Když vyjde slunce

Sunrise

Každý máme v životě pár nezapomenutelných dnů. Dodnes si pamatuju, kdy a kde jsem se poprvé líbal, jak jsem vyrazil na blind do Vídně na koncert Tiny Turner nebo jak jsem po svém prvním maratonu seděl tak trochu mimo sebe mezi kamarády na klandru na Malém náměstí. A řekl bych, že nikdy nezapomenu ani na letošní osmý listopad, kdy v plus minus 23:32 po patnácti letech konečně začalo svítat.

Mladí a plni idejí i ideálů

V roce 1995 jsme se s jedním slovenským kamarádem rozhodli, že začneme na Commodoru 64 vydávat disketový časopis.

Byli jsme mladí, chtěli jsme změnit svět a časák měl být naše hlásná trouba. Akorát jsme pořádně neuměli programovat. Během jednoho pamětihodného víkendu v Nitře roku 1996 jsme sice společně dali dohromady démonicky rychlou rutinu pro zobrazování textu v takzvaném proporcionálním fontu (osmibity mají standardně každý znak široký osm pixelů, takže malé i má stejnou šířku jako welké dwojité Wé, kdežto v běžném tisku je každé písmenko jinak široké – toho lze sice na osmibitech docílit také, ale musíte písmenka tisknout přímo do bitmapy, což na C=64 znamená, že místo naplnění tisíce bajtů obrazovkové paměti jich musíte 8000 vypočítat), ale to bylo tak pět procent práce, kterou bylo třeba na projektu udělat.

Většina osmibitových časopisů, pokud už obsahovala nějakou grafiku, měla obrazovku rozdělenou na horní polovinu, ve které bylo obvykle umístěno logo časopisu, a polovinu spodní, v níž se zobrazoval text. Pro osmibity je totiž typické dilema mezi rozlišením a počtem barev. Na většině z nich máte k dispozici mód s velmi jemným rozlišením, kde jste ale omezeni počtem barev, a mód, ve kterém je barev k dispozici víc (takže se v nich obvykle kreslí obrázky), ale za cenu nižšího rozlišení. Na C=64 se jim říká hires (z anglického high resolution, tedy vysoké rozlišení) a multi(color) (vícebarevný mód).

Rozdělení obrazovky na „obrázkový hořejšek“ a „textový spodek“ není příliš složité. Prostě si počkáte, až paprsek, který vykresluje obraz na obrazovce TV či monitoru, doputuje na řádek, na kterém chcete změnu uskutečnit, a tam grafické režimy přepnete. Poté, co se vykreslí celá obrazovka, je zase přehodíte zpátky, to celé padesátkrát za sekundu. Drtivá většina osmibitistů, kteří někdy programovali, ví, jak něco takového udělat.

Mladí a talentovaní

V roce 1997 mě napadla praštěná myšlenka. Co takhle udělat opravdový časopis, kde by obrázky a text nebyly nad sebou, ale vedle sebe, s neobdélníkovými tvary, obtékáním a všemi podobnými piškuntáliemi?

Celé to mělo jen dva drobné zádrhely. Všude, kde by se vyskytovaly obrázky a text vedle sebe, by bylo třeba mít na miliontinu vteřiny (jeden tzv. cyklus, nejnižší jednotku procesorového času) přesně načasované přepnutí mezi oběma grafickými módy. Pro každý řádek každého obrázku na každé stránce zvlášť. A k tomu nebylo vůbec jasné, jestli grafický čip v Commodoru zvládne přepínat mezi oběma režimy okamžitě.

Každý zkušený programátor, se kterým jsem se tehdy o tom nápadu bavil, mě varoval, že něco takového je prakticky nemožné. Měli s tím příliš mnoho zkušeností. Já byl za toho příslovečného blbce, který nevěděl, že to nejde, a tak to udělal.

Ti zkušení codeři měli samozřejmě pravdu. Přepínání z hiresu do multi bylo opožděné o půl cyklu (s čímž nešlo nic dělat, protože počítač umí měřit jen v cyklech) a z multi zpět do hiresu o tři čtvrtě cyklu, přičemž – a to bylo nejhorší – v té třetí čtvrtině grafický čip už nebyl v multi, ale ještě ne v hiresu, takže pátý a šestý pixel vpravo od obrázku byly vždycky černé.

