Rychlé šípy 25 let poté – část první

Čtyři romány o Rychlých šípech, dva autoři, dva svazkyDlouhá léta jsem se snažil sehnat román Jaroslava Velinského Poslední Tajemství Jana T., který navazuje na Foglarovu Stínadelskou trilogii. Zhruba v době, kdy jsem odjel do Kuvajtu, vyšel znovu, takže se mi nedávno konečně dostal do rukou.

Naposledy jsem si o Stínadlech četl, když mi ještě bylo -náct, z čehož vzešlo jasné rozhodnutí – než se pustím do Velinského, přečtu i původní romány. O tom, co jsem při tom zjistil a jaké to je, číst Foglara ve zhruba trojnásobném věku, než pro jaký psal, vypráví tenhle příspěvek.

Protože předpokládám, že pár z vás po přečtení dostane stejný nápad, raději hned nastavím pravidla, podle kterých budu hrát. Předpokládám, že jste četli Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří, takže budu volně mluvit o jejich ději. Ne všichni ovšem četli Tajemství Velkého Vonta (jsou lidé, kteří dodnes nevědí, že Foglar nakonec napsal i třetí díl!) a jen málokdo Velinského knihu, takže u nich si naopak dám pozor, abych nevyzradil něco zásadního a nezkazil budoucím čtenářům překvapení.

A teď, když už vše důležité víte, můžete číst dál.

Čtenářův spojenec

„Dospělí lidé sice o tom nevědí a nepamatují se již na to, ale každý pořádný chlapec a téměř každé děvče, kteří žijí ve velkém městě, vědí, že jsou někdy večery, kdy je v ulicích všechno tak nějak podivně tajuplné až strašidelné a kdy vzduch přímo sálá nějakým neznámým dobrodružstvím.“

Začátek románu Stínadla se bouří snad nejlépe ilustruje Foglarovu největší sílu – že rozumí svému čtenáři. Buduje atmosféru spojenectví a spiklenectví a nabízí dítěti svět, který je jen jeho, svět, ve kterém hraje hlavní roli, kdežto dospělí, kteří jsou především zdrojem nejrůznějších příkazů, zákazů a vůbec fungují jako ničitelé všeho romantického, sem prakticky nesmějí (tak mě napadá, že i to mohl být jeden z důvodů, proč naše generace tolik milovala osmibity – naši rodiče počítačům nerozuměli, takže ty zase byly jen naše).

Talent a řemeslo

Číst Foglara v dospělém věku je svým způsobem nefér. Jste jiný druh čtenáře, než na kterého se obrací, a čtete text jinýma očima. Je sice fakt, že autoři jako Rowlingová ukázali, že i knihy pro děti mohou být současně čtivé i literární, ale je také fakt, že Záhada hlavolamu poprvé vyšla o 56 let dřív než Harry Potter a kámen mudrců. A číst Foglara jako dospělý je podruhé nefér i vůči vám. Na knize, kterou jste jako malí bez dechu hltali, už těžko najdete mnoho dalších pozitiv. Jste tak vlastně odsouzeni k objevování autorských prohřešků. Ani ti dospěláci, co budou časem číst Pottera další generaci, to nebudou mít jednoduché, protože pro změnu uvidí, že ačkoli má autorka krásně vykreslené postavy, její zápletky jsou děravé jak ementál.

U Foglara se zvláštně mísí intuitivně funkční postupy s málo zvládnutým řemeslem. (A zdá se, že kvalitě jeho knih vyloženě škodil jeho kultovní status, ale o tom až později.) Několikrát jsem se přistihl u kacířské myšlenky, že bych sice nedokázal tyhle nezapomenutelné příběhy vymyslet, ale že bych je možná dokázal lépe napsat.

Všechny tři knihy mají krátké, dynamické kapitoly, což je zvykem dnes, ale dřív to pravidlem rozhodně nebývalo. Rozumějí svému čtenáři a klíčové pasáže dodnes berou dech. Když je ale čtete pozorně, nemůžete si nevšimnout prohřešků proti logice a – dost možná největší autorský hřích – proti postavám.

