Návrat na Wotnau Hill

Sice se opakovaně nechávám slyšet, že mě fakt nebaví připravovat graficky bohaté články, protože je pomalu víc práce s obrázky než s textem, ale svého času mi v komentářích ke Srí Lance přistál jeden tak milý, že mě nakonec příprava tohohle příspěvku skoro bavila. Takže Šári, tenhle je pro tebe. Začal jsem ho psát v říjnu během čekání na přestup na letišti v Aténách, dopsal jsem ho v půlce ledna a teď jsem konečně i vybral a zmenšil fotky.

Každý z nás už v životě byl alespoň na jednom místě, které ostatním člověkům může připadat nudné, nezajímavé nebo v nejlepším případě takové nějaké normální, ale nám se z nějakého důvodu vypálilo do vzpomínek tak, že s tím nic nenaděláme, i kdybychom snad chtěli.

Mě si takhle ocejchoval Wotnau Hill.

Wotnau Hill je posvátné místo všech Wotnauů

Wotnau Hill je posvátné místo všech Wotnauů. Chcete vědět proč? Čtěte dál. (Foto: Nejúžasnější Wotnau na světě)

Poprvé

Před devíti lety jsem se prvně v životě vydal na dovolenou do zahraničí za vlastní peníze. Sám. Bylo to tehdy pro mě nádherné dobrodružství. První sólový let letadlem, první sólové ubytování v hotelu, první zapůjčení dopravního prostředku, cestování za antickými památkami…

Jednoho dne jsem se takhle rozhodl, že vylezu na Timios Stavros, jinak též nejvyšší horu Kréty. A tak jsem nastartoval půjčený skůtřík a vyrazil na zhruba stokilometrovou cestu do hor. Na jejím konci čekalo parkoviště a údajně sedmihodinová cesta na vrchol a zpět, kterou jsem hodlal zvládnout výrazně rychleji. Nic jiného mi ani nezbývalo, protože jsem nechtěl sjíždět zpátky k moři serpentinami bez svodidel a s rozbitými krajnicemi potmě.

Celé to tehdy skončilo úplně jinak. Ani ne po kilometru se mi povedlo zabloudit, tedy přesněji řečeno nevědět, kudy k Hoře. Od té doby si také vážím českého turistického značení. O další půlhodinku později cesta, po které jsem se rozhodl vydat na předchozím rozcestí, skončila kruhovým pláckem lemovaným valem štěrku. Po pohledu do mapy, do okolí a na hodinky (cesty značené na mapě neměly nic společného s těmi, které tu byly, neměl jsem tušení, za kterým hřebenem nade mnou je schovaný Timios Stavros, a i kdybych to věděl, už tak bych nejspíš sbíhal zpátky z vrcholu po západu slunce) si moje ego dalo zažívací sodu a dohodli jsme se, že nejvyšší horu Kréty nedobudeme. Pořád jsem ovšem měl nějaké čtyři hodiny, se kterými se dalo leccos podniknout. Uhnul jsem tedy ze slepé cesty ještě dřív, než skončila, a začal stoupat na bezejmenný kopec, okolo kterého jsem zrovna šel.

Od té doby jsem ochotný uznat, že kompaktní fotoaparát má své výhody oproti zrcadlovce. Po nějaké době jsem dorazil na hřeben a při pohledu na jeho druhou stranu jsem na jednom obzvlášť strmém úbočí dále v horách zahlédl stádo místních kříženců koz, kamzíků a Reinholda Messnera. Zatímco kompakt prostě tasíte a fotíte od boku, než člověk vyloví foťák z brašny, přehodí si popruh okolo krku, sundá krytku objektivu a nastartuje ten výdobytek fotografické techniky, stádo je na druhé straně hřebene, tím spíš, že ho něco vyplašilo. Ty potvory navíc nejspíš měly na nohách přísavky, protože i po tom vražedně skloněném svahu běhaly jakoby nic, lhostejno zda nahoru či dolů.

Nakonec se z toho všeho vyklubal životní zážitek. Když jsem vylezl na vrchol a otevřel se mi výhled do kraje, spadla mi čelist. Pode mnou se rozkládala zelená náhorní plošina, ze které bez jakéhokoli přechodu vyrůstaly kopce a hory. Mohli jste přesně říct, že na tomhle metru je ještě úrodná půda a na ní tráva, na níž se pasou stáda ovcí, kdežto tady začíná holé skalnaté stoupání s občasnými trsy trnité vegetace. Pohádkovost krajiny završovala věž, která pableskovala na hranici viditelnosti na jednom z nejvyšších kopců. Možná to byla Slonovinová věž z Endeho Příběhu, který nikdy neskončí, možná sídlo nějakého mága. Najednou mě přepadl zvláštní pocit: Čaroděj Wotnau je doma.

Fotkami z toho místa jsem pak otravoval všechny své kamarády a když nám později v práci zrušili kanceláře a nahnali nás do open spacu, dvě nejhezčí jsem si nechal zvětšit na formát A3 a zavěsil je ve svém pracovním chlívku, abych se občas mohl pohledem odreagovat od bezútěšné korporátní králíkárny. Visely tam dobrých dva a půl roku – sundaval jsem je až poté, co jsem dal výpověď.

