Kuvajt skrytý v detailech

Dnes začneme Saturninem, projdeme pár zjevně vzájemně souvisejících témat jako tvar měsíce, využití zatravněných ploch či čtverečkované sešity, a skončíme u otakárků, baboček a slané vody.

To já jen abyste neřekli, že jsem vás nevaroval.

Doktor Vlach měl pravdu

Když se mi začal dnešní příspěvek asi tak před třemi týdny rodit v hlavě, vzpomněl jsem si na anglické úsloví, dle kterého se ďábel skrývá v detailu. A hned vzápětí jsem si vzpomněl na Jirotkova Saturnina a v něm posměšnou řeč doktora Vlacha proti příslovím, jež vrcholí těmito nesmrtelnými slovy: “Je samozřejmé, že k tomu, aby někdo popřel platnost věty tak obecné, jako je přísloví, je třeba určité duševní síly. Není to lehké, ale někdy se tomu nelze vyhnout, jak se přesvědčil muž, který už neměl ani jediné šaty celé a byl pětkrát v Pasteurově ústavu, protože trval na tom, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.”

Já naštěstí příslušnou duševní silou disponuji také. Tak aby bylo jasno, v detailu toho spočívá daleko víc. Rozdíl mezi DNA člověka a šimpanze (jedno až dvě procenta), rozdíl mezi mužem a ženou (propastný, ale kolegyně DNA to určitě vidí jinak), hranice mezi úspěchem a neúspěchem a podobné cancy. Ďábla tam klidně přihoďte taky, protože ten se může schovávat kdekoli. Určitě se tam ještě vejde, protože pro mě se jen tak mimochodem skrývá v detailu celý Kuvajt.

Wotnau jako adaptabilní tvor

Byl jsem tu teprve nějaké dva týdny, když ve mně jednoho slunečného víkendového odpoledne pořádně hrklo. Uvědomil jsem si totiž, jak rychle si člověk zvyká na cokoli. Zvykl jsem si, že když v našem open spacu v osmém patře zvednu oči od práce, koukám na vody Perského zálivu. Zvykl jsem si na svolávání k modlitbě rozléhající se z reproduktorů umístěných na minaretech mešit. Zvykl jsem si na to, že do práce a na nákup chodím okolo mrakodrapů. Zvykl jsem si na to, že pět dní v týdnu mluvím výhradně anglicky (a pak dva dny většinou česky s přáteli po Skypu). Začal jsem si dokonce zvykat i na Andyho novozélandskou angličtinu – i když to ještě pár měsíců potrvá. A to jsem prosím rezavá konzervativní konzerva, která nemá ráda změny a novinky!

Vlastně jediné, na co si fakt zvyknout nedokážu – a ani nehodlám – je odloučení od Nejúžasnější ženy na světě.

A pak jsem najednou začal zjišťovat, že zatímco obří lodi šinoucí si to do a z přístavu už jsou pro mě jen lehkým zpestřením obvyklého panoramatu, jsou věci, které mi tu nějak nehodlají zevšednět. A jak už jste asi uhodli, jsou to právě detaily.

Měsíc

Za jasných večerů a nocí člověku tak nějak sám od sebe sklouzne pohled na oblohu. Nebo aspoň mně, protože od té doby, co jsem podstoupil operaci očí, zase vidím hvězdy. Nebo krátery na Měsíci. A právě s Měsícem je tu jedna drobná potíž. Sice dorůstá a couvá, jak je záhodno, ale pokaždé, když ho vidím, mám tendence naklánět hlavu na stranu. Měsíční srpek je tu totiž ležatý. Po novu začíná od vzorného tvaru zavěšené houpací sítě a dorůstá směrem nahoru, a i kdybyste mi milionkrát doložili, že je to tak v pořádku, moje individuální i národnostní pamět říká, že tu prostě řádil nějaký obr, který Měsícem otočil o devadesát stupňů.

