Jiný kraj…

Tak, a jsem zase o krok blíž k vystavení místních dokladů. Mám za sebou odběr otisků prstů a “medical” (nikoli lékařská prohlídka, ale pouze odběr krve a rentgen plic). A tentokrát na mě poprvé opravdu těžce dopadl rozdíl mezi kulturami.

Už když na “fingerprints and medical” poprvé přišla řeč, byl jsem ujištěn, že se mě někdo ujme a celým procesem mě provede. Sice jsem netušil, proč, ale rozhodně mi to nebylo proti mysli. Nejistotu nemám rád. Každopádně z toho, jak se vše dělo, jsem pořád trochu rozpačitý.

Kdoví, možná to mělo něco společného s mým zpožděným převodem na standardní pracovní povolení. Požádal jsem totiž zaměstnavatele, aby mi prodloužil rezervaci v hotelu za dotovaných podmínek, protože bez Civil ID nemůžu uzavřít nájemní smlouvu a vážně není moje chyba, že ho ještě nemám. (Někdo totiž zapomněl včas prodloužit administrativnímu týmu oprávnění jednat s příslušnými ministerstvy, takže žádosti pro mě a dalších čtrnáct lidí byly bez diskuse odmítnuty.) HR mě upozornilo, že záleží na konkrétních majitelích nemovitostí, jak se zachovají. Zřejmě mi bude ještě nějakou dobu trvat, než zjistím, co se v téhle zemi velkoryse přehlíží, co se přechází svraštěním obočí a co už je regulérní přečin či zločin. Každopádně to nehodlám zjišťovat metodou pokusů a omylů. To, jak mě firma neustále nabádá, abych nehrál podle pravidel (samozřejmě s výjimkou těch jejích), mě ale docela začíná bavit.

Každopádně jsem ve stanovenou hodinu dorazil do 11. patra, kde sídlí náš administrativní tým, a tam se mě neujal původně avizovaný messenger, ale jeden z týmových šéfů, kterému budu říkat třeba Salim, a vyrazili jsme. Trochu jsme poklábosili, zatímco mě vezl do areálu cizinecké policie. Tam na odběr otisků čekalo v místnosti nějakých třicet krát patnáct metrů zhruba sto lidí převážně snědé pleti – Indové, Pákistánci, Filipínci a podobně.

Já se svými blond vlasy a modrýma očima jsem tu byl docela za exota, ale zdaleka jsem místností nesvítil tak jako můj průvodce. Ten se ve svém bělostném tradičním oděvu bez jakýchkoli rozpaků vydal i s mými papíry rovnou za jedním z úředníků. Vyměnili si pár rychlých slov v arabštině a můj strážný admin z nich nevypadal úplně nadšeně. “Hm,” řekl mi, když se vrátil, “mám tu známého, který mi tvrdil, že další dokumenty nepotřebujeme. Nějak stárne. Ale něco zkusím.”

Sešli jsme z bzučícího úlu patra do přízemí, Salim vytáhl mobil a zatelefonoval si. “Fajn, a teď půjdeme zpátky,” řekl mi potom. A šli jsme do kanceláře náčelníka oddělení. Tam jsme se ohlásili a zase vyšli. “Teď přijde jeden z jeho lidí, rub papíru nám podepíše a už to půjde,” konstatoval. Po třech minutách přišel policista s výložkami, něco na papír načmáral a bylo.

Vrátili jsme se tedy na přepážku, kde jsme byli původně odmítnuti. Salim znovu suverénně předešel všechny čekající a nechal papír orazítkovat. Pak mě odvedl k židlím, kde čekalo těch zhruba sto lidí. “Posaď se,” řekl a vydal se s papíry ke stroji na začátku fronty. Tam prohodil pár slov s policistou odebírajícím otisky a pak na mě mávl. O minutu později jsem byl vyfocený, otisky z obou rukou odebrané (jediný problém byl, že si na mě museli přenastavit výšku foťáku na stativu – minimálně o půl hlavy jsem převyšoval většinu drobných Asiatů čekajících na totéž).

Vnitřním nastavením jsem elitář. Zdaleka nevěřím, že lidé jsou si rovní a že všichni mají stejnou cenu. Na druhou stranu ale hluboce věřím, že by si měli všichni být rovni před zákonem. A když jsem viděl, jak brutálně tu řežeme všechny administrativní zatáčky, začal jsem se stydět. Vůbec nejhorší na tom ale bylo, když jsem si všiml, že to lidi ve frontě nijak nevyvedlo z míry. “Tohle je země, kde prostě musíš někoho znát,” řekl mi Salim cestou k autu. “Jinak bychom tu byli pár hodin.”

Druhou etapou byl odběr krve a rentgen. “Tady nikoho neznám, budeme si to muset vyčekat ve frontě”, upozornil mě cestou do nemocnice. Mno… Ano, nákup kolku, čekání nějakých deset minut podle pořadového papírku. Za těch asi třicet čísel jsme si stihli popovídat o fotbale. “Býval jsem nejlepší na škole, nejlepší na univerzitě – ale teď už nehraju, jsem moc tlustej,” řekl Salil. “Proč jsi se nestal profesionálem?” ptám se. “Firma o mě stála,” odpověděl mi. Pak už bliklo naše čísílko, úředník nám dal bumážku a pokračovali jsme do vedlejší budovy. Těžko říct, jestli jsme to zase vzali “nějak jinak”, ale každopádně o minutu později jsme byli v ordinaci, kde jsem byl jediným pacientem, dostali jsme další razítko, sympatická indická sestřička mi zkušeně odebrala krev (jedno z nejjemnějších napíchnutí žíly, co jsem kdy zažil) a ještě mi řekla, že v Indii by moje příjmení znamenalo “vtip”.

A jde se na rentgen.

Další budova a v ní přepážka, u ní fronta nějakých třiceti lidí. Salim frontu ignoruje a jde rovnou k okénku. I tady jeho bílý oděv vedle montérek čekajících dělníků září, jako by byl z jiného světa. Tou dobou už je mi z toho regulérně zle. Razítko a hurá do hloubi kliniky.

Na rentgen čeká nějakých dalších třicet-čtyřicet lidí, fronta se vine pár metrů ven z čekárny. “Na tohle nemáme čas,” řekne Salim suše, bez mrknutí oka lidského hada míjí a ťuká na dveře ordinace. Prohodí pár slov s lékařem. Pak se vracíme zpátky k předchozí přepážce. Nevím, co se u ní děje – jestli se razítkuje, či platí všimné – protože nemám odvahu jít kolem těch čekajících lidí znovu, a tak jen postávám mezi dveřmi. Znovu jdeme k rentgenům, fronta znovu neexistuje. Salim znovu ťuká na dveře ordinace a pak na mě mávne. O minutu později mám rentgen plic za sebou. A znovu mě provázejí nikoli rozhořčené, ale sotva otrávené pohledy ostatních čekajících. Jsem prostě jen další důvod, proč budou čekat ještě o minutu-dvě déle, zatímco mně Salimův bělostný oděv právě ušetřil nějaké dvě hodiny času.

“Tak co, jsme rychlí?” říká mi Salim cestou k autu.

“No, všiml jsem si, že jsme to tu a tam vzali zkratkou,” odpovídám.

“Za týden přijdou výsledky, tak pak přijď s pasem za Fatmou a někdo od nás ti do něj nechá dát razítko, že jsi zdravý. Následně ti zažádáme o povolení k pobytu, které bys do dalších tří dnů měl dostat. A pak už jen žádost o Civil ID. Ode dneška tak za dva týdny z tebe bude velmi šťastný člověk. Ale už teď jsi napůl svobodný,” říká mi s úsměvem a vrací mi originál návštěvního víza. “HR si stěžuje, že jsme pomalí, ale my jen pořád musíme na něco čekat.”

Cestou zpátky si povídáme o Čechách, Evropě, počasí, cestování. A já se v duchu pořád stydím za to, co se poslední dvě-tři hodiny dělo, i když jsem byl spíš předmětem než podmětem dění. Domácí jsou tady zřejmě opravdu jiná společenská třída.

Řeč se stočí na Kuvajt. Na déšť (cestou asi tak deset minut krápalo, čemuž tu říkají déšť). Na krásu města v noci.

“Tohle je vůbec zvláštní země,” říká mi Salim. “Já sám jsem Íránec, jsem tu od roku 1977 – a pořád ještě mi nedali občanství.”

Tím už mi věci úplně přestávají dávat smysl. Konečně si uvědomuju, že bude pár měsíců trvat, než vůbec začnu aspoň trochu chápat, jak tahle země vlastně funguje.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů: Jiný kraj…

  1. Pepax napsal:

    Fíha! Takového admina bych taky potřeboval! (A zároveň nechtěl. 🙁 )
    Konečně ale chápu, proč jsi tak vtipný. 😉

  2. Jason napsal:

    Teď mi ovšem došel vtip – nějak jsem nepobral, proč že tedy jsem tak vtipný. A vůbec – touhle dobou bys měl dávno něco kreslit nebo skládat pro Forever, a ne mi psát komentáře k blogu. 🙂

  3. Pepax napsal:

    Lepší pozdě než nikdy, ne? 🙂 Jasně, kreslím tady čerta na zeď a o tom skládání radši pomlčím. 😀

  4. Pepax napsal:

    Hmm, tak mně možná taky něco nedošlo…. vtip ti došel nebo došel? Pokud b), tak ti dám hint….. nebo spíš hind? 😉

  5. PG napsal:

    Kdepak pepax, aby něco zplodil. Na party bylo fajn, snad Ti to příště vyjde s účastí.

    • Jason napsal:

      Ahoj PG, rád tě tu vidím. 🙂 Ve smlouvě sice mám, že dovolenou si můžu začít brát až po půlroce, ale to by se bývalo asi dalo uhrát. Problém byl v tom, že firma zmršila můj převod na “residency” (tj. povolení k pobytu) – takže bych se jednak nemohl vrátit – a jednak by mě vůbec nepustili ven, protože jsem se ještě neodhlásil z hotelu, a tudíž jsem vedený jako dlužník s neuhrazenými závazky. Na příštím Foreveru na 99% budu!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.