Až po chvíli jsem si uvědomil Ticho s velkým Té. Tenhle kopec byl prvním místem v mém životě, kde jsem slyšel zpívat ptáka na kilometr daleko. Další zvuky zahrnovaly už jen občasné zašumění větru a cinkání kozích zvonců z okolních kopců.

Seděl jsem na tom těžko uvěřitelném místě a vstřebával jeho atmosféru. Chtělo by se říct, že jsem z hory sestoupil jako jiný člověk. Jenže já z ní jako jiný člověk prakticky seběhl, protože když jsem se konečně podíval na hodinky, zjistil jsem, že jsem na vrcholu strávil více než dvě hodiny. Dost možná poprvé v životě jsem našel místo ve volné přírodě, o kterém jsem měl pocit, že na něj patřím. A protože to vlastně byl jen takový vyvýšený plácek na jednom z hřebenů pohoří Psiloritis, bylo jasné, že nemá jméno. A tak jsem ho se svou vrozenou skromností pojmenoval Wotnau Hill.

Cestou zpátky do civilizace mě sice vytroubilo pár aut, protože jsem vražedné serpentiny z hor sjížděl spíš u středu vozovky (na drolící se krajnici nad srázem mi nebylo úplně dobře), ale pak se zase vrátila euforie. Dodnes si pamatuju, jak jsem se po krétské New National Road řítil pětačtyřicítkou, při které už skůtřík začínal lehce plavat, a zplna hrdla si zpíval Born to Be Wild – tedy s výjimkou chvilek, kdy mě přemohly záchvaty smíchu.

Podruhé

Když se mi Nejúžasnější žena na světě rozhodla vynahradit útrapy spojené s dovčou na Srí Lance a navrhla podzimní výlet na Krétu, od samého začátku jsem věděl, kam bych se s ní rád podíval. A tak jsme 19. října 2013 ráno naskočili do půjčené nákupní tašky a vyrazili směr Psiloritis.

Počátek cesty pro mě znamenal především obavy. Že dojedeme na úplně špatné místo (pamatoval jsem si pouze, že jsem vyrážel z parkoviště, kde končila asfaltka, podle čehož jsem si na mapě tipnul, kam asi chceme jet). Že nenajdu ten správný kopec. Že bude ošklivo a nádherný výhled ani všeobjímající ticho se nebudou konat. A tak všelijak podobně…

Když jsem se před podobnými překvápky pokusil varovat Nejúžasnější, opáčila, že v nejhorším pořád můžeme vylézt na Timios Stavros, čímž mě trochu uklidnila.

Že jedeme správně, jsem si uvědomil poté, co jsme v horských serpentinách minuli cosi mezi nádrží na vodu a sluneční elektrárnou (co z toho to je, jsem nevykoumal před lety, a nepřišli jsme na to ani společně). Tenhle objekt jsem si bezpečně pamatoval. Když jsme pak dorazili na parkoviště, ze kterého vedly jen jedna šotolinová cesta a jedna pěšinka, obavy ze mě definitivně spadly. I ta tavernička, která tu pořád ještě stála, takhle mimo sezonu a před polednem vypadala úplně stejně zavřeně jako tehdy. Dobrodružství znovu začínalo.

Za Diem, nebo za čaroději?

Timios Stavros a Wotnau Hill nejsou jediné pozoruhodnosti Psiloritid. Necelý kilometr od parkoviště je jeskyně Idaeon, ve které vyrůstal bůh Zeus. Ukryla ho tam matka Rhea před otcem Kronem, jehož koníčkem bylo požírání vlastních dětí. S takhle kolosálním traumatem se ovšem není co divit všem Diovým excesům, které známe z řecké mytologie.

Lonely Planet (jejímž českým verzím se doporučuji vyhnout, protože je překládají čuňata, což mrzí dvojnásob, protože jinak má u mě nakladatelství Svojtka celkem dobré jméno) prohlásila Idaeon za nudné místo, čímž mi udělala radost. Já měl z jeskyně v roce 2004 podobný pocit ustící pro změnu do mého traumatu, že jsem nekulturní barbar. Dohodli jsme se tedy s Nejúžasnější, že si jeskyni necháme nepovinně pro případ, že nám zbude čas cestou zpátky a budeme mít na díru v zemi náladu, a rozhodli se vyrazit rovnou na Wotnau Hill.

První překvápko následovalo po pár desítkách metrů – z cesty se oddělovala další odbočka k jeskyni, kterou jsem si tedy rozhodně nepamatoval. Její značení ale vypadalo výrazně nově, a tak jsem se nenechal zviklat a vedl výpravu původním směrem.

Pohled na náhorní planinu

Pohled z cesty na náhorní planinu. Já vám říkal, že ty hory vystupují v ostrém předělu z úplné roviny! Wotnau Hill máme někde za zády. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Odvahu mi paradoxně dodalo neoznačené rozcestí o dvacet minut později. Sice jsem neměl tak dobrou paměť, abych si vzpomněl, zda jde o to rozcestí, ale minimálně potvrzovalo moje vzpomínky, že se tu dalo snadno zamotat.