Jenže grafický čip v mém miláčkovi nepočítal s mým buldočím já. Po pár týdnech se mi podařilo najít způsob, jak počítač donutit, aby zobrazoval to, co chci. První funkční tzv. split mezi grafickými módy byl na světě!

To bylo v roce 1998.

Od vynálezu kola k automobilu

Rozdíl mezi úspěšným splitem a hotovým časopisem byl zhruba stejně velký jako rozdíl mezi troubou a francouzskými bramborami. Bez trouby je sice neupečete, ale ta za vás nevymyslí recept, nesežene suroviny, nepřipraví je a nezajistí, abyste nepekli příliš krátce, příliš dlouho nebo na špatnou teplotu.

Bylo třeba stvořit editor, který by umožňoval psaní v proporcionálním fontu a vkládání obrázků do textu. Bylo třeba stvořit nástroje, které by obrázky pro editor připravily. A hlavně bylo třeba napsat zobrazovací software, který by generoval přepínání mezi grafickými režimy dynamicky, podle aktuální stránky, s časováním s nulovou odchylkou, na miliontinu vteřiny přesně.

Do toho jsem se pustil v roce 2000 a o rok později bylo téměř hotovo.

Zbývaly tři věci. První bylo menu samotného časopisu, kde si čtenář vybírá články ke čtení. Druhou byla základní kostra, která by počítači říkala věci jako „Nahraj první článek, rozbal ho, nahraj k němu hudbu a nakonec článek spusť.“ Třetí chybějící složkou byl samotný obsah.

První dvě se nabídl vzít si na hrb můj bratr Jason. Považuji se sice za velmi slušného codera, ale nikdy mi nešla komunikace s periferiemi. O mých grafických neschopnostech ani nemluvě.

Jason se na oboje vrhnul a v době, kdy se blížil k cíli, jsme dokonce měli předběžné datum vydání prvního čísla.

Už ne tak mladí a ne tak plni ideálů

Teprve tehdy jsme objevili hlavní zádrhel: kromě Jasona a mě nikdo nejevil snahu cokoli pro časopis psát. V době, kdy jsme chtěli měnit svět, jsme neuměli svou hlásnou troubu naprogramovat. A než jsme se to naučili, život nás patřičně otřískal. Trochu se nám změnily priority, trochu jsme otupěli. Někteří z členů naší pětičlenné skupiny už nastoupili do zaměstnání, já se stihl oženit a rozvést a tak podobně. Měli jsme konečně svůj megafon, ale nebylo co kázat.

Ještě horší ale bylo, že v létě 2001 naše skupina přišla o jednoho z klíčových členů. On a já jsme od počátku byli jejími motory, což občas vedlo k neshodám. Po jednom takovém bizarním, ale o to ostřejším incidentu se rozhodl ze skupiny odejít. V nás ostatních po tomhle konfliktu zůstala hodně hořká pachuť a motivace cokoli dělat klesla téměř na nulu.

To trvalo zhruba rok. Pak jsme se s Jasonem rozhodli, že časopis dokončíme, i kdybychom ho měli psát jen ve dvou. Zbývalo dokončit nahrávací systém a napsat články. Stačilo jen, abychom se časopisu, který dostal jméno Dawn (Svítání), mohli souběžně věnovat po několik málo týdnů a vše dorazit.

Začarovaný kruh

Kamenem úrazu byl onen souběh. Nejdřív jsem neměl čas já, protože jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání a musel jsem se o nové práci hodně učit. Potom se zase on stěhoval na roční studium do Polska. A tak to šlo pořád. On nastupoval do práce, já byl vyheadhuntovaný na šéfovskou pozici, on se ženil, já se stěhoval do Kuvajtu, on bojoval s rakovinou. Těch pár týdnů, kdy bychom oba měli dost času a chuti se Dawnu věnovat, se prostě ne a ne objevit.