Foglarova specifická interpunkce

Pro autora je typický expresivní způsob psaní. Dost možná kvůli cílové skupině, místo aby budoval emoce a napětí na čtenářově straně, dává je najevo v dialozích nebo je popisuje. Každá strana všech tří románů je proto plná vykřičníků a otazníků (ze kterých si ostatně Zelený Raoul nejspíš dělá legraci dodnes).

Pokud si říkáte, jestli náhodou nejsem přecitlivělý na interpunkční znaménka… Když jsem si dělal k trilogii poznámky, každý z dílů jsem náhodně otevřel a spočítal vykřičníky na dané stránce. Záhada hlavolamu: 10. Stínadla se bouří: 15. Tajemství Velkého Vonta: 8.

Věk a styl

První dva příběhy jsou z let 1941 a 1947, ale zrovna tak mohly být vydány rok po sobě. Tenhle interval se na Foglarově psaní nijak neprojevil.

O to zajímavější je srovnat si je s Tajemstvím Velkého Tonta, které vzniklo koncem 70. let a vyšlo poprvé v Německu v roce 1986 a v Československu v roce 1990.

Tady už jsou desetiletí rozdílu vidět. Pořád ještě je to snadno rozpoznatelný Foglar, ale oproti dřívějšku se trochu víc zabývá emocemi a motivacemi postav, ale zato mu tu a tam lehce zadrhne kontinuita. Samozřejmě se posunul i jeho slovník. Vidět je to třeba na používání výrazů chlapec a hoch, které dnes působí trochu archaicky. V posledním dílu už je chlapců výrazně méně a tu a tam se objeví i kluk.

Oba hlavní atributy Foglarovy tvorby – schopnost napsat poutavý příběh a občasné použití vyprávěcích postupů, nad kterými starší čtenář obrací oči v sloup – ale zůstaly celá léta beze změny.

Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří

Z comicsu do prózy

První dva romány se točí okolo tajemství hlavolamu jménem ježek v kleci, který patříval sirotkovi-nalezenci Janu Tleskačovi. Tleskač se za ne úplně vyjasněných okolností zřítil ze zvonice kostela svatého Jakuba a ježek se stal jednou z insignií Velkého Vonta. Rychlé šípy navíc přijdou na to, že ježek v sobě možná ukrývá plány létacího kola, vynálezu, na kterém Tleskač pracoval.

Foglar neměl jednoduchou výchozí pozici, protože vzal hrdiny kresleného obrázkového seriálu, jehož příběhy zřídka zabraly víc než jednu stranu, a pokusil se z nich udělat postavy literární a nechat je prožít románový příběh.

Tady se skrývá první praktický zádrhel. Buď autor sám nebo jeho nakladatelský redaktor počítal s tím, že ne každý bude znát všechny díly comicsu a tak musí občas něco dovysvětlit pro čtenáře seriálem nepolíbené. Jenže to často dělá příšerně neobratně. Jako třeba v momentě, kdy Rychlé šípy konečně odhalí, jak se spousta informací určených pro jejich časopis TAM-TAM objevila v konkurenčním Sběrači ještě dřív, než je stihli publikovat.

„Vždyť je to Bohouš – “ vykřikl [Jarka Metelka] překvapeně. „Nejmladší člen Bratrstva kočičí pracky!“

Že je Bohouš nejmladším členem Bratrstva, všichni ostatní členové Rychlých šípů vědí, takže Jarka nemá důvod jim to vyprávět. Obrací se tu vlastně přímo na čtenáře. Působí to nepřirozeně, a přitom by bývalo stačilo sdělit tu samou informaci z pozice vypravěče, třeba takhle: „Vždyť je to Bohouš!“ vykřikl překvapeně. A opravdu – u nohou Rychlých šípů ležel na zemi nejmladší člen Bratrstva kočičí pracky.

Nejvíc zabrat dostal jednou z takových na poslední chvíli vsunutých vysvětlivek moment ve druhém dílu, kdy se Rychlé šípy po dlouhé době setkávají s Otakarem Losnou. Tady se pro změnu vysvětluje pro ty, kdo nečetli první část nebo si ji už tak úplně nepamatují.

