Setkání na pobřeží

Nejsem milovník přírody. Nikdy jsem nebyl. Flóru dělím na kytky, keře a stromy (no dobře, poznám třeba pampelišku –  tedy když zrovna kvete). Fauna jsou pro mě sekáči (se kterými jsem kdoví proč kamarád), kočky (se kterými jsem samozřejmě kamarád) a zbylá havěť (asi bych tedy poznal i takovou kobru, ale raději jako nějakou bezzubou stařenku). Ne že bych proti přírodě něco měl, jen mi prostě nic neříká.

Najdou se ale i výjimky. Třeba průhonické rododendrony. Nebo podzimní Divoká Šárka. Nebo výhled z Wotnau Hillu na Krétě. Nebo moře.

Ať jsem zrovna kdekoli, kde je poblíž slaná voda, jednou za čas mi nezbývá než se sebrat, vyrazit na pobřeží a ať už je tam písčitá pláž nebo rušné městské nábřeží, sednout si a koukat do vln. Nevím proč. Prostě musím.

Jeden takový den přišel včera. Venku se zvedl tak silný vítr, že meluzína kvílela nejen v klimatizaci po celém hotelu, ale i v jinak velmi slušně těsnících oknech mého pokoje. A já zase jednou zjistil, že musím vidět moře.

Když jsem k němu dorazil, pochopil jsem, že můj autopilot jako vždy moc dobře věděl, co dělá. Byl to jeden z těch momentů, na které se nezapomíná. Nikdy.

Křižující se vlny se zpěněnými hřebeny se hnaly po mělčině u pláže a žádné dvě nemířily stejným směrem. Prolínaly se, spojovaly a tříštily navzájem, ale ať byly jakkoli vysoké, při samotném břehu se každá nakonec změnila v jazyk přátelsky olizující pás řas vyplavených přílivem.

Pro zvuk, který při tom moře vydávalo, zatím nemáme slovo. Na syčení byl příliš hlasitý a proměnlivý. Na šumění v něm bylo příliš ostrých zlomů. Nebyl to ani řev, protože v něm chyběla hrozba či agrese, ani rachot – k tomu zase chybělo dunění a kamenné podtóny. Nakonec jsem se vzdal snahy ten zvuk pojmenovat. A to se mi tedy nestává často. Kdoví, třeba to nakonec byl zpěv.

Tím, co všemu dodávalo nádech neskutečna, ale byla barva celé scenerie. Moře, i za bezvětří obvykle kalné, teď bylo úplně neprůhledné a slunce, ačkoli pálilo, svítilo skrz jednolitý šedý opar, který tu málokdy úplně mizí, ale tentokrát byl ještě intenzivnější než jindy. Přesto si nějakým záhadným způsobem paprsky podržely prudkost a pronikavost, která zvýrazňovala obrysy, zlomy, hrany. Nebyly tu křivky a obliny, jen nekonečné množství stále znovu se objevujících a mizících plošek v jediné chladné, kovově šedé barvě. Jejich textury bez jakýchkoli mezistupňů střídaly dvě polohy. Přelévaly se přede mnou matné a do maximálního jasu vyleštěné odštěpky platiny. Díval jsem se do toho věčně proměnlivého obrazu, který vám věrně nezprostředkuje žádný fotoaparát, a nejspíš ani žádný mistr airbrushe, možná půl, možná tři čtvrti hodiny.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl vydat se dál, na mě najednou bez jakéhokoli varování dopadla cizost toho všeho. Jako by někdo vzal realitu a nepatrně v ní pozměnil každý jeden úhel.

Sklouzl jsem pohledem po povrchu moře. Na severovýchodě se do oparu zanořoval obří tanker, na severozápadě jedna z místních tradičních lodí s vysokou zádí a nízko položenou přídí. Rackové, kteří se zvedali z vln, aby zapátrali po něčem k jídlu, se občas bez hnutí zavěsili do protivětru a já viděl, že jejich křídla jsou zespoda černá. Jen pár metrů za mnou se po Gulf Road ve čtyřech pruzích v každém směru jako duchové hnala japonská a americká auta, neslyšně jako nebeští jezdci našeho století, protože jejich motory nemohly soupeřit se zvukem příboje. A když jsem se podíval výš, našel jsem koruny palem pokryté vrstvičkou všudypřítomného pouštního písku a za nimi linii mrakodrapů City.

Říkávám o sobě, že jsem mimozemšťan. Moje prožívání je málokdy stejné jako u lidí, kteří jsou v téže chvíli na témže místě, takže pocit, že někam nepatřím, je pro mě běžný. Tady ale jako bych se náhle ocitl v úplně jiném vesmíru. Nebylo čeho se zachytit, k čemu se ukotvit, vztáhnout.

Přesně v tu chvíli jsem ucítil něco na ruce. S naprostou jistotou, že je to wotnauožrout příkusný, který se chystá prožrat se mi kůži a svalstvem, aby si mohl pochutnat na mých kostech a morku v nich, jsem napřáhl druhou ruku, abych tu ohyzdnost ze sebe smetl.

Zarazil jsem se v poslední chvíli.

Po předloktí mi klidně a spokojeně ťapkala beruška.