O stresu, úklidu podlahy a růžičkové kapustě

Původně jsem chtěl tenhle příspěvek zařadit do rubriky Radosti, protože události v něm popsané mě těšily opravdu na plné pecky. Pak jsem si ale uvědomil, že v Radostech zatím byly vždy věci, které si čtenář může osahat se mnou (Twin Peaks, Terminátor, koncert Spirituál kvintetu), kdežto tenhle příběh je ryze osobní. Každopádně – pokud vás víc než blogosférická taxonomie zajímá, co na stresu, úklidu podlahy či růžičkové kapustě může člověka současně rozesmát i dojmout, jste na správné adrese.

Jsou to zhruba tři měsíce, co se jedna prima žába jménem Eva rozhodla vrátit titul Nejúžasnější žena na světě paní Úžasňákové. Všechno to proběhlo civilizovaně a přátelsky (vážně – zrovna dnes jdeme poklábosit), ale co si budeme povídat – rozchod je rozchod a na vnitřním rozpoložení vám zpravidla nepřidá. Takže když přišel od mého bratra Jasona (to je ten, co ani není můj bratr, ani se nejmenuje Jason) dotaz, jestli bych se za ním nechtěl na pár dní vypravit do Berlína a trochu pohnout s našimi osmibitovými projekty, byl jsem v pozici tonoucího, který by vzal za vděk stéblem, načež se mu nabídne ostrov o velikosti (jižní části, abyste neřekli, že jsem negramot) Nového Zélandu.

První šok přišel, když jsme se bavili o délce mé případné návštěvy.

„No… tak nějak jsem si říkal deset dní, plus minus pár,“ nadhodil Jason.

„Hele, a jsi si jistý, že to Mi [Jasonova čínská manželka] přežije, případně že až budu odjíždět, že budeš stále ženatý?“ zeptal jsem se.

„Pracuju na to tom,“ odpověděl tajuplně, a tak jsme se dohodli na dvou víkendech a týdnu mezi nimi ve druhé půlce října. Bylo to, abych tak hezky česky řekl, killer combo – ve čtvrtek večer jsem šel na Joea Satrianiho, což je Nejúžasnější hudebník na světě, pak jsem se přes noc sbalil a v šest ráno už seděl ve vlaku do Berlína.

Medicína proti stresu

Jason si kvůli mně ani nemusel brát dovolenou, protože byl na neschopence. Už pár týdnů trpěl bolestmi v levé paži od ramene až po ruku, ve které nebyl schopen udržet nic těžšího než zhruba půl kila. Nebyl z toho ale nějak extra nešťastný. Vyšetření vyloučila rakovinné příčiny, takže největší obava – že by se mu rakovina mohla vracet – odpadla. Doktoři mu napsali nějaké masti, poradili ruku ledovat a nechali ho doma.

Nedalo mi to a zeptal jsem se, jak se stalo, že jsem se v Berlíně octl – a ještě k tomu na tak dlouhou dobu.

„Víš, když jsem byl před pár týdny u doktora, řekl mi, že sice přesně neví, co mi je, ale že si je jistý, že to má nějakou spojitost se stresem,“ začal Jason.

Čemuž bych se nedivil. Původně odešel od konzultantů, aby měl trochu víc klidu, a octl se ve firmě, která přestože má jen okolo dvou set zaměstnanců, musela si založit odbory, aby byla nějaká protiváha despotickému šéfovi.

„Tak jsem to říkal Mi. Ona má o mě od té rakoviny pořád hroznou starost a hned začala, že to je pravda a že bych si měl trochu odpočinout – a že co kdybychom třeba vyrazili na nějakou dovolenou? Tak jsem si to představil a pomyslel jsem si: ‘Dovolená? Hm… stres. Tudy ne.’ Načež jsem si položil otázku: ‘Co by se tak dalo vymyslet, co by mi udělalo radost, odpočal bych si a nebyl by to pro mě stres?’ No – a tak jsi tady,” usmál se.

Takže mě bratr pasoval na nejlepší lék na stres. Což vás v době, kdy o sobě přirozeně hodně pochybujete, potěší dvojnásob. V mém případě trojnásob, protože jedna moje bývalá přítulka nikdy nedokázala pochopit, že i sebevydařenější dovolenou pokládám za stresor a že to s ní konkrétně nemá nic společného. Konečně jsem zjistil, že v tom nejsem sám!

Kapustičky v kruhu rodinném

Pak přišlo pozvání k Jasonově mamince.

„Máme se domluvit, který den se nám hodí nejvíc. Bude moje oblíbené jídlo – hovězí, které se před tím na několik dní naloží do octové omáčky,“ řekl mi bratr.

„A jsi si jistý, že je dobrý nápad brát mě s sebou? Tvoje máma nemusí být zvědavá na celoodpolední konverzaci v angličtině,“ namítl jsem.