Instinktivně jsem vyrazil doprava a začal pokukovat po kopcích okolo nás. Pokud měl někde v okolí být ten jediný a pravý Wotnau Hill, musel to být buď tenhle kopec hned nad námi, nebo tamhleten o jedno údolí dál. Onen kopec už se zdál příliš daleko. Osobně bych si tipnul hned ten nejbližší, ale jako vždy jsem si ani náhodou nebyl jistý.

Přednesl jsem své úvahy Nejúžasnější, která se k věci postavila tak, že dá na moje doporučení a že pokud to nenajdeme, pořád ještě můžeme zkusit ten Timios Stavros.

Nejúžasnější se opírá o skalní stěnu

Nejúžasnější žena na světě relaxuje v anatomicky tvarovaném skalním odpočívadle. (Foto: Wotnau)

Ještě jednou jsem se poradil sám se sebou – a vyrazil jsem do terénu kolmo k cestě, čímž jsme okamžitě začali stoupat. Tím se výprava stala zajímavou i pro mou drahou polovičku, která ráda leze. Krátce jsme se dohodli, co bude dostatečně zábavné pro ni a příslušně krotké pro mě, a začali stoupat směrem ke hřebeni.

Nerostla jen nadmořská výška, ale i moje tělesná teplota. Záhy mi začal z čela odkapávat pot, což jsem samozřejmě nepřičetl své chabé fyzičce, ale batohu na zádech. Hlavně se mi ale začala výrazně zvedat nálada. Jak jsem se tak rozhlížel po okolí, připadalo mi čím dál známější. A když se přidalo občasné zaševelení větru a začiřikání ptáčka, začal jsem si připadat, jako bych se vracel domů.

Všechno bylo, jak mělo být. Nepatřily sem jen skály okolo a sluníčko střídavě zalézající za mraky i osvětlující hory okolo nás. Součástí toho všeho byly i plazivé trnité keře, kameny, které se nám občas zhouply pod nohama, i vosy, které se v osmnácti stech metrech nad mořem živily Zeus ví čím.

Osamělý kvítek

Ti, kdo si pamatují mé fotky z roku 2004, budou mít lehký pocit déjá-vu. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Díky narůstající pohodě jsem začal volit tu a tam nejen čistě šlapací, ale i trochu lezací terén, který byl tak akorát pro nás oba, protože tam, kde já ještě jen udělal krok do výšky nebo si trochu vypomohl rukama, měla už moje výrazně menší krásnější polovina před sebou sportovní výkon.

Díky šplhacím vložkám jsem si všiml i toho, co mi o devět let dříve uniklo – že tahle část Psiloritid je jako jeden titánský dort o tisících patrech. Základní šedou barvu skal co pár centimetrů či metrů střídala bílá linka nějakého sedimentu. Některé byly bílé a pórovité, jako by tu bohové používali polystyren nebo ytong. Hned vedle byl zase kámen se stejně bílou, ale neporézní vrstvou, snad křemenem. Ve vyšších polohách jsme pak narazili ještě na nazelenalé a červené.

Porézní i neporézní bílá vrstva ve skále

A tady jsou obě bílé pohromadě. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Psiloritidy jsou z větší části oblé a pravidelné hory. Takové klidně, nevinně a přátelsky vypadající kopce. Že ale měly i pořádně rock’n’rollové období, nám ukázaly další kusy obnažené skály, kde se vrstvy sedimentů, z podstaty vodorovné, vlnily všemi směry či dokonce kroutily v ostrých úhlech. Jaké síly dokáží zmuchlat skálu jako papír, se sice na skutečném papíře dá spočítat, ale výsledné číslo by stejně bylo mimo veškerou představivost.

Skála zmačkaná jako papír

Už jste někdy viděli zmuchlanou skálu? (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Zhruba za hodinku jsme se v dobré náladě vydrásali na hřeben. Tím sice pro tu chvíli končila náročnější turistika, ale úbytek výzev nahradilo moje nadšení. Ve chvíli, kdy jsem se rozhlédl z hřebene, jsem totiž získal jistotu.

Opravdu jsme stoupali na ten pravý a jediný Wotnau Hill!!! Pod námi se rozkládala náhorní planina, ze které se bez varování vynořovaly jednotlivé hory. Při pohledu na polohu okolních kopců bylo zřejmé, že z žádného z nich není na pláň pod námi přímý výhled. Zdola se ozývaly zvonce ovčího stáda, které se hnalo k napajedlu, a akordy doplňovalo občasné zacinkání z okolních kopců, po kterých zase šplhaly kozy. Ostatně ať jsme lezli jakkoli členitým terénem, stejně jsme každých pár metrů naráželi na kozí bobky. A dál? Už jen šumění větru a naše vlastní kroky.

