Mám skvělé kolegy – a bydlení!

Je to tak, konečně mám vyřešený problém, který mě od příjezdu do země trápil vůbec nejvíc. Už třetí den bydlím, a jako obvykle především díky úžasným kolegům. Vlastně si v posledních dnech často říkám, jestli jedním ze smyslů mého kuvajtského dobrodružství není naučit se přijímat pomoc a laskavosti.

“A proč něco neřekneš?!”

Budou to tak dva týdny, co se mě Gedas zeptal, jak jsem na tom s bydlením. Řekl jsem mu, že bídně a že se mi navíc blíží ke konci rezervace v hotelu. Weby s realitami toho sice nabízely poměrně dost, ale podle Zeala tak o 25-50% dráž, než za co skutečně stálo. Tj. podobně jako v Čechách. Chtěli byste bydlet v garsonce za dvacet či skoro třicet tisíc měsíčně?

Okolo zrovna procházela naše tuniská kolegyně Hayet, zaslechla, že je řeč o bydlení a zeptala se mě: “A už máš jasno, kde by ses chtěl usadit?”

“Kdekoli v Salmiye, Jabriye či Hawally,” já na to.

“A proč něco neřekneš?!” vybafla na mě, až jsem se skoro lekl. “Vždyť jsem ti přece říkala, že bydlím v Jabriye! Zrovna minulý týden se u nás v domě někdo stěhoval a správce se mě ptal, jestli o někom nevím. Jenže ten byt je už obsazený. Ale stejně – počkej chvíli, radši mu zavolám.

Tak mám dobré a špatné zprávy,” řekla, když domluvila. “Máme v domě ještě jeden volný byt, ale dnes se na něj byl někdo podívat a během zítřka má dát vědět, jestli ano nebo ne. Nájem tam je dvě stě dvacet pět dinárů.” Což bylo něco okolo šestnácti tisíc a na danou lokalitu a místní poměry přiměřené, protože nájemné je tu jednak obecně vysoké a jednak obvykle obsahuje veškeré energie, úklid domu, servis výtahu atd.

Považoval jsem to za symptomatické. Už jsem takhle jednou objevil inzerát na dvacet bytů v novostavbě a když jsem se realitnímu makléři dovolal, řekl mi, že poslední pronajal předchozího dne. Tak jsem Hayet poděkoval za ochotu a celou diskusi pustil z hlavy jakožto další marný pokus.

Druhý den jsem zrovna končil poněkud frustrující schůzku s kolegy z IT, když mi zazvonil telefon. Volající byla Hayet a mě ani nenapadlo, že by mohlo jít o cokoli jiného, než zákazníky s vyšší útratou, ohledně nichž jsme spolu něco v poslední době řešili.

“Mám pro tebe dobré zprávy,” začala, když jsem hovor přijal, a mně to konečně došlo. “Máš ještě zájem o ten byt u nás v domě?”

Druhý den mě o polední pauze naložila do svého autíčka a odvezla na prohlídku bytu s tím, že pokud ví, správce neumí vůbec anglicky. Přetlumočila mi vše, co bylo třeba, a pak mě zase zavezla zpátky a cestou mi vysvětlovala, jak to v domě chodí. Jediná otázka, na kterou odpovědět neuměla, byla, kolik se platí všimného správci za to, že zájemce o byt doporučí firmě, která dům vlastní.

“Zeptej se Samiho [což je náš kolega z projektové kanceláře], já už si nepamatuju, kolik jsem platila,” řekla mi. “A mimochodem, myslím, že bydlí ve stejném patře.”

“Jen tak pro jistotu…”

O další dva dny později mě čekal podpis nájemní smlouvy. Požádal jsem Zeala, který je sice Ind, ale narodil se tu, jestli by nešel se mnou pro případ, že by byla potřeba arabština. Zeal, který je takový můj zdejší strážný anděl, řekl že samozřejmě. Načež se naklonil přes paraván k Azízovi, který se tu také narodil, ale navíc je Kuvajťan, se slovy: “Hele, jdeme s Wotnauem podepsat nájemní smlouvu. Pojď s námi, jen tak pro jistotu… Vypadáš reprezentativněji a já navíc úplně nevěřím svojí arabštině.”

“Jistě,” řekl na to Azíz, a tak jsme šli ve třech a pánové se zjevně rozhodli, že se o mě postarají. Firma sice měla na webu mapku s označením budovy, nicméně na daném místě jsme našli jen běžný činžák. Značka totiž byla umístěná asi tak o sto metrů špatně, což zjistil Azízův telefonát v arabštině. Hovor s Indem na recepci obstaral Zeal. Zástupce firmy, který se mnou smlouvu řešil, mluvil trochu lámanou angličtinou (tak o polovinu lépe než většina Čechů) a pokud jsme se zasekli, přispěl Azíz s arabštinou. Když jsem byl se vším seznámen, přešli jsme na druhou stranu patra, kde jsem měl podepsat vlastní smlouvu. Kompletně v arabštině. Azíz ji vzal a pečlivě se do ní začetl.