„Vždyť jsi za to přece nemohl, že ti tenkrát Mažňákův otec vyrval hlavolam z ruky!“ říká Mirek Dušín Losnovi. Rozhovor potom pokračuje a o stránku dál Losna říká: „Víš, kdo je vede? […] Je to – Mažňák! Pamatujete si na něj? Zápasili jsme spolu o Velké Vontství tenkrát v kostele svatého Jakuba! Jeho otec mi pak vytrhl z ruky hlavolam…“ Buď Losna předtím Mirka vůbec neposlouchal, nebo si redaktor či autor řekl, že je třeba něco připomenout, ale na opětovné přečtení celého rozhovoru, při kterém by chyba byla odhalena, už nedošlo.

Přitom když zrovna nezakopává o vlastní či redaktorovu nohu, dokáže Foglar napsat působivé pasáže jako: Provaz se teď v průvanu slabě pohyboval, komíhal se sem a tam, hrůzně a pomalu, jako by se jej dotýkaly neviditelné ruce.

Kde brát napětí?

Druhým problémem, který se při přesunu Rychlých šípů do románů musel vynořit, byly zápletky. Slavná pětice toho na ploše comicsových panelů prožila spoustu – jak tedy zápletkovou laťku zvednout? A jak ve zvedání pokračovat v další knize?

Jedna z voleb je trochu diskutabilní. Rychlé šípy se vždycky dokázaly vypořádat se vším, mimo jiné i díky své svornosti. V Záhadě hlavolamu Foglar čtenáři tuhle jistotu bere. Klub ztrácí Červenáčka a získává ho zpět až v samém závěru. Což by bylo v pořádku, kdyby se totéž v bledě modrém neopakovalo i v bouřících se Stínadlech. Aby bylo napětí ještě větší, tentokrát se zdá, že zradil dokonce sám Mirek, což by znamenalo definitivní konec klubu!

Pokud čtete celou ságu najednou, působí opakovaný motiv ohrožení existence Rychlých šípů ve druhém dílu už mechanicky, zvlášť když autor použije motiv dvojníka. Ano, Stínadla vyšla už v roce 1947, ale páter Ronald Arbuthnott Knox formuloval poslední bod svého desatera – „nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci“ – už roku 1929!

Jestřáb tu hází sám sobě klacky pod nohy, protože obě knihy jsou už tak zatížené prakticky shodnou strukturou: v obou se Rychlé šípy snaží dostat do rukou ježka v kleci, v obou jde o létací kolo, v obou je jedním z vedlejších motivů boj TAM-TAMu se Sběračem, v obou jde o velké vontství, obě volbou Velkého Vonta vrcholí.

Nebezpečí zápletky přes kopírák si byl ostatně autor dobře vědomý. Aby se vyhnul opakování souboje Losny s Mažňákem, vypomohl si motivem dospělých jako kazisvětů všeho čistého a dětského (Losnův otec, byť v jádru dobrý člověk, v opilosti zraní strážníka, čímž je Losna pro velké vontství diskvalifikovaný, protože si pověst svého tatínka nese s sebou).

Motiv s Mirkem je navíc zbytečný, protože druhá kniha by i bez něj byla dostatečně zajímavá. K opakujícím se motivům z prvního dílu přidává pořádnou porci tajemna – Rezavé klíče, Uctívače ginga, nádherně zpracovanou cestu za modrým světlem a především fantoma Široka, jednu z nejpamětihodnějších postav šípáckého univerza. O traumatech, která milovníkům domácích mazlíčků přivodí osud chudáka Bubliny, ani nemluvě.

Méně by bývalo bylo více

Tenhle mezititulek podle mě vyjadřuje většinu problémů obou knih od interpunkčních znamének až po výchovné působení na čtenáře.

Foglar jako skautský vůdce se snažil vychovávat z kluků přímé, hodné a spravedlivé lidi, což se odráželo i v jeho tvorbě, v níž hrají prim nijak nezastírané morality. Z pohledu dospělého, který vidí, jak děti jeho přátel často fandí Vlkovi proti nesnesitelnému svatouškovi Zajícovi, který pokaždé vyhraje, kdežto chudák psovitý šelmák to pokaždé odskáče, by autor býval udělal lépe, kdyby motiv vítězství dobra nad lstivostí a vychytralostí vypointoval podobně ostře jako scény s ježkem v kleci.