Pokud jsme někde nepřehlédli salaš, tak tihle kozneři každé ráno vyšplhají pár set metrů po skalách, aby si mohli pochutnat na nějakých těch bodlákoidech. Na tomhle snímku jsou sice v mírně zvlněném terénu na hřebenech, ale viděli jsme je sbíhat i prakticky kolmé úseky. (Foto: Kdo jiný než Nejúžasnější žena na světě)

Pokud jsme někde nepřehlédli salaš, tak tihle kozneři každé ráno vyšplhají pár set metrů po skalách, aby si mohli pochutnat na nějakých těch bodlákoidech. Na snímku jsou sice v mírně zvlněném terénu na hřebenech, ale viděli jsme je sbíhat i prakticky kolmé úseky. (Foto: Kdo jiný než Nejúžasnější žena na světě)

O deset minut později jsme byli na vrcholu. Koukal jsem chvíli dolů do krajiny, chvíli do kopců na druhé straně hřebene, až mě zarazil tlak ve tvářích. Naštěstí nešlo o nic hrozného. To se mi jen koutky úst ve vychechtaném šklebu pokoušely odcestovat kolem dokola okolo hlavy a oddělit její vrchlík od zbytku těla.

Wotnau Hill

Už asi podesáté jsem ukázal dolů do kraje a nechápavě zavrtěl hlavou.

Pohled z vrcholu Wotnau Hillu

Pohled z vrcholu Wotnau Hillu. Okolní kopce se vynořují z náhorní planiny a ten hranatý útvar na prvním výrazném vrcholku zleva – cca ve třetině snímku – je věž nějakého kolegy z oboru. (Foto: Wotnau)

„Vypadá to, jako by ty hory tady někdo do určité výšky zaplavil, viď?“ řekla moje krásnější polovina, čímž vyjádřila dojem, který jsem celá ta léta měl v hlavě, ale nedokázal jsem ho pojmenovat. Vystřídal jsem vrtění hlavou nadšeným přikyvováním.

Pak jsem sklouzl očima do hor za náhorní plošinou. „Podívej, tamhle je věž nějakého kolegy čaroděje – přesně jak jsem ti o ní vyprávěl!“ řekl jsem potom Nejúžasnější a ukázal směrem, kde se stejně jako před lety leskla slonovinově bílá stavba. Vlastně ne – blýskala se víc než tehdy. Minule jsem ji totiž viděl skrz skla brýlí, kterých mě až před třemi lety zbavila laserová operace. Lonely Planet sice tvrdí, že někde tím směrem má být nejvýznamnější astronomická observatoř v celém Řecku, ale co si myslí Lonely Planet, je mi celkem jedno – já mám jasno!

Česká televize svého času vysílala seriál Hraběnky, ze kterého jsem neviděl ani minutu. Zato mi utkvěl nádherný slogan, kterým ho propagovala: Nemusíte rozumět snům svých blízkých, ale musíte chápat, že je mají. Jedna z obzvlášť úžasných věcí na Nejúžasnější je, že tomuhle kritériu vyhovuje. Všichni Pánové prstenů, Hobiti, Harryové a podobná havěť jsou jí na rozdíl ode mě cizí, ale přesto mi věnovala úsměv plný lehce pobaveného porozumění, což mi v ten okamžik bohatě stačilo ke štěstí.

Nejúžasnější na vrcholu Wotnau Hillu - a že jí to sekne!

Kdo by to byl řekl, že se panorama Wotnau Hillu dá ještě vylepšit? (Foto: Wotnau)

Jediné, co bylo jinak, byla barva krajiny. Ačkoli bych přísahal, že v roce 2004 jsem na Wotnau Hillu byl až poslední týden v říjnu, údolí pod námi bylo spíš zeleno-rezavé než sytě zelené. Buď mě zradila kalendářová paměť, nebo letos proběhl vegetační cyklus rychleji. Tentokrát už byl v Psiloritidách podzim v plném proudu.

Nic jiného se naštěstí nezměnilo. Zmlkl jsem a zatajil dech. Najednou jediné, co jsem slyšel, bylo hučení krve v uších – pořád ještě jsem byl zadýchaný z výstupu. A pak…

„Tak, a teď mi řekni, kde zpívá tenhle pták,“ řekl jsem.

„No jo,“ řekla Nejúžasnější, když se rozhlédla kolem dokola. „Asi vážně hodně zdaleka.“

Řetězová svatokrádež

Pak jsme zdokumentovali krajinu a sebe v ní pro budoucí generace a čtenářstvo Čarodějovy věže, načež jsme si dali sváču sestávající z obložených chlebů, ovoce a BarBarColy, což je copyrightované zvěrstvo Nejúžasnější sestávající z Colalocovy limonády a patnáctileté whisky smíchané v jedné 500 ml lahvi (nebojte, v poměru hodně:1, ale i tak mi přišlo toho vznešeného nápoje škoda) a začali plánovat další postup. Do západu slunce nám zbývaly ještě čtyři hodiny, přičemž dobu potřebnou k návratu k autu a sjezdu z nejhorší části serpentin jsme odhadli na hoďky dvě.

„Tak co kdybychom se podívali ještě tamhle?“ ukázala Nejúžasnější na další terénní vlnu na hřebeni.

„Cože? Taková svatokrádež? Uvědomuješ si, že to místo je vejš než Wotnau Hill?“ vykulil jsem teatrálně oči. Jinak jsem ovšem s tímhle scénářem počítal a vzhledem k tomu, jak moc mi toho dne světlo mého života vycházelo vstříc, i kdybych s ním nepočítal, sklapnul bych a šel. Takhle nebylo co sklapávat, tudíž jsme šli rovnou.