Úvodní stránka rozhovoru se Zyronem

V roce 2002 jsem udělal rozhovor s hudebníkem Zyronem. Poslechl jsem si kvůli tomu přes tři stovky jeho skladeb a nastudoval jeho historii na commodorské scéně.

Nejsmutnější na tom bylo, že to několikrát vypadalo, že už by vše mohlo dopadnout, a tak jsme tu a tam napsali pro časopis pár textů. Potom se zase něco pomrvilo, texty zastaraly a mohli jsme je zahodit. Stal se z toho bludný kruh. Proč dopisovat program zajišťující běh časopisu, když pro něj nemáme hotové texty? A proč psát texty, o kterých víme, že je za pár měsíců či let budeme muset zahodit?

Stránka z povídky Scener's Christmas

Povídka Scener’s Christmas je psaná formou deníkových záznamů fiktivního commodoristy z období přelomu roku. Za každý rok od konce osmdesátých let až dodnes jeden záznam, od nějakých třinácti do téměř čtyřiceti let. Čtenář tu vidí, jak pisatel stárne, zatímco malá mašinka plná zázraků je jednou z mála jistot v jeho životě. Kromě nápadu, za který se chválím, se ukázalo, že tenhle koncept měl jednu výhodu: text nebyl po pár měsících či letech na vyhození. Stačilo jen přidat záznamy za další roky.

Dárešek k naroženinám

Vloni na podzim jsem pročítal část Osmibitového života věnovanou programování. Najednou jsem si uvědomil, že je vlastně strašně ponurá. Tenhle projekt na věky u ledu, tamhleten nedokončený, Dawn nikdy nevyšel…

Najednou ve mně něco přeskočilo. Ano, Dawn sice nevyšel, ale vyjít by mohl. Stačí přece, aby se dva lidi dohodli, že se na to vrhnou!

Napsal jsem bratrovi: „Vzhledem k tomu, že lidi pořád zapomínají na moje narozeniny, rozhodl jsem se nadělit si dárek sám: vydáme první číslo Dawnu. Pokud mi s tím pomůžeš a stihneme to, máš u mě dalších dvacet levelů do své rozdělané hry.“

Jason mi odpověděl, že má spoustu práce na domku, který nedávno se ženou koupili. Že má zrovna náročné období v práci. Přidal pár slov o dalších projektech, které měl rozpracované. A potom zakončil: „Ale víš co? Jdeme do toho!“

Zase jednou se potvrdilo rčení o prvních devadesáti procentech, která zaberou devadesát procent času, a těch zbylých deseti, která zaberou dalších devadesát procent času. Moje narozky jsme nestihli, ačkoli jsem na přelomu ledna a února strávil deset dní v Berlíně. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo časopis dokončit, ale cítili jsme, že už jsme takhle blízko. Po letech posmutnělého snění se najednou Dawn změnil v něco, co je opravdu na dosah.

Sir Arthur z Ghosts'n Goblins

Obrázek obtékaný textem. Viděli jste někdy na svém osmibitu něco takového?

Nestihli jsme ani Jasonovy narozky, které byly náhradním termínem.

Když jsem v půlce října podruhé vyrazil do Berlína, obvykle jsme začínali okolo jedenácté dopoledne a končili okolo třetí ráno. Ani tentokrát se nezadařilo, ale když jsem odjížděl, už jsme oba věděli, že Dawn vyjde – a že to bude za několik málo dní. Zbývalo přepsat text úvodníku do commodorského formátu, jeden článek napsat a do zobrazovací části přidat jednu krátkou rutinu ve strojovém kódu, o které jsem přesně věděl, jak bude vypadat a kam má v programu zapadnout.