“Podle mě běžná nájemní smlouva – nic, co by tě mělo překvapit,” řekl, když zvedl hlavu. “Chceš to přeložit?”

“Není třeba,” řekl jsem a podepsal. Podepsal. PODEPSAL!!!

“Pánové, nemohli byste, prosím, zkontrolovat, jestli se mi nohy dotýkají země?” ptal jsem se cestou zpátky do budovy firmy. “Mám totiž pocit, že se vznáším. Oběma vám strašně moc děkuju!”

“To nestojí za řeč. Hlavně že máš o starost míň,” odpověděl mi Azíz.

“Kdybys cokoli potřeboval…”

Další den jsem zašel za Samim s dotazem, kolik že dával všimného. Původně jsem chtěl jen položit tuhle krátkou otázku, ale nakonec jsme skončili pokecem o Tunisu, Praze, Vídni, Kuvajtu, rodinách a podobně.

“A kdybys cokoli potřeboval, tak se na mě neváhej obrátit. Teď jsme přece sousedé,” řekl mi, když jsme končili, a mě už pomilionté trklo, že není náhodou že “bližní” a “soused” jsou v některých jazycích homonyma – a dost možná i synonyma.

Andy do mě vidí

Zatím poslední kapitolu příběhu napsal Novozélanďan Andy, jeden z mála lidí v mém okolí, vedle nichž můj mozek až nepříjemně často naráží na omezovač otáček. Částečně proto, že jako rodilý mluvčí nemusí v hlavě řešit překlad, ale hlavně proto, že je to zatracepeně chytrý chlap, který doma na Zélandu spoluzaložil prvního virtuálního operátora, čímž nasbíral asi tak stokrát víc zkušeností, než mám já, a pak se nechal vyplatit, zvolnil a vyrazil se ženou za dobrodružstvím.

Andy má rockovou kapelu a ačkoli je sám úplně jiný, zjevně něco ví o kreativních introvertech. Už dvakrát mi nabídl, že až budu potřebovat, rád mě proveze po obchodech s nábytkem, protože už je v Kuvajtu čtyři roky a ví, kde co hledat. V obou případech jsem s díky odmítl. Minulou sobotu jsem si poťapal po městě pěšky, přičemž jsem vyzvedl klíče od bytu a prošel pár nákupních center či místní pobočku Ikey. Nachodil jsem při tom krásných čtyřicet kilometrů a užil jsem si to, ale nic jsem nevybral. Když se mě pak Hayet ptala, jak na tom jsem s výběrem nábytku, a já jí tohle vyprávěl, Andy, který s ní sedí u stejného stolu, prohlásil: “Ikea je zbytečně drahá a má omezený výběr. To chce Bantu. Jenže -“, významně se na mě podíval, “- Banta je daleko a sám ji nikdy nenajdeš.”

“Nesmysl!” na to Hayet, “Banta přece -“.

“Ne,” přerušil ji šklebící se Andy, “sám ji nikdy nenajde.”

“To je taková hra, kterou s Andym hrajeme,” vysvětlil jsem Hayet. “Andy mi opakovaně nabízí pomoc a já ji opakovaně odmítám.”

O pět minut později už jsem pečlivě googlil firmu Banta. Měla hned dva weby. Jeden pouze arabsky a druhý v anglické verzi s poslední aktualizací z roku 2011. Sice by se bývalo dalo hledat dál (nebo se zeptat Hayet), ale už jsem svou tvrdohlavostí začínal jít na nervy i sobě.

“Andy, hrál jsem tak drsně, jak to jen šlo, ale jsem nucený složit karty,” řekl jsem potom u oběda (teprve asi šestého za těch devět týdnů, co tu jsem – kromě pokeců s kolegy a hledání bydlení totiž taky doopravdy pracuju). “Pokud ještě platí tvoje nabídka odhalit mi úžasný svět kuvajtského nábytku, s díky přijímám.”

“Fajn, co třeba dneska večer?”

A tak jsme večer vyrazili, stavili se u Andyho doma, kde jsem jen tak mimochodem dostal večeři, chvíli jsme pokecali s jeho ženou Becky a pak jsme vyrazili. Andy mi několikrát zdůraznil, ať nespěchám, že nemusím nakupovat hned napoprvé, provezl mě asi po pěti různých obchodech, ukázal mi vše, co bylo třeba, nabízel alternativy… Až jsem nakonec okolo desáté večer objednal postel a skříň na oblečení, dvě zásadní položky. Načež mě ten dobrý muž nejen hodil domů, kde jsem složil batoh s částí věcí, které jsem stěhoval z hotelu, ale pak ještě zpátky do hotelu, kde mě čekala poslední noc. A celou dobu jsme při tom povídali o práci, životě, hudbě, lidech a knihách.

