Párkrát jsem se dostal do ostrého střetu s lidmi ve svém okolí, pokud jde o 11. září a pád Dvojčat. Mělo to jednoduchý důvod – ta věc se mě týkala. Jak už jsem tu nedávno zmínil, jedna moje opravdu dobrá kamarádka totiž měla ve Dvojčatech kluka. A tak zatímco druhá strana jen tak plká v akademické rovině o všech možných i nemožných konspiračních teoriích, já si diskusi beru osobně.
Nedávno jsme dělali ve firmě poměrně velký marketingový průzkum formou takzvaných focus groups, kde potenciální zákazníci probírali koncepty našich potenciálních nových produktů. Výzkum se úzce týkal cen, a tak jsem dva týdny každý večer po práci chodil sledovat přímý přenos na uzavřeném televizním okruhu, abych měl informace přímo z první ruky. Tedy z druhé – protože nemluvím arabsky, byl jsem odkázaný na simultánní překlad.
Že tlumočník bude moje krevní skupina, jsem věděl od prvního dne.
Hned první diskusní skupina byla poměrně agresivně naladěna vůči mému chlebodárci. Na otázku, služeb kterého operátora by zákazníci nevyužívali nebo se kterým mají nejhorší zkušenost, Nazer začal tlumočit: “Wataniya. – Wataniya is the worst. – Wataniya sucks. – Don’t shoot the messenger. – Wataniya.” (Česky něco jako: “Wataniya. – Nejhorší je Wataniya. – Wataniya stojí za bačkoru. – Neračte zastřeliti posla. – Wataniya.”) A já kvůli té jeho vsuvce dostal záchvat smíchu.
Během následujících dní jsme pak během přestávek drbali o fotbale, politice, kinematografii. Vším probublával smysl pro humor, kterým mi byl tak sympatický. Když jsem se ho ptal na nejzajímavější pracovní zážitek, řekl mi: “Asi nejbizarnější zkušenost pro mě byla konference o kuvajtsko-iráckých vztazích. Dvě bandy vyžraných papalášů si tam navzájem skládaly komplimenty, zatímco z nich čišelo, jak se vzájemně nenávidí.”
Ke konci výzkumu jsme měli dvě diskusní skupiny se studenty. Byla radost je poslouchat. Telekomunikacím rozuměli, chápali, že věci nejsou zadarmo a že operátor také musí z něčeho žít, jasně formulovali své názory na předložené koncepty.
V pauze, během které respondenti vyplňovali krátký dotazník, jsem se na Nazera s úsměvem otočil: “Ta dnešní skupina je fakt úžasná. Rozumějí tomu, nemají nesmyslná očekávání, jsou chytří jak opice. Tvoje země má zářnou budoucnost!”
“Moje země momentálně nemá žádnou budoucnost – já jsem ze Sýrie,” řekl mi, aniž by dal najevo jakékoli emoce, a vrátil se k tlumočení, protože studentíci zatím dodotazníkovali.
V příští pauze jsem z něj dostal, že by se s rodinou rád časem dostal do Kanady, protože je tam rozumná šance na získání pobytu či dokonce občanství pro jeho děti. On se živí tlumočením, jeho manželka je aprobovaná učitelka cizích jazyků, tak doufají, že jako dva vysokoškolsky vzdělaní rodiče by mohli dostat šanci.
Budu jim držet palce.
Svět dvacátého prvního století je malý, malinkatý. Mít za to, že se nás něco netýká, jen proto, že se to děje daleko, je scestné. Proč to píšu právě v těchto dnech, je – doufám – nasnadě.