V tu chvíli se potvrdilo, jak se v neznámém prostředí těžko odhaduje vzdálenost. Původně jsme počítali, že půjdeme nějaké tři čtvrti hodiny a pak už posvištíme dolů. Namísto toho jsme se na té vlnce zastavili po necelých patnácti minutách.

Hory a mraky

Teda jako že Wotnau Hill to teda nebyl, ale i tak se cestou dál nabízely zajímavé výhledy. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

A stálo to za to. Tohle místo už bylo výš než kopeček, který nám do té doby zacláněl ve výhledu. V tu chvíli nám krajina nabídla se sebe to nejlepší. Za námi se stále z hladiny náhorní plošiny vynořovaly kopce, po levé ruce jsme měli ostře členité rozeklané hory, po pravé naopak zvolna stoupající hřeben, který by zřejmě po několika kilometrech skončil až na Timiu Stavru. A před námi? Tam se objevilo okno. Dvě strmé skály tam místo čepice měly vrstvu mraků – a v průhledu mezi těmi skalami se v dálce objevilo pobřeží.

Hory, moře, nebe

Byla to sice svatokrádež, ale třeba kvůli tomuhle pohledu stála za to. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Chvíli jsme se tam točili jako větrní kohouti a pak padl další očekávatelný návrh – že když nám tedy zbylo víc času, že bychom mohli ještě mrknout tamhle – samozřejmě ještě výš.

Rozhlédl jsem se, srovnal si v hlavě světové strany. Celou dobu jsme se v podstatě vraceli zpátky k autu, jen o pár set metrů výš, tudíž nám k návratu stačilo spustit se tímhle úvozem. Opět mi chyběly protiargumenty. Zabrblal jsem jen něco o tom, že když vidím vrchol Posvátné Hory shora, připadám si jako kacíř, a šli jsme dál. Tentokrát jsme si vybrali vystouplou skálu tak o dva kilometry dál a dohodli se, že si tam dáme pozdní oběd a pak vyrazíme zpátky.

Žluté kvítko vysoko v horách

I tenhle obrázek něco připomene těm, kdo pamatují mé analogové fotky z první návštěvy. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Odhad jsme opět přešvihli, ale nijak zvlášť nám to nevadilo. Aspoň jsme do sebe jídlo neházeli za pochodu a sedět na skále, klátit nohama a dlabat tuňáka a následně chleba s něčím a zapíjet to čajem a BarBarColou rozhodně mělo něco do sebe. Nejúžasnější pak ještě hodila pohledem směrem na Stavros, já směrem k hodinkám, pak jsme si pohledy prohodili a shodli se, že by se to sice asi dalo, ale dobíhali bychom k autu za tmy a jet z hor po té stezce do pekel jen na světla by nebylo ani trochu příjemné.

Not especially well marked

Ještě jsme chvíli poseděli, protože na návrat bylo času dost. Tou dobou jsme zaslechli hlasy. Připadali jsme si jako Frantíci v Monty Pythonovi a svatém grálu, když Artuš a jeho družina v lese stavějí trojského králíka – rozhlíželi jsme se na všechny strany a pořád nemohli najít zdroj konverzace a štěkotu. Nakonec ho našla Nejúžasnější svým ostřížím zrakem. Poté, co mi ukázala, kde hledat, a když jsem se hodně posnažil, tak jsem ty barevné puntíky daleko pod námi uviděl i já. Přesně v té úžlabině, kterou jsme se chystali sestoupit dolů.

„Budeš mít něco proti, když ještě chvíli posedíme?“ zeptal jsem se. „Nemám moc chuť uprostřed hor potkávat lidi.

A čokly,“ dodal jsem po chvíli. Nejúžasnější je milovnice hafíků, pročež nevynechám jedinou příležitost si rejpnout.

I tentokrát jsme vzdálenost odhadli špatně, takže trvalo sotva deset minut a puntíky se změnily v pidipostavičky, které už pomalu přicházely do otevřené krajiny. A tak jsme se zvedli s tím, že zatímco oni uhýbají po cestě na hřeben, my to střihneme přes šutrové pole přímo, čímž si ušetříme čas i setkání s turisty.

Sedimenty, sedimenty, sedimenty...

Sedimenty, sedimenty, sedimenty… Pěkný kamínek, ne? Jak dlouho se asi tvořil? (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Tedy aspoň jsem si to myslel. Už jsme byli skoro v úvozu, když se po naší pravé ruce ozvalo: „Hello…? Helllooo!“

Mířil k nám otec od té rodiny se psem. Zeptal se nás, jestli mluvíme anglicky, což jsme potvrdili.

„Vede tahle cesta na Timios Stavros?“ zeptal se a ukázal do míst, ze kterých jsme přišli.

„No, my jsme na Stavru nebyli, ale podle mapy by to tím směrem mělo být,“ my na to.