A takhle to vypadá, když se s grafikou pustíme ze řetězu

Poslední chybějící článek byl na téma “Řekli o Dawnu”. Při tvorbě časopisu jsme měli pravidlo, že napřed připravíme kvalitní text a teprve potom budeme řešit grafickou stránku. Jedinou výjimkou byly právě fiktivní citace počítačových VIPíků, kteří samozřejmě všichni náš počin více či méně vtipně chválí. Tady jsme se chtěli vyblbnout a nechat vyniknout grafický engine. Společně s úvodníkem jsme si článek šetřili na samý závěr s tím, že si jeho tvorbu užijeme. Nakonec to při únavě po stovkách hodin ostatní práce zbylo na mě a místo radosti to byla úmorná celovíkendová dřina, ale výsledek stojí za to. Tady nám třeba gratulují všichni čtyři nejslavnější želváci.

Už ne mladí, ale opět plni ideálů – a obav

Teď, když byl dvacet let starý a patnáct let téměř splněný sen na dosah ruky, jsem se o to víc začal bát, že se zase stane něco, kvůli čemu všechno půjde zase do háje. Dokonce jsem měl i noční můry, ve kterých se mi nedařilo něco dokončit. V jedné jsem třeba byl zpátky na univerzitě a Rudolf Hrušínský nejstarší mi nechtěl dát zápočet z kreslení, ačkoli mi k mým pracem za celý semestr nic neřekl. Hrozilo, že budu muset opakovat semestr, nebo že možná školu vůbec nedokončím. V jiném snu jsem zase organizoval koncert a vždycky, když už to vypadalo, že konečně začne, se objevilo něco, co mě donutilo začátek odložit. A tak podobně.

Nakonec jsem napsal rutinu R, přepsal úvodník do editoru, vytvořil poslední chybějící článek. Bratr vše otestoval a k našemu neskonalému údivu vše chodilo, jak mělo.

Posledních pár dní jsme věnovali opravám chyb v textech a nekonečným testům, jestli všechno funguje, jak má, a jestli v systému nezůstala nějaká fatální chyba.

Osmý listopad

V neděli 8. listopadu jsme si nebyli tak úplně jisti, kdy přesně časopis vyjde. Doufali jsme, že by se to mohlo podařit ještě téhož dne. V opačném případě by to nejspíš znamenalo odklad minimálně do dalšího víkendu.

Mravenečník Nobby a mravenec v ohrožení

Ještě jednou z Testimonials. Polapený mravenec tu nabízí mravenečníkovi Nobbymu Dawn výměnou za svou svobodu. “Dobře. Ale jestli si něco zkusíš, zbude z tebe akorát nekrolog v příštím čísle!” odpovídá Nobby. V době, kdy jsem dialog psal, jsem si sice byl už skoro jistý, že všechno dobře dopadne, ale i tak jsem pořád měl někde uvnitř strach, že nakonec nebude žádné číslo – ani to první.

Jason mě varoval, že bude trávit celé odpoledne a podvečer u maminky, s tím, že od něj mám nějakou zprávu čekat snad okolo osmé večer. Když žádná nepřišla do půl deváté, šel jsem si zaběhat. Když jsem se v půl desáté vrátil, měl jsem v e-mailu finálního kandidáta k vydání.

Dal jsem si sprchu, spustil počítač a ještě jednou prošel celý časopis. Nikde se nevloudila starší verze textu, všechny obrázky se zobrazovaly, jak měly, u každého článku hrála ta hudba, kterou jsme k textu vybrali. O hodinu a půl později jsem Jasonovi poslal potvrzující e-mail: s touhle verzí půjdeme ven!

Napsali jsme osobní e-maily lidem, kteří měli na časopisu nějakou zásluhu (bývalým členům skupiny a lidem, se kterými jsme dělali pro Dawn rozhovory), a časopis jim s několikaminutovým předstihem poslali.

O půl dvanácté se na CSDb (The C=64 Scene Database, místo, kde dnes aktivní commodoristi obvykle zveřejňují svou tvorbu) objevila položka Dawn #1. Ale bez možnosti časopis stáhnout. Naposledy mě zachvátila mírná panika. Určitě se něco stalo, Jasonovi se nedaří časopis uploadovat nebo má CSDb nějaký problém!

Ve 23:32 se na stránce objevil soubor ke stažení. První číslo Dawnu právě vyšlo.