Během čtení Záhady a Stínadel jsem získal středně těžkou alergii na výrazy „šlechetný“ a „ušlechtilý“, zejména ve stereotypním spojení s Mirkem. (Dívka sebou trochu polekaně trhla, ale když uviděla Mirkovu ušlechtilou tvář a ostatní slušně vyhlížející hochy, hned se uklidnila a odpověděla ochotně […].)

Kromě toho si hoši vždy udělají domácí úkoly hned, jak přijdou domů, nebo odloží výpravu do Stínadel, protože musí zabrat ve škole, případně objeví „báječnou věc“ – přihlásit se ke zkoušení (aniž by autor naznačil, co je na tom tak super).

Přitom k tomu, abych jako kluk chtěl být stejný jako mé idoly, bohatě stačila jediná kapitola z bouřících se Stínadel. Ta, ve které se Rychlé šípy podruhé střetnou s Širokem. Její pointa patří mezi ty, na které se nezapomíná. Nikdy.

Když logika pláče

Co jako psavec, který si občas také zkusí příběhy, Foglarovi jako jediné opravdu nemůžu odpustit, je to, že leckdy neudrží logiku scény ani z odstavce na odstavec a někdy jde proti přirozenosti vlastních postav.

Tady Rychlé šípy v Záhadě hlavolamu prchají do podzemí kostela svatého Jakuba:

„Dveře!“ zasykl jen varovně. „A dají se otvírat! Rychle – rychle! A nesviťte, u všech plantážníků – “ vzkřikl skoro nahlas, když Jarka rozžehl na vteřinu svou svítilnu, aby našel Mirkovu.

Ponechali ji jejímu osudu a vřítili se do dveří. Ovanul je sklepní vzduch, naplněný zápachem plísně.

„A zavřít – zavřít! Ty dveře zavřete,“ křičel skoro zoufale Mirek.

Prioritou je tu zjevně zůstat potichu – Mirek nejprve zasykne a potom skoro vzkřikne nahlas. Přesto se pětice vzápětí vřítí do dveří, což je sloveso, které si s tichým pohybem rozhodně nespojuji. A vzápětí už Mirek křičí, přestože dveře stále ještě nejsou zavřené, takže nebezpečí, kvůli kterému předtím sykal, rozhodně stále trvá.

Podobné scény jsou i v pokračování.

„Jsme tady, hurá!“ vykřikl rozjařeně Rychlonožka. Vyskočil jediným mocným skokem na všechny čtyři první schody a seskočil zase pružně a tiše jako kočka zpět. Zato velký hluk způsobila jeho kramle, která mu při skoku vypadla z kapsy. Zazvonila o dlažbu, až hochy píchlo v mozku.

Zvuk kramle na chodníku tu vadí, ale předchozí Rychlonožkův rozjařený výkřik ne.

Vůbec nejvíc se mě ale dotkl moment odhalení tajemství, které ježek v kleci skrývá. Mirek tu předčítá z Tleskačova deníku a poté, co se ukáže, že Tleskač vynalezl létací kolo, text pokračuje další čtyři strany, aniž by jakákoli postava jakkoli zareagovala! Žádná vřava, žádné vzrušené vyskakování od stolu, ani jedno jediné „Cože?“ tu nezazní. Postavy tady jsou prostě vypnuté, jako vystřihovánky na špejli opřené o papundeklové kulisy.

Spisovatelství jako melouch

Těžko říct, jak to opravdu bylo, ale napadá mě, že za některé z Foglarových autorských lapsů byla odpovědná šíře jeho aktivit – na psaní románů na pokračování možná prostě neměl tolik času, kolik by ho býval potřeboval.

O tom by svědčily klíčové pasáže obou knih, které jsou zvládnuté mistrně. Jak Losnův zápas s Mažňákem vrcholící vynětím ježka z klece a následnou katastrofou v Záhadě, tak už zmíněná honička se Širokem a okamžik, kdy Rychlé šípy konečně ježka otevřou, ve mně probudily mé vnitřní dítě, a ačkoli jsem moc dobře věděl, jak to bude dál, bez dechu jsem obracel stránku za stránkou, jen abych nakonec zjistil, že to dopadlo zase stejně.

A i když druhý díl mohl být o poslední dva patetické odstavce kratší, i tak se na závěr obou příběhů dostavila prvotřídní katarze.

Tajemství Velkého Vonta

Dobře namíchaný koktejl

Třicet let, která uplynula mezi napsáním Stínadel a Velkého Vonta, je hodně znát.

Jak už jsem zmínil, mírně se změnil autorův slovník i přístup k postavám. A možná příběhu prospělo i to, že měl na jeho napsání do šuplíku tolik času, kolik jen chtěl.

Výborně vyvážený je poměr starého a nového v zápletce, která je zase o něco záhadnější, temnější a dospělejší. Děj se sice točí opět okolo ježka v kleci, ale tentokrát jen jako symbolu velkého vontství. Aby Rychlé šípy zajistily jeho předání do správných rukou, musí odhalit tajemství „mrtvého, který promluvil“. Rozložení vlivu ve Stínadlech se opět posunulo, ale Foglar tu zručně vysunuje do popředí dříve epizodní postavy a nepomáhá si vytahováním nových králíků z klobouku. A že kniha končí volbou Velkého Vonta, je jenom v pořádku – dokázali byste si snad závěr příběhu ze Stínadel představit jinak?

Logika znovu usoužená

Nemile překvapí prohřešky vůči postavám a kontinuitě.

Zarazila mě už jinak nevinná věta Nedělní odpoledne padlo na školu a úkoly. Japato, když Rychlé šípy vždycky domácí úlohy řeší hned po návratu ze školy?

Ještě víc mě překvapilo Losnovo tvrzení, že Velký Vont Vláďa Dratuš je na svou funkci „snad […] příliš mírný“. Mluví tady Losna o tom samém Vláďovi Dratušovi, který jen pár měsíců předtím Mirkovi řekl „Pak máte plné právo použít proti Danešovi jakéhokoli prostředku, třeba i lsti, abyste psa zachránili […]“, načež mu proti dvanácti Danešovcům slíbil dvacet svých Vontů?

V samém závěru potom jeden z kandidátů na velké vontství navrhuje, aby se „rozhodlo tak, jak se vždycky rozhodovalo, když byli dva kandidáti z rovnocenných skupin: nechť se stane Velkým Vontem z nás dvou ten, kdo má v roce nějakou stínadelskou zajímavost, nebo o ní aspoň ví jako jediný – a může jí obohatit naši vontskou historii!“ Čímž buď postava nebo sám autor dávají najevo neznalost historie Stínadel. V Záhadě hlavolamu, která v chronologii světa Rychlých šípů Tajemství Velkého Vonta předchází jen o nějaké dva roky, tehdejší Velký Vont tenhle bod výslovně zavádí jako novinku. („A potom,“ pokračoval Velký Vont, „přidáme bod nový, velmi těžký: každý z obou soupeřů bude muset donést nějakou zajímavost, která se váže ke Stínadlům či k vontskému hnutí vůbec – a kterou nikdo dosud nezná. […])

Trochu jiný svět

Naopak potěší, že autor skoncoval s urputným vychováváním a konečně nechává více na čtenáři, aby se mu povahové rysy hrdinů prostě zalíbily.

Vypadá to také, že od látky získal trochu odstupu, takže občas dojde i na náznaky suchého humoru na straně vypravěče, které mě potěšily. (Byla to opravdu pěkná a zajímavá soutěž – a co více: vyvolávala nadšení nejen učitelských sborů, ale i žactva samotného, což se jindy zpravidla nestává.)

Zajímavým prvkem je i to, že ačkoli základním prvkem primárně comicsových světů je neměnnost pravidel hry, v Tajemství Velkého Vonta Rychlé šípy přicházejí o své stínadelské inkognito. Prostě už se ve stínadelských záležitostech vrtají tak dlouho, že je tu hodně lidí nejen zná, ale i pozná. Výsledkem je nová dynamika interakce mezi šípáky a Stínadly, která vyprávění osvěží.

Jak možná nejlépe napsaný, byť těžko říct, zda nejlepší, příběh ze Stínadel dopadne, buď víte, nebo byste si ho měli přečíst a zjistit to sami. I tentokrát je konec dojemný – a i tentokrát je v něm o špetku víc patosu, než je nezbytně třeba (což říkám jako člověk, který sám k patosu tíhne).

Dekonstrukce jednoho mýtu

Možná diktoval

A teď o něčem zdánlivě úplně jiném:

„Kdož jsi chrabrého a čistého ducha … hledej svatý grál … na hrádě Ááách.“
„Cože?“
„Na hradě Ááách.“
„Co to je?“
„Určitě umřel, když to tesal.“
„Ale no tak!“
„Přesně tak to tu stojí.“
„Kdyby umíral, tak se nebude obtěžovat tesat Ááách. Prostě by to řekl.“
„Ale takhle to stojí tady na té skále.“
„Možná diktoval.“
„Sklapni!“

Vážně, opravdu a čestně nemám rád cynismus, ale nemůžu si pomoct – přesně tenhle dialog z Monty Pythona a svatého grálu se mi vybavil, když jsem četl jednu z nejspornějších pasáží Tajemství Velkého Vonta.

Ono to vlastně začalo už v Záhadě hlavolamu. Teď dole bouchla dvířka. Vidím dole světýlko. Někdo sem jde nahoru ke mně. Kdo to je? Asi kostelník. Nevidím tam dolů ještě dobře, svítilna mu málo svítí a on-

To jsou poslední slova v deníku Jana Tleskače – a mně se už jako klukovi ani trochu nepozdávala. Takovýhle přímý přenos si člověk dokáže představit v osobním kontaktu, v moderním světě po telefonu, ale rozhodně mi nesedí, že by si někdo do deníku psal tenhle druh reportáže. Už jako malý jsem věděl, že si tady autor vypomáhá něčím, co je trochu proti pravidlům, a že skutečný Jan Tleskač by svůj deník nejspíš jen zavřel a schoval.

V Tajemství, které psal Foglar o nějakých pětatřicet let starší a na jehož napsání měl všechen čas na světě, protože moc nepočítal s tím, že by vyšlo, ten samý příšerný postup použije nejen znovu, ale dokonce v ještě absurdnější podobě. Jeden popsaný list tu končí slovy: – – já už nemůžu psát ani křičet – nezlobte se, že jsem si tak zkazil život – já už – já už – už ne – já už – už ne – já už ne-

Takhle by možná mohl vypadat projev umírajícícho, ale rozhodně ne projev psaný!!!

Když je pověst na škodu

Když nic jiného, tak takovéhle lapsy musí bez milosti odstranit redaktor nakladatelství, ve kterém kniha vychází. V tomhle měl Foglar s Rychlými šípy vyloženě smůlu. Záhada i Stínadla vyšly nejprve časopisecky, přičemž jak v Mladém hlasateli, tak ve Vpředu byl autor součástí vedení časopisu, takže po něm pravděpodobně rukopis nikdo nečetl, případně mu nebyl schopen dostatečně silně oponovat.

A Tajemství Velkého Vonta jednoznačně dokládá, že to, že „dřív se knížky dělaly lépe“, je pouhý mýtus.

Přitom nešlo o nijak nedůležitou knihu. Po vydání v Německu v roce 1986 vyšlo Tajemství v Československu poprvé v roce 1990 jako součást souborného vydání celé trilogie pod trochu krkolomným názvem Dobrodružství v temných uličkách (původně měl být název 3x Stínadla, ale protože v té době existovala detektivková edice „3x“, nakladatel se bál záměny dětské literatury za krimi). Olympia si Foglara schovala jako svou jubilejní 2500. publikaci a odpovědnou redaktorkou byla Slávka Poberová, která v té době byla v Olympii už jedenáctým rokem vedoucí redaktorkou beletrie.

Přesto byla celá trilogie redakčně odfláknutá.

Paní Poberová mohla například Foglara požádat, aby všechny tři romány jazykově sjednotil.

Měla najít všechny zádrhely zmiňované výše a spoustu dalších.

Měla si všimnout díry v jedné z vedlejších zápletek Tajemství (Uctívači tu velice stojí o doklad úkladů Dabinelovců proti nim – ale jeden další už přitom mají nějakou dobu v rukou!).

Měla najít i poměrně hodně překlepů, které se v knize objevily.

Měla autora upozornit na hromadění občas až nesmyslně seskládaných příslovcí.

Vracívali se vždy většinou velmi pozdě, unavení zpravidla dlouhými a rychlými útěky, protože jen opravdu málokdy se stalo, že by je ve Stínadlech nechali klidně se tam procházet – a jejich mysl byla obyčejně vždy rozrušená tím, co tam zažili, objevili, vypátrali!