Načež pán prohlásil něco, kvůli čemu jsme následujících deset minut řešili, jestli rodina byla přímo z Anglie. On totiž sice nemluvil typickou British, jako by žwejkal houkey buambou, ale kdo jiný než Angličan by potom mohl říct: „I think the way is not especially well marked“? (Něco jako „Myslím, že tahle cesta není značená úplně nejlépe.“)

Tím mi ovšem pán udělal radost, protože mi potvrdil, že jsem před devíti lety nebyl za úplného mamlase, když jsem cestu nenašel. Pak nám poděkoval a šli jsme si po svých.

A ještě jeden pohled z Wotnau Hillu

Cesta dolů. Já vím, že podobných snímků už tu pár bylo, ale pohledů na okolí Wotnau Hillu není nikdy dost. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Následně Nejúžasnější dostala několik záchvatů smíchu, protože cestou dolů jsme co dvacet až padesát metrů potkávali výrazné červené značky. Což ovšem zase rozhodilo sandál mně, protože jsem si nic takového nepamatoval. A na obranu těch možnábritů nutno říct, že nikde nebyl ukazatel, který by říkal něco jako „Tahle cesta vede na Timios Stavros“.

Moje sebevědomí se nakonec zase upravilo, když jsme na jednom kameni potkali těžce oprýskané a už sotva viditelné značení. Cestu tedy přeznačili nedávno, uff!

Křídla

Zhruba v polovině sestupu dolů jsme také dostali nejpřesvědčivější důkaz o tom, jaký byl v Psiloritidách božský klid a jak se tam nesl zvuk. Zaslechli jsme hlasitý svist, něco jako „Fvuš! – Fvuš! – Fvuš!“

„To zní, jako když z hladiny rybníka startuje labuť,“ řekl jsem po chvíli.

Dali jsme si další kolo Frantíků ve Sv. grálu, protože ten rybník podle hlasitosti svištění měl být nějakých dvacet až třicet metrů od nás (uprostřed horského svahu, ale to byla drobnost), až najednou Nejúžasnější hlesla: „Tak už to vidím.“ A ukázala nad sebe.

I při všech chybách odhadu vzdálenosti, které jsme toho dne udělali, bych si vsadil, že to bylo pár set metrů nad námi, kde máchala křídly nějaká husa či podobné ptačisko, zmenšená vzdáleností na čárku s pohybujícími se vlnkami křídel.

Jen jsme na sebe vyvalili oči a vzájemně si sebrali čelisti z kamenité cesty.

„Tak už mi věříš, že tu ptáčata zpívají na kilometry?“ zeptal jsem se potom.

„Jo,“ potvrdila moje drahá tím samým nevěřícným tónem.

Falešné vzpomínky a pravý grant

O nějakých pětačtyřicet minut později už jsme bezpečně opouštěli horskou stezku. Ukázalo se, že jsme na cestě, která vedla od parkoviště k jeskyni Idaeon. Spíš by se tomu dalo říct silnice, ale nebylo to vyasfaltované – šlo o uválcovaný štěrk a kamení.

„Takhle širokou si tu cestu nepamatuju,“ řekl jsem. „Buď už trpím sklerózou, nebo se toho tu hodně změnilo. Tak co – dolů, nebo nahoru?“

„Nahoru,“ zavelela Nejúžasnější. „Čas ještě máme a aspoň si časem nebudeme říkat, jestli jsme náhodou přece jen o něco nepřišli.“

Nahoru byl dobrý směr. Ani jeden nemáme úplně v pořádku kolena a sestupy nám nedělají dobře, takže naše nohy výměnu klesání mezi skalami za stoupání po skorosilnici uvítaly i za tu cenu, že budou časem muset zpátky dolů.

Po pár zatáčkách jsem zůstal zase zmatený.

„Oni to oplotili,“ říkám. „To si taky nepamatuju!“

Vyrazili jsme tedy dál a dorazili až ke konci cesty, což byl vjezd na vydlážděné prostranstvíčko s lavičkami nějakých třicet metrů od jeskyně. Zamčený.

„Hm, když už tu jsme…“ řekla Nejúžasnější neutrálním tónem někam do prostoru, vědoma si mé mirkodušínovské morálky.

Rozhlédl jsem se kolem dokola.

„Chceme si to tu jen prohlédnout, akorát máme smůlu, že není sezona,“ řekl jsem, hlavně abych přesvědčil sám sebe. „A nechceme tu ničemu ublížit, nic poničit…“

S těmi slovy jsem plot přelezl. Nejúžasnější mě následovala a vydali jsme se k jeskyni Idaeon.

V tu chvíli se ukázalo, jak ošklivou hru s námi občas hraje naše hlava. Je fakt, že jeskyně Idaeon nebyla pro turistu nic extra, ale já si ji pamatoval ještě nezáživněji – jako mělký výklenek ve skále.

Když jsme dorazili k ústí jeskyně, zůstal jsem jako opařený – byl to rozlehlý prostor, který se táhl především do hloubky. Jak to? „To jsem byl před devíti lety na jiné Krétě v nějakém paralelním vesmíru?“ pomyslel jsem si. A pak se mi to najednou všechno vrátilo.

Jeskyně Idaeon byla kultovním místem po celá staletí, a tak tu archeologové prováděli spoustu průzkumů a vykopávek. Při těch posledních, v osmdesátých letech minulého století, do jeskyně zavedli kolejnice, po kterých na důlním vozíku odváželi vytěženou zeminu. A z nějakého záhadného důvodu tam ty kolejnice nechali nainstalované i po skončení vykopávek. Když jsem jeskyni (která mě ani tak moc nenadchla) v roce 2004 fotil, nechtěl jsem, aby to vypadalo, že koza Amaltea kojila Dia na nádraží, a vyfotil jsem jen průčelí jeskyně, které její hloubku nijak nenaznačuje. A protože mě celý zážitek nijak nenadchl, moje paměť ho uložila jako nedůležitý a časem celé místo ztotožnila s pořízenou fotkou.

Idaeon Andron zevnitř - nuda, nuda, šeď, šeď

Idaeon Andron. Tady prý vyrůstal malý Zeus. No, když to srovnám s tím výletem na Wotnau Hill… (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Sestoupili jsme dolů a porozhlédli se tam. Kromě hejna nějakých ptáků, které hnízdilo u stropu nějakých dvacet metrů nad našimi hlavami, tam vážně nebylo nic moc k vidění. Stejně tak chyběly jakékoli informační tabule upozorňující aspoň třeba na to, kde kdy kdo co vykopal. Prostě nic. Vylezli jsme ven a znovu přelezli plot, tentokrát na druhé straně brány. Díky tomu jsme narazili na ceduli, která hlásala, že oblast jeskyně Idaeon byla zušlechtěna za podpory grantu EU. Tím se vysvětlilo oplocení, vydlážděné prostranstvíčko a příjezdová cesta, které jsem si nepamatoval. Konečně to začalo dávat smysl.

Jako dvě puberťačky na zábradlí před školou

V batohu jsme měli ještě trochu zásob, na parkoviště to bylo necelých deset minut cesty a sluníčko bylo ještě rozumně vysoko, pročež jsme si sedli na zídku, nechávali usazovat vjemy z celého dne a já ještě jednou koukal na pláň, která mě svými vystupujícími kopci nepřestane fascinovat snad nikdy.

„Teď jsem úplně spokojený,“ řekl jsem Nejúžasnější. „Ale ještě bych se na Wotnau Hill jednou rád vrátil. Naposledy byl interval devět let, hm, tak řekněme v roce 2025, ať je to nějaké rozumné číslo?“

„Proč ne?“

V tu chvíli mi bleskla hlavou zvláštní představa.

„To by mě zajímalo, co mi na hřebeni bude sedět za krkem a brblat, že jííí bolejííí nožičky a že se nudííí,“ zakřenil jsem se. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem představu vlastní rodiny nevnímal jako teoretický koncept, ale něco konkrétního a představitelného.

Další rozvíjení představ o konkrétním složení budoucí výpravy přerušila postavička blížící se po cestě. Byl to blonďatý pán, kterého jsme oba odhadli na Němce.

„To jsem zvědavý, jak vyřeší ta zavřená vrata,“ poznamenal jsem.

„A co si bude myslet o tom, co tu asi tak děláme a dělali jsme my,“ přizvukovala mi drahá polovička.

Pobaveně a lehce škodolibě jsme sledovali, jak pán dochází posledních pár desítek metrů.

Ještě pět.

Dva.

Copak asi udělá?

Pán uhnul doprava od zamčených vrat k brance pro pěší, zmáčkl kliku, vrátka se otevřela, pán jim prošel, zase za sebou zavřel a vydal se k jeskyni.

V tu chvíli jsme s Nejúžasnější předvedli zázrak sebeovládání. Podívali jsme se na sebe, pak jsme se stereo zlomili v pase a začali jsme se tlemit, až nám tekly slzy, ale ten opravdu hlasitý smích jsme si nechali až na dobu, kdy dotyčný zmizel v jeskyni.

Následovalo deset minut klasické textem nepřenosné situace, kdy jsme se s velkým úsilím uklidnili, pak se podívali jeden na druhého a znovu zahučeli do záchvatu neovladatelného chichotání. A když už to vypadalo, že máme nejhorší za sebou, návštěvník stejnou cestou zase odešel, což nás vrátilo zpátky na začátek.

Nakonec se nám přece jen podařilo se nějak uklidnit. Sbalili jsme si každý svůj batůžek (preventivně jsme se přitom vyhýbali pohledu jeden na druhého) a zvolna jsme vyrazili dolů.

S mou pamětí to přece jen ještě není tak hrozné

Má paměť mi předhodila ještě jeden otazník. Matně jsem si pamatoval, že jsem během svého toulání po Krétě navštívil malinkou, ale moc hezkou pravoslavnou kapličku. Měl jsem za to, že to bylo během výpravy na Wotnau Hill, ale za celý den jsme ji nepotkali. Zrovna tak jsem se domníval, že by měla být někde mezi parkovištěm a jeskyní – ale nebylo ji nikde vidět.

Kupodivu jsme ji našli, aniž bychom po ní museli pátrat. Rozhodli jsme se nejít zpátky po silnici, ale sestoupit po pěšince, která se tu vinula a o které jsem měl dojem, že to byl původní přístup k jeskyni, než nastoupily eurograntní válce. Kapličku jsme našli schovanou v pidihájku stromů, kterým cestička dolů vedla.