„Tak aby bylo jasno, jdeme za ní v době, kdy jsi tady, na její výslovné přání. Byla teď pár týdnů mimo město u kamarádky – a když jsme si volali a já říkal, že přijedeš, tak prohlásila, že se vrátí o pár dní dřív, aby tě tu zastihla.“

„Aha,“ odpověděl jsem duchaplně, a to další překvápka měla ještě přijít.

Když jsme se přivítali, navrhl Jason, aby mi maminka ukázala zahradu.

„Ale co bych mu ukazovala, vždyť už ji viděl – jak je to dlouho?“ obrátila se na mě.

„Necelý rok.“ Byli jsme se za ní podívat, když jsem byl v Berlíně minule. „Ale neříkej mi, že tu za ten rok nemáš nic nového!“

„No…“ zasvítily jí oči. „Tak jdeme a mrkneme se, jak to s těmi novinkami je!“

Nová byla kromě pár stromků především sada původně čínských plodin, které začala pěstovat, aby udělala radost snaše (což mi tedy přišlo vážně milé).

„A co je tohle, samozřejmě víš,“ podotkla, když jsme přišli k jednomu ze zeleninových záhonů. Já to tedy samozřejmě věděl, ale že si to pamatuje ona, mě dostalo. Stáli jsme před několika rostlinami růžičkové kapusty. Při té rok staré návštěvě z ní totiž Jasonova maminka dělala polévku a chtěla mě uklidnit, že ty podivné útvary, které v tom plavou, jsou dobrá, jen nepříliš používaná zelenina – a já tehdy zajásal. I v Čechách se totiž sice růžičková kapusta používá málo, jenže já tuhle polévku znám a zbožňuju, protože ji skvěle dělávala babička.

Strávili jsme pak příjemné odpoledne klábosením o tom, co je nového, hraním Boggle (z úcty k hostovi v angličtině) a nepřetržitým ládováním se. V tomhle jsou všichni rodičové stejní, i kdybyste jim tisíckrát vysvětlovali, že už fakt nejste ve vývinu a že byste spíš potřebovali pár kilo shodit.

Když jsme se pak zvedali, konečně mě to trefilo; přímo mezi oči.

Obrátil jsem se k Jasonově matince a říkám: „Nějak si to nemůžu srovnat. Dnes se vidíme přesně počtvrté v životě, ale já si tady rozhodně nepřipadám jako návštěva. Spíš jako bych přišel za někým z rodiny. Žádné takové to diplomatické hlídání se a vůbec, prostě pohoda.“

„Hm… Přespání u tebe v Praze, jeho svatba, jednou tady, … vážně, počtvrté!“ usmála se. „Ať je to jak chce, já to mám stejně!“ A s tím jsme se s lehkým srdcem rozloučili, protože se samozřejmě dříve či později potkáme zase.

A teď ten o podlaze

Na samý konec jsem si nechal naprostý kameňák – destroyák.

Zvedali jsme se zrovna s Jasonem od snídaně (jeho manželka už byla v práci). „Talíře patří do myčky, nebo je tu necháme na další použití typu sváča?“ zeptal jsem se, protože máme dávnou tradici, že se host při vzájemných návštěvách na vlastní žádost účastní domácích prací typu vaření, úklid či mytí nádobí.

„Kdyby šlo o mě a Mi, tak tu ty talíře zůstanou ještě dlouho,“ odpověděl Jason.

„Tak tu zůstanou,“ já na to. „Na to, abychom si na něco hráli, se známe dost let.“ Nějakých sedmnáct nebo osmnáct, už ani nevím.

„To mi povídej!“ zasmál se Nejúžasnější Jason na světě a začal vyprávět:

„Pár dní před tvým příjezdem na mě Mi vybafla: ‘Přijede Wotnau!’

‘Jo, to je prima, už se moc těším!’ já na to.

‘Musíme tu s tím něco udělat, přijede návštěva!’

‘Mno, mohli bychom to vzít jako záminku trochu si tady uklidit,’ připustil jsem.

‘Podívej se třeba na tu podlahu!’ na to zase Mi.

‘No, na mop potřebuješ dvě ruce, a to já teď s tou svou levačkou nedám, ale možná Wotnau by mohl…’”

Naprosto nadbytečné moudro

Z Berlína jsem se vrátil vysmátý a s pohledem namířeným dopředu místo zpátky. A protože mám tu otravnou vlastnost, že pořád v něčem hledám nějaké přesahy, cítím potřebu vám naprosto zbytečně sdělit, že i když mi v září z nejhoršího pomohlo pár kilo čokolády (doslova – od srpna do října jsem nabral pět kilo), můžu vám bezpečně potvrdit, že nic nezabírá proti splínu tak jako potkat se s lidmi, se kterými se máte opravdu rádi.