Ve výše uvedeném souvětí jsou v jednom momentě čtyři příslovce po sobě (vždy většinou velmi pozdě) a spojení „vždy většinou“ a „obyčejně vždy“ jsou, jak aspoň doufám, redaktorem nezachycené pozůstatky autorova váhání mezi dvěma termíny.

Chvílemi jsem si říkal, zda paní redaktorka knihu vůbec četla. Jinak těžko vysvětlit, jak mohla pustit následující odstavec:

Druhá strana se brzy po vydání třetího čísla TAM-TAMU rozdělila na dva tábory. Zatímco první souhlasila [sic!] plně s vývody Rychlých šípů, že je Velkému Vontovi zapotřebí pomoct za každou cenu, ba i proti jeho vůli, ta druhá – a tu tvořila většinou děvčata – tvrdila, že nikdo – ani Rychlé šípy – nemá právo zasahovat tak neústupně do stínadelských – a hlavně Dratušových záležitostí a to zejména, když si to on tak přímo zoufale nepřeje a zakazuje – a když tvrdí, že by mu pomoc Rychlých šípů mohla způsobit ještě větší nesnáze, ba snad i nějaké neštěstí, jak se vyjádřil.

Byl bych ochotný si vsadit, že takhle komplikovanou konstrukci s podivnou a místy jednoznačně chybnou interpunkcí na mém blogu nenajdete. Přesto se do knihy dostala. Osobně se domnívám, že kultovnímu autorovi a tak trochu disidentovi Foglarovi si prostě nikdo netroufl ani naznačit, že by se v jeho textu dalo něco vylepšit.

Ať ale bylo příčinou cokoli, padá takový prohřešek na redaktorovu hlavu, protože, jak nedávno poznamenala jedna moje píšící známá, „lék na autorskou slepotu zatím stále nikdo nevynalezl“ (a vy už teď možná lépe chápete, proč mě tak znervózňuje, že si Osmibitový život chystám k vydání sám).

Závěrem první části

Velinského pokračování a jeho srovnání s Foglarovým originálem si nechám na příště, konkrétně na 26. 12. Pro dnešek se tedy můžu rozžehnat jen se Stínadelskou trilogií.

Všechny tři romány jsem už dříve četl a tentokrát jsem se do nich pustil s tím, že se nad autorovým stylem trochu zamyslím. Výsledkem bylo, že jsem si dělal spousty poznámek a v mém kritickém nastavení mě nejspíš zarazily i věci, které bych při běžném čtení nepostřehl. Z pozice dospělého čtenáře bych ale chtěl učinit ještě dvě poznámky.

Z nějakého záhadného důvodu nevnímám v knihách názvy kapitol. Obvykle je jen přejedu očima a na konci stránky už byste ze mě nedostali, jakou kapitolu právě čtu. Foglarovky jsou z tohohle pravidla nejspíš jediná výjimka. Jak jsem se tu prokousával, tu naopak prohltával celou trilogií, uvědomil jsem si, že tajemství vyzařující nadpisy jako Kdo je tajemný Em?, Ulice, kudy chodilo Nebezpečí, Sešit v černých deskách, Zápas o vteřiny, Losna udivuje Vontskou radu, Vše ztraceno, Hrdý zajatec, Hon na Široka nebo Skrýš je prázdná mi v hlavě zůstaly celých těch plus minus dvacet let od doby, kdy jsem je četl naposledy. A přestože už jsem dávno věděl, jak to všechno dopadne, stejně mě dokázaly znovu okouzlit.

A druhý přípodotek? Inu, i když jsem si pořádně zakritizoval, jednu věc vám celou dobu tajím. I po všech těch letech (jsem dnes starší než on v době, kdy psal Stínadla se bouří) a navzdory všem autorským nedostatkům má Foglar nade mnou moc, které se skoro až děsím. Stačí mu k tomu jediná věta, která, ačkoli ji v každém z románů několikrát opakuje, mě pokaždé přenesla zpátky do chlapeckých let, zahalila mě hávem tajemna a zalila mi oči.

Pokaždé.

Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem…

Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy, Knižní recenze se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.