Tak přece jen to bylo tady! Kaplička schovaná ve stínu stromů. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Tak přece jen to bylo tady! Kaplička schovaná ve stínu stromů. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Kromě toho, že ji za těch deset let stromy úplně zastínily, byla stále stejná. Malá, útulná, udržovaná, odemčená. A řekl bych, že z ní za ta léta nezmizela ani jedna ikona.

Kaplička zevnitř - dokonale udržovaná, nikde žádné vandalství

Nikdo tohle místo stabilně nehlídá, a přesto tu nenajdete jedinou stopu vandalismu. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Nevstoupíš, ale vystoupíš

Potom už jsme jen došli k autíčku, seskládali se dovnitř a vyrazili zpět. Jako navigátor jsem měl tu a tam volnější chvíli, a tak jsem si ještě jednou v hlavě přehrával události celého dne.

Najednou mě to bacilo – možná nevstoupíte dvakrát do téže řeky, ale já právě vystoupil podruhé na touž horu. Vlastně jsem nastavil výchozí podmínky tak, aby všechno bylo jiné. Jiná fáze vegetačního cyklu. Místo romantického boje s pohořím v sedle skůtříku mastňácké auto. Skoro deset let rozdílu. A hlavně – nebyl jsem tu sám. Přesto okolní krajina byla stále stejně krásná, jeskyně Idaeon byla stále stejně nezáživná, zvuk se tu stále stejně nesl a Wotnau Hill mě k sobě stále přitahoval, aniž bych věděl čím (ledaže by to bylo tou čarodějnou věží v dálce).

Já se tam vrátím!

Tenhle pohled si ještě aspoň jednou v životě hodlám dopřát. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Nechával jsem Psiloritidy za sebou s myšlenkou na to, že na světě existuje minimálně jedno místo, na které čas nemá vliv a kde budu vždycky šťastný. A že se na něj dřív nebo později zase vrátím.

Wotnau na Wotnau Hillu - dokonale šťastný

Wotnau na Wotnau Hillu. Takhle vysmátě prý obvykle vypadám jen na Foreveru. Tam se za pár týdnů chystám, tak bude šance porovnat šířku úsměvu. (Foto: Nejúžasnější žena na světě)

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: Návrat na Wotnau Hill

  1. JM napsal:

    Vyborny clanek!

    Pripomnelo mi to Korsiku, kde jsme si cestu (nesmyslne vedouci?!) dolu a zase nahoru na horu zkratili pro pesince po vrstevnici … a nakonec obchazeli prurvu, takze nahore na hore jsme byli, kdyz si tam outdoorovi extremisti delali zahraby v kameni. Cestou dolu jsme pro zmenu netrefili spravnou prurvu pro sestup, takze jsme sutry slanovali po par metrech s tenkym lanem (nejde se pevne drzet rukou), bez zeleza a jisteni. Skoncili jsme v puli kopce, v rychle padajici tme nasli par vetvicek dreva a udrzovali pidiohnicek. Do dvou jsme se stridali ve bdeni a spani v rozepnutem batohu, od dvou uz zimou nespal nikdo, aby taky jo – měli jsme jen kratasy a kratka tricka. No a rano jsme si pro jistotu cestu k autu zkratili opet po cesticce po vrstevnici, cesticka skoncila a silnice byla nejakych 200 m pod nami. Zkusili jsme slanovat, ale pote, co v jednom miste ve snaze udrzet se na prokluzujicim lane si vsichni spalili prsty pomalu na kost (alespon ja urcite), jsme se pokorne vydali zpet (foukajice si stridave na levou a pravou ruku) a dosli k autu oficialni cestou. Tak jen dobre, ze jste nekde neskoncili v noci.

    Pripomnel jsi mi take Korsiku, kde jsme se s Alou pokouseli z uzke cesty dostat do udoli k jakesi vzacne jeskyni, a nepodarilo se – namisto toho jsme bloudili korytem vyschle reky, ale i tak to bylo fajn.

    Tak jen vic takovychto zazitku a clanku, ze kterych cisi pohoda. A fotky jsou samozrejme vyborne, bez nich by to i pres ctive psani nebylo ono. Ale situaci s brankou u jeskyne si umim alespon zive predstavit:-)

    • Jason napsal:

      Dík za pochvalu!
      U toho líčení z Korsiky jsem zase já drkotal zuby s vámi. 🙂
      Pochvala za fotky patří fotografce, já pak jen nadávám, když je vybírám, ořezávám a zmenšuju pro článek.
      V poslední době se mi hromadí náměty na příspěvky rychleji, než je stíhám psát, tak uvidíme, jestli ty příští budou pohodové, nebo spíš od rozhněvaného ne-už-tak-mladého muže. Každopádně Forever za pár týdnů to jistí. 😉

  2. Šárka napsal:

    slinty, slinty,slint…nádhera, krása, paráda…asi si také najdu svůj kopec, má to něco do sebe…
    PS: moc vám to oběma slušelo, láska dělá divy:-)))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.