom, jak nám přecpaná tramvaj na cestě z práce otrávila den.

Že na dobré věci se snadno zvyká a že lidi mají setrvačnou povahu, takže to, co mají, jsou zvyklí považovat za normu, sice dávno vím, ale že si kvůli pozitivnímu přístupu k věcem budu připadat jako debil, bych býval nečekal. Patřičně se stydím.

Co na to okolí?

Reakce okolí na Pozitivní prosinec zhruba odpovídá tomu, co popisuju výše u sebe sama. Několik lidí se mi svěřilo, že stejně jako já nemají rádi předvánoční čas, kdy se lidi kvůli tomu, aby se jednou za rok mohli tři dny tvářit, jak je všechno dokonalé a jak se všichni mají rádi, měsíc maximálně stresují. Od několika přátel jsem si na adresu Pozitivního prosince vyslechl (či na telefonu nebo v mailu přečetl), že jako „hezkej nápad!“

Ale (přesně v duchu mého ichtylského pocitu, že hlásit se k pozitivním věcem je podezřele sluníčkářské) veřejně se k tomu v online světě postavili přesně tři lidi: CreaMD, který moje programové prohlášení retweetoval, Logout, který jeden z příspěvků v rámci Pozitivního prosince na Twitteru olajkoval, a moje maminka, která mě za ten nápad pochválila tady. Všem třem, ať vás k tomu vedlo cokoli, děkuji.

Co si z Pozitivního prosince beru?

Z Pozitivního prosince si odnáším, že hledat okolo sebe i to dobré a dávat to k lepšímu je v pořádku. Tím spíš, že ačkoli se v Čechách dnes máme nejlépe v historii, možná teď také nejvíc v historii nadáváme. Nebo je to aspoň nejvíc slyšet.

Pro mě osobně je důležité, že až příště budu mít chuť psát o něčem milém, nebudu si u toho připadat jako ichtyl.

A pokud jde o mé přátele a drahé čtenáře – pokud byste někdy měli chuť podělit se o něco, co vám dělá radost, nebudu si myslet, že jste ichtylové. Budu se radovat s vámi.

Přeju vám vše nej v letošním roce.