Jak vzniká společenský život

Když hledáte informace o Kuvajtu na různých expatských fórech, všude se dozvíte, že v Kuvajtu neexistuje společenský život. Připisuje se to prohibici a pouštnímu charakteru země. Pravda, závislákům na tanečních drogách a pařanům tady pšenka tak úplně nekvete, ale nudní patroni jako já mohou udělat úplně jinou zkušenost. Je fascinující sledovat, jak se tu společenské vztahy rodí, protože ve své zemi je míváte od nepaměti a jejich genezi si nepamatujete, kdežto jako cizinec v cizí zemi začínáte od nuly.

První krůčky – vstřícná gesta

První lano mi hodilo hned na začátku mého pobytu tady několik kolegů, kteří mi dali svůj telefon se slovy “Kdybys potřeboval s čímkoli pomoct, zavolej.”

Další krok udělal Andy (Nový Zéland), který mi takhle jednou ve čtvrtek řekl “Kdybys měl o víkendu moc času, dej vědět a můžeme případně někde dát kafe.” To je přesně ten typ ad hoc společenskosti, který jako introvert neovládám, takže na to nikdy nedošlo, ale bylo to milé. Z Andyho spárů jsem ale stejně neunikl. O pár týdnů později jsme měli týmovou večeři a on mi nabídl přiblížení do restaurace. Skočil jsem se do hotelu převléknout a pak jsme to vzali přes jeho domov, kde mě seznámil se svou ženou Becky. Tím se stali prvním kompletním párem, který jsem tu poznal.

Svatby a vaření

Pár dní po přestěhování jsem se zasekl v práci do nějakých osmi a zůstali jsme v kanceláři sami s kolegyní Hayet (Tunis), která mi našla bydlení a bydlí o patro výš ve stejném domě. Mořila se s prací na prezentaci o něčem, co jsem měl stejně připomínkovat, a tak když jsem dorazil svou práci, zeptal jsem se jí, jestli s tím chce pomoct.

“Bylo by prima, kdybys to mohl prostě přečíst a říct mi, co si o tom myslíš. Já už do toho koukám strašně dlouho, takže bych ocenila nezávislý pohled,” na to Hayet. “A jestli pak míříš domů, tak tě můžu svézt.” Což mi oproti cestě busem mohlo ušetřit tak 20-30 minut, takže jsem neodmítl. Prošli jsme prezošku a vypadli. Cestou jsme drbali o všem možném. Mezi jiným přišla řeč i na vaření.

“Co si dnes dáš k večeři?” zeptala se mě Hayet. “Já v takhle pozdní hodinu většinou jen ztěžka sbírám inspiraci a morálku pustit se do vaření.” – “No, dneska to asi vyřeším tuňákovou konzervou. Sice už mám koupený vařič, ale teď jsem ochotný vařit tak maximálně čaj.” – “Tak to jsi můj člověk. Já když zůstanu viset v práci, taky vezmu zavděk tuňákem, polévkou nebo něčím podobným.”

Akorát jsme dorazili domů a poslední část konverzace už jsme vedli ve výtahu. Poděkoval jsem Hayet za odvoz a šli jsme si každý po svých.

Hodil jsem do sebe tuňáka a k vlastnímu údivu jsem pookřál a dostal chuť ještě vyrazit ven. Rozhodl jsem se pro nákup v Sultan Centru, které má otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Udělal jsem inventuru zásob v kuchyňské lince a poslal Hayet SMSku: “Jestli pořád ještě nevíš, co si udělat k jídlu, mám tu jednoho přebytečného tuňáka a konzervovaná rajčata. Chystám se zrovna na nákup, tak bych ti to mohl tak za pět minut hodit.”

“Jééé, to je super, já akorát vařím těstoviny, nechceš si dát taky?” přišla odpověď.

Zdvořile jsem odmítl s tím, že se chystám na procházku v délce sedmi kilometrů a nechci mít plný žaludek, a o chvíli později už jsem zvonil se dvěma plechovkami v ruce Hayet u dveří. A že jsem odmítl pozvání, tak mi vrazila do ruky lahvičku nealkoholického Bailey’s.

(Než se začnete bát o osud Nejúžasnějšího vztahu na světě – Nejúžasnější žena tenhle příběh slyšela jako první. Navíc měl nedávno pokračování, kdy jsme takhle ve čtvrtek v podvečer zůstali v kanceláři asi ve čtyřech a najednou se nade mnou objevila Hayet: “Hele, ty dneska nejdeš domů? Je čtvrtek, začíná víkend a já zrovna odjíždím. Tak šup, domů a povídat si přes Skype s Nejúžasnější. To je důležité!” Sice jsem se zasmál, ale taky jsem vypnul počítač a za stálého klábosení se od Hayet nechal odvézt.)

Pozvání na večeři

O pár dní později jsme s kolegou Tudorem (Rumunsko) probírali strategii pro datové připojení. Zrovna jsme řešili, jak moc je důležité mít či nemít v nabídce dotované datové modemy a routery. Poznamenal jsem, že pro mě jako zákazníka to nikdy důležité nebylo a že jsem zvyklý se připojovat přes mobil, což konec konců dělám i v Kuvajtu.

“Moment, já mám doma modem, který jsem přestal používat. Myslím, že jsem s ním měl nějaký problém, ale třeba bys ho na svém počítači rozchodil. Nechceš ho půjčit?” řekl mi Tudor.

“Dík, rád to zkusím!” odpověděl jsem, protože mi bylo líto baterky, kterou jsem před odjezdem schválně kupoval novou v naději, že už telefon jako modem používat nebudu.

“Prima, bydlím tady za rohem, tak až dnes skončíme, zajdeme ke mně a hned si ho odneseš. Máš něco proti?”

Neměl jsem, a tak před odchodem Tudor zavolal své ženě Carmen, že je na cestě domů, že má s sebou kolegu Jasona a jestli by nemohla připravit ten nepoužívaný modem. O pět minut později jsme dorazili, vyřídili vzájemné představování – a přestože jsem byl pevně odhodlaný sbalit igelitku s připojovadlem a vypadnout, nedostal jsem na vybranou a byl jsem usazen do křesla se skleničkou moštu v ruce.

Řeč šla trochu o práci, trochu o životě v Kuvajtu, trochu o životě v cizině obecně. Když došlo na moje usazování tady, zmínil jsem, že sice mám vařič, postel a skříň, ale že s méně naléhavými výdaji typu psacího stolu či ledničky čekám, až mi oficiálně skončí zkušební doba a hlavně až mi firma konečně poukáže relocation allowance (něco jako příspěvek na přestěhování), která mi měla přijít okamžikem, kdy jsem si zřídil účet, ale nějak se zasekla v systémech.

“Takže budeš slavit psacím stolem a lednicí – no to je dobrý!” zasmál se Tudor. A pak o trochu vážněji dodal: “Hele, to toho bez ledničky asi moc nenavaříš, co? Tak se tímto považuj příští týden za pozvaného na večeři. Co třeba úterý?” A bylo.

Společnost muší bejt

Jako introvert si nijak zvlášť nepotrpím na takzvané “akce”. Už dlouhá léta říkám, že skupina větší než čtyři-pět lidí je pro mě dav. Na základce mi stačilo kopat si míčem proti Nuselským schodům, na gymplu mi společenský život obstarával Commodore 64, kamarádi Martin a Orf a občasná session Dračího doupěte, na vysoké čajovny s přáteli a po nástupu do pracovního procesu pinčes a občasná hospoda s kolegy. Ale kvantita, jak říká známé klišé, není kvalita. Když jsem toho večera od Bosinceanuových odcházel, přistihl jsem se, že jsem bez zvláštního důvodu ještě vysmátější než obvykle. A pak jsem si přiznal, že ač je Wotnau od přírody spíš tvor samotářský, občas obyčejné lidské poklábosení potřebuje a právě se mu ho dostalo.

Následující týden byla večeře moc prima a mimo jiné se ukázalo, že Carmen je běžkyně. Po čtyřicítce se vrhla na sport, momentálně se snaží uběhnout aspoň jeden půlmaraton za měsíc a do roka až dvou by chtěla zkusit plný maraton. A Tudor, kdyby neměl hnutý obratel, by do toho prý šel také. Následně se ukázalo, že by oba manželé časem rádi na Kilimandžáro, o čemž už dlouho sním i já. Začali jsme tedy předběžně plánovat výpravu na příští rok. A tak podobně. Když jsem se o půlnoci zvedal, bylo to spíš proto, že jsem chtěl v nejlepším přestat, než že by nám vázla konverzace, a dohodli jsme se, že bychom se měli vídat častěji.