Za zrcadlem

Seděl jsem u písíčka, naprosto vyčerpaný po smršti z posledních týdnů, ale také naprosto šťastný. Tak šťastný, že ačkoli jsem za předchozí dvě noci naspal dohromady něco jako osm hodin, únava se odmítla projevit ospalostí. Většinu zbytku noci jsem trávil střídavě u Commodora brouzdáním časopisem, konečně bez stresu z hledání jakýchkoli chyb, a sledováním počtu stažení a prvních reakcí na Dawn. Občas mi u toho tekly slzy. Ačkoli emoce byly tak silné, že jsem si svým způsobem přál, aby noc nikdy neskončila, okolo šesté ráno jsem si řekl, že je načase jít spát. Marně. Nakonec jsem do sebe musel kopnout tři piva, abych okolo sedmé konečně zabral.

Možná jste někdy slyšeli o tak zvaném dokončování tvarů. V principu jde o to, že vše, co jste začali, ale zatím nedokončili, na sebe váže vaši energii. Musíte na tyhle „dluhy“ myslet, trápíte se jimi, přemýšlíte, co dál. Ve chvíli, kdy něco takového dotáhnete do konce a otevřený tvar tak uzavřete, se energie, kterou na sebe vázal, uvolní a máte ji zase k dispozici.

Je to pravda. Do posledního písmenka. Ačkoli jde „jen“ o hobby, poslední tři týdny mám pocit, že se vznáším, a energie na rozdávání.

Napomáhá tomu i přijetí, kterého se časopisu dostalo. Když se postupně kromě lidí z tradičních osmibitových bašt ve střední Evropě ozvou i Američan, Turek nebo Japonec, že je to skvělé čtení, nebo když se člověk, se kterým jste donedávna nebyli úplně zadobře, nechá slyšet, že Dawn je kombinací génia a tvrdé práce, neubráníte se dojmu, že se vám asi vážně něco povedlo.

Sice to znamená, že jsme si s bratrem nastavili laťku zatracepeně vysoko, ale s nadějí na podobné reakce se nám další čísla (která bychom rádi dávali dohromady s periodicitou šesti až dvanácti – ne let, vy hejhulové, měsíců!) budou připravovat s o to větší chutí.

Něco končí…

Je to zvláštní pocit. Snění o Svítání se mnou bylo, když jsem se ženil i rozváděl, přetrvalo čtyři další partnerky, tři zaměstnání, bydlení na šesti různých místech. Před pár dny se završilo něco, co jsem si vysnil dřív, než jsem se poprvé líbal, dřív, než jsem poprvé viděl Tinu Turner, dřív, než jsem běžel svůj první maraton.

Před pár dny něco hodně dlouhého a trochu smutného skončilo. Takže nutně teď právě něco začíná. Nemůžu se dočkat, až zjistím, co to je.

Zázraky se dějí

Ať bych dělal cokoli, Dawn vám stejně ani zdaleka nepřiblížím – u každého článku totiž ještě hraje pečlivě vybraná hudba, která dotváří jeho atmosféru. Ale stejně – tohle je asi nejkrásnější commodorská obrazovka mého života. Nejen že naprosto organicky propojuje text závěru rozhovoru s 6R6 s grafikou z dema, na kterém se podílel, ale také mě pokaždé znovu zasáhnou jeho závěrečná slova o budoucnosti. Vůbec nejvíc mě ale bere ta triumfující dívčí silueta. Přesně tak se totiž (tedy až na pohlaví a délku vlasů) cítím pokaždé, když tuhle stránku vidím.

Příspěvek byl publikován v rubrice Osmibitové počítače, Osmibitový život, Život se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře: Když vyjde slunce

  1. Pepax napsal:

    Zabralo mi to půl dne, ale konečně jsem ho dočetl. 🙂

  2. Pepax napsal:

    Tak dlouhý zase příspěvek není. 🙂

    • Jason napsal:

      Tak to ti píšu patřičně velké plus. Pokud vím, tak jsi trumfnul českou commodorskou scénu, která Dawn ještě nevzala na vědomí. Nechceš zběhnout k C=64, ať mám taky nějaké zastánce? 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *