Korporace jsou všude stejné – a někde stejnější

Když jsem se kdysi zmínil před kolegyní Jitkou S., že uvažuju o práci v zahraničí, řekla mi: “Jestli budeš moct, určitě do toho jdi! Já pracovala v několika zemích, a nejhůř se mi vždycky dělalo s Čechama!”

Zatím nechci srovnávat, ale musím říct, že tým, do kterého jsem přišel, nemá chybu. Všichni jsou pod tlakem, všichni makají deset a více hodin denně – a přestože mají plné kalendáře, když něco potřebuju, najdou si na mě čas, snaží se mi pomoct a přidají i small talk a úsměv.

Nicméně soudě podle prvního týdne, korporace jsou všude na světě stejné, ať už v nich pracují budižkničemové nebo svatí. Tady máte pár příkladů.

Někdo mě má vyzvednout

V neděli 10. února jsem nastupoval do práce. V instrukcích od HR (které mi mimochodem mělo v den odletu volat, aby se ujistilo, že je vše v pořádku, a vykváklo se na to) jsem měl, že mě v den nástupu vyzvedne v hotelu pracovník administrativního týmu, a nechť jsem laskavě v 7:30 v hotelové hale.

Nařídil jsem si tedy všechny budíky, ráno vstal, oholil se, oblékl, chvějícíma se rukama na čtvrtý pokus uvázal uzel na kravatě ve správné výšce a úderem 7:30 byl v hotelové lobby.

Sám.

A taktéž v 7:35, 7:40 a 7:45. Mířím tedy na recepci a ptám se, zda se po mně někdo nesháněl. Nikoli. Prosím pracovníky recepce, pokud tak ještě někdo učiní, ať vyřídí, že jsem do práce vyrazil na vlastní pěst, v 7:50 posílám SMS téhož znění své kontaktní osobě na HR a vyrážím. Budova operátora je naštěstí ani ne dvě stě metrů daleko od hotelu, takže dostat se tam není žádný problém.

Přicházím na recepci. “Dobrý den, jmenuju se Jason Wotnau a nastupuju dnes do práce.” – “Vážně?” – “Ano.” – (“No a co je mi po tom?” jako bych četl děvčeti z očí.) “No tak jděte.” – “Nevím, kam. Měl bych pracovat v marketingu.” – “Tak to je osmé patro.” – “Ale možná bych měl napřed vyhledat svou kontaktní osobu na HR.” – “Tak to je dvanácté patro.” Jdu k výtahům.

Vítej v Kuvajtu!

Pán z HR už je naštěstí v práci, takže si potřeseme pravicemi, on mě přivítá v Kuvajtu, podepíšeme smlouvu a pak mě provede stručnou prezentací o oblasti Perského zálivu a Kuvajtu zvlášť. Lidé jsou tu milí a velkorysí, kultura tradiční, HDP vysoký a tak. Pak jsem představen představí HRBP (pro ty korporacemi nepostižené z vás – HR Business Partner) pro marketing. Ta mě dvakrát až třikrát přivítá v Kuvajtu a sdělí mi, že na intranetu máme k přečtení HR policy. Klade mi na srdce, abych si ji přečetl. Je to velmi, ale opravdu velmi důležité. Kromě toho mi prý výhledově přijde pozvánka na třídenní orientation o trhu a firmě. Jeden můj bývalý zaměstnavatel tomu říkal Orientation days, druhý Connecting days.

Jedna z prvních otázek, které později položím své šéfové, bude: “Opravdu musím na to vstupní školení? Už jsem to prošel ve dvou různých firmách a myslím, že ve třetí to bude to samé.” – “Nemusíš. Buď se ulej po obědě, nebo se omluv s tím, že po tobě něco naléhavě chci.” Což je mimochodem pravda, protože ještě před vstupem na kuvajtskou půdu jsem dostal na starost velký projekt. V Čechách se s takovými obvykle tráví šest měsíců, tady je to naplánováno na sedm týdnů.

Pracovní doba a přesčasy

Pán z HR mi také vysvětlí, že pracovní doba je 8-16 (že by tu neměli klouzavku?) a že přesčasy se platí zvlášť.

Po prvním týdnu v práci mám odpozorováno, že na osmou bývám v práci já a tři-čtyři kolegové. (Ne že bych byl takové ranní ptáče, ale v arabském open spacu jsou ráno a večer jediné momenty, kdy se evropský analytik může na něco opravdu soustředit.) Většina přichází mezi půl devátou a devátou a končí mezi 18. a 19. hodinou.

“Vážně se tu proplácejí přesčasy? Už jsem v telco devět let a nepamatuju si, že by se to někde dělalo,” ptám se jednoho z kolegů. – “Rozhodně nevím o tom, že by tomu tak bylo u někoho z marketingu,” říká dotyčný se smíchem.

Docela by mě zajímalo, jestli lidé z lidských zdrojů všude na světě skutečně věří tomu, co říkají, nebo je to podobné, jako když vám na školení bezpečnosti práce někdo s vážnou tváří vysvětluje, že když vás navštíví na pracovišti například obchodní partner, první, co musíte udělat, je ukázat mu únikové východy pro případ požáru.

Formulář podepsaný Nejvyšším

Stejně jako všude jinde se i tady má za to, že uživatel firemního počítače je zcela nesvéprávný a že počítač by neměl sloužit k práci, ale hlavně k tomu, aby ho člověk nezaviroval nebo neunikla firemní data. Tady možná víc než jinde. Firemní laptop mi sice přistane na stole ani ne hodinu poté, co přijdu na pracoviště, ale jeho nastavení je vražedné. Nemít v počítači mechaniku je teď ve velkých firmách trend (podle nejúžasnější ženy na světě velké firmy musí dodavatelům platit za to, že z počítačů mechaniku vymontují), aby do nich uživatelé nestrkali, co nemají, ale já nemůžu k počítači připojit ani flashku, na kterou mi šéfová nakopírovala pár důležitých dat. Ani externí klávesnici. Kurňa, dokonce ani myš, kterou jsem si přinesl, protože s touchpadem se prostě nesnesu!

Ptám se kolegů, co s tím. “Nech si přidělit admin práva,” radí mi Litevec sedící naproti přes stůl. Dávám si přes intranet požadavek na IT. Do pěti minut mám telefon. IT si chce potvrdit, proč chci admin práva. “Protože potřebuju k počítači připojit myš, klávesnici a flash drive,” říkám. Zdržím se toho, abych řekl nahlas, že jsem to přece do toho požadavku psal. “Pošlu vám formulář, který musí podepsat váš nadřízený a marketingový ředitel, pak vám admin práva můžeme přidělit.” No bomba. První den v práci a půjdu s požadavkem za ředitelem marketingu kvůli myši u počítače?

Pokud cílem všech těchhle restrikcí není omezit riziko počítačové virózy, alebrž ochrana firemních dat, tak nejzábavnější na tom je, že můžu normálně odeslat mail mimo firmu. V hotelu si pak poštu stáhnu a konečně můžu na svém osobním notebooku udělat nějakou práci – asi tak třikrát rychleji. Hotové soubory pak pošlu sám sobě zpátky na firemní mail.

Poprosíme kluky

Druhý den se o tom bavím s kolegou z Indie. “Na to ti stačí dočasná práva,” říká. “Až ti budou kluci z IT něco instalovat, poprosíme je, aby ti nechali práva až do odhlášení od počítače, a nainstaluješ si, co budeš potřebovat.” To nepochybně věděl i pán z IT, který mi volal – ale ten řešil svůj, nikoli můj problém. Když mi potom instalují klienta pro přístup do databází, indický kolega, který si mě vzal pod křídlo, si vezme kluka z IT stranou a vysvětlí mu, že bych potřeboval dočasná admin práva, abych si tu zatracepenou věc trochu přizpůsobil ke svému obrazu. Ten řekne “no problem” a o deset minut později už konečně můžu psát na rozumné klávesnici, používat myš a připojovat pro jistotu hned dvě flashky, které jsem počítač naučil rozpoznávat.

Nevím, co chci, ale musím to mít

A závěrem jedna perlička. Zaměstnavatel mě do měsíce od příjezdu do země musí převést na standardního v Kuvajtu žijícího expata, což značí, že dostanu pracovní povolení, které místo dočasného dvouměsíčního platí rok, a místní doklady. Je k tomu třeba spousta papírování, další absolvování těch samých vyšetření, která už jsem absolvoval v Čechách, a tak podobně. Pokud by to firma nestihla, budu ze země vypovězen.

Hned první den mi pán z HR říká, že mě někdo z administrativního týmu kontaktuje, aby se mnou co nejdřív začali vyřizovat residency. Po dvou dnech mu píšu, že pořád nic a jestli náhodou nejsem chyba v matrixu. Prý určitě ne, ať vydržím, že se mi ozvou.

Ozvou, skoro vzápětí, Mr. HR zřejmě urgoval. “Budeme potřebovat pas, dočasné vízum, vysokoškolský diplom a dvanáct pasových fotografií s modrým pozadím,” říká mi děvče do telefonu. “DVANÁCT? A kde je mám vzít?” “To nevím. A těžko říct, možná nebude stačit dvanáct, ale třeba jich bude nutných i šestnáct.”

Nemá chybu. Jdu nešťastně hádejte za kým – jasně, za svým indickým kolegou, který říká “Klid, vím tady o jednom foto studiu. Jdeme!” Naloží mě do auta, odveze mě, vyřídí vše s pákistánským majitelem foťákovny a zase mě zaveze i s fotkami zpátky.

Volám administrativnímu děvčeti, že už to všechno mám.

“No jo, ale já jsem studentka a teď už jsem odešla na přednášky, můžeš se stavit zítra?” říká. Sice nejsem nadšený, ale tenhle důvod beru.

Přicházím druhý den. Děvče si ode mě bere vše potřebné včetně pasu a říká, že to bude trvat tak deset dní.

“Moment, pas je tu zatím můj jediný doklad totožnosti a můžu ho k lecčemu potřebovat,” říkám.

“Tak fajn, tak si ho zatím nech a já ti zavolám, až ho budu opravdu potřebovat,” říká mi děvče a vrací mi ho.

Odolám pokušení říct nebo udělat něco, co by zcela určitě bylo proti firemní HR policy a vracím se na pracoviště.

Je to tak, třeba je to k nevíře

Ano, lidi jsou tady v Kuvajtu úžasní, ale firemní mološská administrativa je všude na světě stejná. Až budete doma v Čechách bojovat s firemními procesy, můžete si na mě vzpomenout. Nejste v tom sami!

Příspěvek byl publikován v rubrice Kuvajt, Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář: Korporace jsou všude stejné – a někde stejnější

  1. Šáfa napsal:

    Wottie nestezuj si, to vase IT tam vypada o dost rychleji nez nase! 🙂 U nas se ozvou na servisni pozadavek za 24-48 hodin 🙂 A s temi pravy to funguje uplne stejne, jenom mechaniku nam jeste nevykuchali.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.