Desítka

O dalších pár dní za mnou přišel Zeal (Indie) s tím, že jsem se zmiňoval, že jsem běhával maratony – a že i když říkám, že zdraví už mi je nedovolí, tak že viděl pozvánku na desetikilometrový závod tady v Kuvajtu.

“Fajn,” říkám na to. “Jestli máš chuť, dej vědět taky Tudorovi – jeho žena běhá a na desítku by se možná nechal přesvědčit i on.”

“Cože, oni jsou běžci?”

“Zeptej se a uvidíš!”

“Jasně, jdeme do toho,” řekl o půl minuty později Zealovi Tudor a mně se v tu chvíli vybavila jedna starší konverzace s Hayet.

“Hayet, neříkala jsi, že v posilovně běháš na pásu deset kilometrů?” ptám se.

“Ano – proč?”

“Já jen že tady Zeal nás všechny lanaří za pár týdnů na nějakou desítku pod širým nebem.”

“Určitě, aspoň bude legrace!”

Sice nevím, co na to moje levé koleno, které mě občas bolí i jen při sezení v autobusu, případně co můj organismus na závod v teplotě přes 35 stupňů, ale v nejhorším to aspoň dobelhám volnou chůzí. Tou už jsem tu ušel za den i čtyřicet kilometrů. Každopádně si užiju boj s tratí společně s přáteli.

“Já bych do toho kop’…” – “Já taky!”

Zatím poslední kapitola příběhu se zrodila tenhle týden na workshopu o marketingové strategii. Po několikahodinovém vymýšlení, jak z naší prosperující firmy, která ovšem podle měřítek našich akcionářů neprosperuje dostatečně, udělat ještě více prosperující firmu (aby nám příští rok akcionáři mohli pro změnu cíle znovu navýšit), jsme seděli u oběda a kolega Ali (Kuvajt) z marketingové komunikace poznamenal něco o odpoledním fotbalu.

“Cože?” zastříhali jsme s Gedasem (Litva) ušima. Ukázalo se, že ve firmě jsou hned dva fotbalové týmy, které chodí pravidelně hrát. Ali působil dojmem, že se vlastně podřekl a že se mu nechce nabírat další lidi, protože teď jich je tak akorát, ale i tak nás to s Gedasem inspirovalo k tomu, že jsme si řekli, že zkusíme dát dohromady vlastní tým a případně tu zpunktovat nějakou soutěž.

Společenský takřka proti své vůli

Takže tak. Ačkoli, jak jsem už zmiňoval, jsem spíš solitér, společnost ostatních se mi tu vždycky tak nějak přihodí – a musím přiznat, že mi to není proti mysli. Ještě nějakou dobu tímhle tempem a budu mít většinu večerů v týdnu plných.

Pan docent Mandel na VŠE říkával: “Na termín psychologická hranice reagujte ušklíbnutím.” Já bych to samé doporučoval každému, kdo uslyší, že v Kuvajtu chcíp pes. Společenského života máte přesně tolik, kolik si ho uděláte.

Nebo kolik se vám ho přihodí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře: Jak vzniká společenský život

  1. nejúžasnější žena na světě :-) napsal:

    A já tě převezu a své poslední slovo umístím pod jiný článek… Protože dle mého názoru Ti psaní o životě jde výrazně lépe než moralizování, tak raději přesunu traffic sem. Jsem moc ráda, že už nežiješ jen prací a zařizováním životně důležitých věcí a Hayet patří dík, protože jako každá žena má samozřejmě pravdu 😉

  2. Pepax napsal:

    Wotnau, nevím, čím to je, ale při čtení tvých popisů sebe sama si najednou připadám jako menší introvert, než jsem si myslel. 😀

    • Jason napsal:

      A to většinu projevů mého introvertního já nemůžeš znát, protože o nich jako introvert samozřejmě nemluvím. 😉 Svět zná spoustu smutných klaunů, já jsem zas moderátor-introvert.

  3. SARKA napsal:

    Po několika měsících jsem se zase začetla…je to paráda, myslím na tebe často a mám radost, že se ti daří nejen pracovně, ale i společensky. Mám zrovna odpolední a díky nádhernému počasí nechodí lidi, tak hřeším a v pracovní době čtu. Krásné dny a paci paci silnej ročník:-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.