Iks odstínů šedé

Čím jsem starší, tím raději mám černobílé vidění světa. Když jste chápaví a tolerantní ke všem a ke všemu, často nakonec zjistíte, že nejste schopni jakékoli akce z obavy, že někomu ukřivdíte. Jak to kdysi shrnul jeden můj známý: je fajn, že člověk rozumí pohnutkám, které koho k čemu vedly, ale občas je přitom problém udržet si nějaký vlastní názor.

Jenže ať se snažím si život monochromatizovat sebevíc, bílá a černá se občas míchají tak, že je od sebe neoddělíte ani v té nejvýkonnější centrifuze.

Nemáme se příliš rádi s jedním kolegou commodoristou, říkejme mu třeba Iks. Odjaktěživa. Instinktivně. Já si myslím svoje o jeho povaze a on o mém egu. Občas si to jemně dáme najevo, ale jinak se navzájem víceméně vyhýbáme, protože si nemáme co říct. Tedy vyhýbali jsme se.

Na loňském Foreveru jsme spolu měli konflikt ohledně organizace akce. Zůstala mi po něm dost ošklivá pachuť a nebyl jsem si úplně jistý, kde v něm šlo o mou osobu, kde o Forever a kde o Iksovu frustraci z toho, že na něj po chybě v komunikaci mezi námi organizátory a hostelem, v jehož budově se akce konala (obě strany dodnes tvrdí, že na jejich straně chyba nebyla), nezbyla postel.

Osmibitisti se ale slézají častěji než jednou do roka, a tak jsem si Ikse po měsíci odchytil na Atariádě, oddělili jsme společně racionální zrno od emoční plevy a rozcházeli jsme se s tím, že mezi námi není žádný osobní konflikt. Až mě překvapilo, jak rozumně jsme spolu dokázali komunikovat.

Tři lidé, jedna otázka

O to větší bylo moje překvapení, když se na mě po červnovém Slimejši, který jsem vynechal, obrátil jeden z účastníků s otázkou: „Hele, co proti tobě má Iks?“

„Pokud vím, tak nic,“ já na to. „Na Foreveru jsme se spolu chytli, ale později jsme si to vyříkali a rozešli jsme se s tím, že mezi námi není nic osobního.“

„Hm, na Slimejši to tedy vypadalo úplně jinak.“

O měsíc později jdu na Iron Maiden s kamarády, z nichž jeden je také osmibitista, takže po koncertě kromě děsivého zvuku přijde řeč i na počítače.

„Hele, co proti tobě má Iks?“ zeptá se jen tak mimochodem, načež se prakticky doslovně, akorát v hlasové podobě, opakuje dialog, který jsem nedávno vedl písemně.

V prosinci navštívím další osmibitovou akci. Dám se tam do řeči s jedním z pravidelných návštěvníků Foreveru, kterého znám od pohledu, ale za všechna ta léta jsme nestihli pořádně pokecat.

„Prosím tě, co proti tobě má Iks?“ zeptá se najednou.

Dialog se opakuje potřetí, ale tentokrát dodávám, že pokud jsme se s Iksem naposledy rozcházeli s tím, že spolu nemáme zásadní problém, a on pak ze mě v mé nepřítomnosti dělá debila, že je u mě křivák a <nepublikovatelný výraz>.

Proč si na něco hrát?

A protože čas, ta potvora, strašně letí, než jsem se nadál, byl tu další Forever, a s ním nutnost zaujmout nějaké stanovisko k tomu, že se s Iksem znovu uvidíme osobně. Ano, měl jsem informace jen z druhé ruky, ale ze tří různých zdrojů, z nichž jen jeden byl můj opravdu dobrý kamarád, který by mohl mít výraznější tendence koukat na situaci zkresleně v můj prospěch.

Nakonec jsem si řekl, že na to abych potřeboval s každým vycházet, už jsem na světě moc dlouho. A tak když Iks po příjezdu na Forever v pátek odpoledne přišel jakoby nic s napřaženou pravicí, šel jsem do střetu.

„Vzhledem k tomu, co si jeden o druhém myslíme, do takových extrémů jako podání rukou zacházet nebudeme, ne?“ říkám. Na dotaz, o co jde, jsem odpověděl, že o loňský Slimejš.