Zeal jako můj ochránce

“Nakupovat s Wotnauem je vskutku netradiční zážitek,” řekl druhý den Andy Zealovi se svým obvyklým poťouchlým výrazem. “To tři hodiny jezdíte z místa na místo a on se nikde na nic neptá, mlčí, škrábe se na bradě [načež mě ten had napodobil tak věrně, že bych se podle toho poznal] a nakonec ukáže prstem, řekne ‘Tohle a tohle’ – a je hotovo.”

“No jasně,” postavil se za mě můj věrný ochránce, “takhle prostě fungujeme my cenaři. Nedovedeš si představit, kolik procesů přitom probíhá na pozadí. Porovnávání ceny, hodnoty, designu, počítáš rovnice, hlavou ti běží grafy -”

A pak už jsme se chechtali všichni společně.

Vítejte v Kuvajtu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 komentářů: Mám skvělé kolegy – a bydlení!

  1. ŤuhMen napsal:

    Jééé, proč já jsem nikdy nebyl takovým dobrodruhem? Ty zážitky zní úžasně! Určitě je trochu přikrášluješ a zdokonaluješ prací s jazykem, ale i tak to musí být paráda.

    PS: Zatoulalo se nám sem slovo “zjeně”.

    • Jason napsal:

      Zásah a potopeno ve všech bodech obžaloby. Nejvíc samozřejmě dělá samotný výběr toho, co chci zveřejnit – ale už to, že je pořád o čem psát, o lecčem svědčí. To, co v mém vyprávění chybí, jsou hodiny únavné korporátní práce, které přeskakuju slovy “o dva dny později”, i slabší chvilky, které si vybírám já, práce či kolegové (časem o nich sepíšu samostatný příspěvek, aby bylo jasno, že my expati nemáme na růžích ustláno) – ale všechny příběhy, o kterých tu píšu, se skutečně dějí. A nevím, jestli se mi to daří přenést do textu, ale občas tu opravdu stačí, aby se na tebe někdo večer usmál v obchodě, a rázem se ti den blbec změní na pouze “bláznivý” s happy endem.
      Ad překlep – díky, opraveno (už dva dny, ale vzhledem k nemoci, díky níž jsem po příchodu z práce padal do bezvědomí, a tomu, že v práci nemám českou klávesnici, odpovídám až teď).

  2. Cartman napsal:

    Postel!?

    • Jason napsal:

      No jo, Cartman mě zase odkopal. Je to tak, nejspíš budu mít postel poprvé od roku 2002, protože ve všech předchozích garsonkách jsem spal na karimatkách na zemi. Ale i když naděje je malá, ještě není nic ztraceno. Zatím spím (a teď právě i píšu) stále jen na matraci na podlaze – a i když kostru postele už mám dodanou, zatím odpočívá ve vedlejším pokoji v krabicích a čeká: 1) Než vyřeším důležitější věci, jako zprovoznění pračky a kuchyně. 2) Jestli si to přece jen nerozmyslím.

      • Pepax napsal:

        Postel odpočívá v pokoji? 😀
        Já už si ujasnil, že mi v přístí inkarnaci mého dočasného bydliště bude stačit futon, pěkně po japonsku. 🙂

  3. Pepax napsal:

    Zkouším si představit, že by se takový příběh mohl odehrát i u nás. Popravdě, moc mi to nejde. Čím to?

    • Jason napsal:

      Já bych to neviděl tak černě. Když jsem se naposledy rozcházel, můj německý bratr Jason (v té době čerstvě ženatý konzultant na plný úvazek s nulovým množstvím volného času), který mě zná natolik, že si dovedl představit moje rozpoložení, reagoval na tu novinu slovy “Řekni si libovolný víkend za tři týdny či později a přijedu za tebou do Prahy.” Když jsem se naposledy stěhoval, minimálně pět přátel mi řeklo “Řekni si, kdy ti mám přijít pomoct.” Atd. Nicméně souhlasím s tím, že tady se podobné věci dějí ve větší míře. Podle mě je to tím, že 70% obyvatelstva Kuvajtu neříká domov, pro spoustu lidí je to opravdu těžké, a tak spolu navzájem soucítí a snaží se si život ulehčit. Škoda, že v češtině je tohle slovo zprofanované minulým režimem, protože tohle solidarita ve svém pravém významu. A vůbec, proč se ještě neucházíš o práci tady? 🙂

      • Pepax napsal:

        Protože nevím, co bych tam dělal? 🙂
        Jasně, že máš pravdu, není to tady tak hrozné. Třeba zrovna milých prodavaček jsem v poslední době pár potkal… ještě nějaké milé intelektuálky potkat, to by byla paráda! :-DDD

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.