Možná mám jen prostě trochu štěstí

Podle mého bratra Jasona, cituji, “Přirozeným nepřítelem Jason Dua je slunce.” Když se doma v Čechách teploty občas překutálely přes třicet, bylo mi většinou lehce či tížeji na omdlení a onehdy na koncertě Genesis na rozpáleném parkovišti u O2 arény jsem sebou také skutečně seknul. V sauně jsem byl v životě přesně jednou a vydržel jsem v ní necelou minutu. Pak jsem raději vypadnul, protože příznaky mdlobného stavu už poměrně dobře poznám.

Podle časopisu Time je Kuwait City nejteplejším městem na světě.

Je tedy naprosto logické, že momentálně žiju v Kuwait City.

Možná mám jen prostě trochu štěstí a moje tělo víc reaguje na vlhkost vzduchu. Ta je v Praze v době, kdy tohle píšu, 52,5%, kdežto v Kuvajtu se obvykle pohybuje mezi 5 a 15%. Když je občas přes 20 nebo dokonce 25 procent, tak je to zřetelně cítit a člověk si říká “Dneska je nějak vlhko. Nebude pršet?” (Nebude. Od června do září v dlouhodobém průměru spadne v Kuvajtu přesně nula milimetrů srážek.) Pokud jsem tedy na vlhkost vzduchu citlivější než ostatní, její nízké hodnoty v Kuvajtu mi pomáhají přežít. Nebo je to trochu jinak.

V práci se o mně všeobecně ví, že jsem cvok. Že jezdím hromadnou dopravou. Že rád chodím. Že chodím venku. Přes den.

Zeal, který, ač jen o dva roky starší, mě má tak trochu za adoptivního syna, se nedávno mezi kolegy vyjádřil zhruba následovně: “Řekněte mu někdo, ať v létě netrajdá venku! Ještě někde zkolabuje a já nebudu nikde okolo, abych mu pomáhal z průšvihu! Já se tu narodil, a stejně tyhle teploty nezvládám.

Tak buď trochu rozumnej a nechoď v létě přes den po městě,” obrátil se pak už přímo na mě.

Kolega Habíb, rodilý Kuvajťan, dal k lepšímu historku, jak chtěl jednou jít přes léto někam pěšky, vylezl ven, ušel tři sta metrů, zjistil, že je mu z vedra na zvracení, a tak se otočil a vrátil se domů.

Kolegyně Sarah mi řekla: “Já jsem Kuvajťanka, ale na kuvajtské léto jsem si nikdy nezvykla. Zvyknout se na něj totiž nedá.”

A tak dále.

Když jsem tak o všech těch dobře míněných radách přemýšlel, uvědomil jsem si, čím se jako Evropan od místních liším. Moudrem, které mi vštípil ještě na ekonomce pan inženýr (doufám, že dnes už minimálně docent) Marek při přednáškách z podnikové ekonomiky: “Plán není socialistický přežitek, ale kapitalistická vymoženost!”

Ještě než jsem se do Kuvajtu vydal, věděl jsem, že místní teploty pro mě budou problém. A začal jsem plánovat. Hned první den v Kuvajtu v tuhých únorových pětadvaceti jsem se vydal na dlouhou procházku po městě. Druhý den zas. Po nástupu do práce aspoň o víkendech.

Časem mi vykrystalizovala pravidla: 1. Každý týden o víkendu aspoň jeden delší pěší výlet. 2. Nezůstávat na slunci déle než dvě hodiny v kuse. 3. Hlídat si pitný režim. 4. Hlídat si pitný režim. 5. Hlídat si pitný režim.

Vybaven tímto paterem jsem si postupně zvykal na teploty přes třicet, třicet pět a nakonec i čtyřicet stupňů. A počátkem července jsem občas, když už jsem měl  práce plné zuby, přes poledne vyrazil do jeden a půl kilometru vzdáleného nákupního centra Souq Sharq (něco jako Sharqské tržitště) k Burger Kingovi. Abych vypadl z obvyklého prostředí – a abych si zkusil polední teploty.

Nadějí a současně motivací pro mě byl Litevec Gedas. Když tu přežívá takový sněhulák, tak to přece musím dát taky! Právě Gedas mi k životu v Kuvajtu jednou řekl: “Když jsem se sem stěhoval, připravil jsem se v duchu na to úplně nejhorší – a ono to nepřišlo.” Já měl nastavení podobné a přidal jsem k němu cílevědomou adaptaci.

Místňáci se své zemi de facto vyhýbají v klimatizovaných autech, klimatizovaných kancelářích a klimatizovaných domácnostech. O to víc se pak do nich opře teplo v těch krátkých chvílích, kdy mezi výše uvedenými přebíhají. Já se snažím nastavit si s Kuvajtem jakous-takous symbiózu.

Nicméně o ramadánu se prostě krotím a přes den ven moc nelezu, protože součástí muslimského půstu je i odmítání tekutin, takže bych porušil pravidla 3, 4 a 5. Ostatně i po západu slunce tu leckdy ještě máme pětačtyřicet stupňů, takže s těmi teplotními legracemi zas o tak moc nepřijdu.

A propos, minulý víkend jsme tu měli dokonce i oficiálně 50 stupňů! Sice jen na kratičký okamžik a nejspíš hlavně proto, že pátek je dnem pracovního klidu, ale padesátka slavnostně padla. (Na balkoně jsem v té době měl krásných 63 na slunci.) Zhruba dvě hodiny poté, co teploty kulminovaly, jsem vyrazil na pokec k Bosinceanuovým. Tou dobou už prý teplota spadla na 47. Jako vtip to bylo vážně dobré, protože sedmačtyřicítku už jsem tu zažil, a ta chutná tak asi o pět stupňů chladněji než to, v čem jsem ťapkal na bus. (Pravidlo 6: Nikdy nechoďte rychle. I kdyby dopravní prostředek právě přijížděl, nedobíhejte ho. Budete se o to víc potit ještě za dvacet minut.) Vzduch byl žhavý, těžko se dýchal a měl jsem pocit, že se jím musím prodírat, ale dalo se to zvládnout. Díky pečlivé pětiměsíční přípravě to vypadá, že přežiju i těch pár ultrahorkých letních dní o teplotě kvalitního zeleného čaje.

Včera se citelně ochladilo. Když jsem vyrážel z práce na autobus, pofukoval příjemný větřík, který měl daleko k obvyklému rozpálenému fééénu, a člověk ani neměl pocit, že na ramenou cítí tlak slunečních paprsků, které se ho snaží zatlouct do země. “To máme dneska zase po dlouhé době svěží povětří!” pomyslel jsem si spokojeně, a tak jsem vytáhl telefon a vygooglil momentální teplotu v Kuwait City.

Bylo třiačtyřicet ve stínu.