„Hm, tak jo,“ na to Iks. A tím jsem považoval naše diplomatické vztahy za navěky ukončené.

Nemusíme se zrovna objímat…

Sobota okolo poledne je na Foreveru období největšího klidu. Lidi buď obědvají, povídají si se známými, které rok neviděli (obvykle oboje najednou), nebo sedí se sluchátky na uších a snaží se ještě na poslední chvíli dokončit soutěžní příspěvky. Já obvykle dopiplávám program na večer. A tak si sedím u počítače a doplňuju kvízové otázky vtipnými obrázky, když mi periferní vidění sdělí, že se k mému stolu někdo blíží.

Iks.

„Rád bych se ještě vrátil k tomu včerejšku.“

Nemám chuť se k něčemu vracet a něco si vysvětlovat, protože to už jsme udělali jednou – a jak se zdá, zcela zbytečně. Něco v tom smyslu také říkám.

„O co ti přesně jde?“ nenechá se Iks odbýt. „Kdybych věděl, co a jak se k tobě doneslo, tak se k tomu můžu aspoň nějak postavit.“

Zhruba shrnuju příběh jedné stejné otázky od tří různých lidí. Včetně závěru, že pokud mi do očí řekne, že mezi námi není nic osobního, a na nejbližší akci, kde se neobjevím, ze mě dělá debila, je z mého pohledu křivák a <nepublikovatelný výraz>.

„Hele, já vím, že už jsem tě asi hodněkrát naštval, a asi to ještě hodněkrát udělám, protože takovej prostě jsem. Ale je to z mojí strany dryáčnická sranda, ne nenávist. A je fakt, že jsme na Slimejši četli tvůj blog a dělali si z něj pr… Jenže třeba když napíšeš, že bys dokázal napsat Rychlý šípy líp než Foglar, tak to je na mě moc, protože to by podle mě nedokázal nikdo.“

„Ale taky jsem dodal, že bych ten příběh nikdy nedokázal vymyslet,“ připomínám mu druhou část své tehdejší myšlenky. „Foglar rozuměl klukům jako nikdo, ale byl píšící skaut, ne spisovatel. A je to vidět, zvlášť když to čteš jako dospělej,“ trvám na svém.

Ještě minutu, možná dvě, si otevřeně říkáme, s čím kdo máme u toho druhého problém.

„Podívej se, jestli jsem se tě něčím nějak hodně dotkl, tak se ti omlouvám,“ řekne Iks potom. „Já vím, že si občas dělám dost drsnou srandu, ale neznamená to, že nemám nějaký základní respekt k tobě jako člověku a k tomu, co děláš. Nemusíme se zrovna objímat, ale na té základní úrovni bysme spolu měli vycházet jako lidi. A k tomu podání ruky na pozdrav podle mě patří.“

Chvíli si to přemílám v hlavě. Vlastně se mi to nelíbí. Chtěl jsem si nad Iksem v klidu zlomit hůl a mít klid. Jenže kdybych odmítl takhle civilizovanou nabídku ke smíru, byl bych <nepublikovatelný výraz> sám.

„Každé gesto bude v tuhle chvíli nutně vypadat blbě, ale teď je to asi na mně,“ říkám a umisťuju pravačku někam do prostoru mezi námi. Přijme ji. Krátce si koukneme do očí, ruce si stiskneme.

„Díky,“ řekne a s tím se rozejdeme.

Co si budeme povídat – objímat se nejspíš vážně nikdy nebudeme. Během rozhovoru, který jsme vedli, jsme si jen vzájemně vysvětlili úhly pohledu. Iks si dál bude myslet svoje o mém egu a já o jeho povaze. S jednou výjimkou – přišel řešit problém, který by spousta jiných jako problém ani neviděla, a dokázal mi za pochodu otevřeně říct, co se mu na mně nelíbí. Což často neumějí ani lidi, které mám jinak regulérně rád. A za to, že mě ještě naštve nejspíš mockrát a že se nemusíme zrovna objímat, si ho vážím výrazně víc, než kdybychom se rozcházeli s tím, že nadosmrti dobrý.

Zatracepený světlotmavošedý svět!