Obloha

Když už jsme u těch nebes, ono ani přes den není úplně všechno v pořádku. Normální barva oblohy, a to i za slunečného dne, je tu spíš šedá. Nevím, jestli za to může nějaký téměř všudypřítomný opar nebo věčně zvířený prach pouště, ale modrá barva je tu na obloze jen zřídkavým hostem. Nicméně sotva nám skončila tuhá zima a teploty sotva překročily třicítku, tak uvidíme, jak bude nebe vypadat v dalších ročních obdobích.

Trávníky

Další obrovský nezvyk jsou pro mě trávníky. Přestože je tu zeleň nesmírně vzácná a neexistuje tu jediný strom, ke kterému by nevedla v zemi zabudovaná hadice, a jediný trávník, ze kterého by nevykukovalo několik sprinklerů (česky se to prý jmenuje závlahový postřikovač, takže ctitele češtiny za každou cenu prosím za prominutí), tráva tu není tabu! Smíte na ní šlápnout, smíte po ní chodit, smíte si na ni sednout. A víte, co je na tom vůbec nejlepší? Je to naprosto bezpečné, protože za těch sedm týdnů jsem v Kuvajtu potkal všeho všudy jen nějakých pět čoklů!

Žádné čtverečky

Tak nějak chápu, že když jdu nakupovat do Sultan centra, že v oddělení ovoce a zeleniny jablka patří mezi exotické ovoce s cenou od padesáti do řekněme sto dvaceti korun za kilo.

Trochu mě překvapuje, že produkty Coca Coly i jejího pepsího rivala jsou tady víceméně za podřadné pitivo. Nějakých 25 korun za dvouačtvrtlitrovou lahev bych v zemi s víceméně evropskounijními cenami potravin vážně nečekal. Ale třeba je to dáno tím, že obě coly přišly na trh teprve nedávno. Nebo jsou symbolem velké zlé Ameriky, co já vím. To všechno se dá nějak vysvětlit. Zatím jsem ale nenašel rozumný důvod, proč je tu za popelku můj oblíbený čtverečkovaný papír.

Linkovaný papír mi je odjakživa proti srsti. Když si chcete něco nakreslit, máte přes obrázek vodorovné čáry, a navíc vám někdo diktuje, jak hustě máte psát. S prázdnými listy zase neumím zacházet, protože při svých grafických dispozicích nedokážu psát rovně. Potřebuju se něčeho chytit. A, samozřejmě, čtverečky jsou naprostou nezbytností, když mapujete nějaký dungeon, textovku či adventuru. A tak už celá léta mám čtverečkované diáře, čtverečkované slovníčky, čtverečkované bloky na nápady na psaní. A přestože jsem dorazil v období končících zimních prázdnin, kdy nákupní centra byla plná stohů se sešity, penály a psacím náčiním všeho možného designu, za ty necelé dva měsíce jsem tu našel všeho všudy dva (!) čtverečkované sešity či bloky. Za trhací blok formátu A4 jsem vyplázl něco okolo šedesáti korun a za zhruba dvakrát tak tlustý sešit A5 v plastové vazbě jsem dnes dal tři a tři čtvrtě dináru. Což, milí zlatí, je nějakých dvě stě padesát kaček.

Motýli

Začal jsem Saturninem a končit budu tak trochu Adélou, co ještě nevečeřela. V Kuvajtu totiž, a to byste asi neřekli, létá spousta motýlů a kdykoli je vidím, vzpomenu si na Květušku a její zvolání: “Babočka, dědečku! Babočka minerál!” Vzhledem k nulové šíři mých zoologických znalostí vám nemůžu posloužit rodem ani druhem místního hmyzu z řádu lepidoptera. (Skoro by se chtělo říct generický motýl, protože to bývá bílé, oranžové a světle a tmavě hnědé, ale to by se do mě milovníci češtiny už asi pustili právem, takže se to neřekne.) A právě to, že vypadají, jako by právě přilétli z nějaké české louky, mě na nich vyvádí z míry.

Představte si, že jdete po pásu oddělujícím vzájemně protijedoucí auta na Arabian Gulf Road, která má v každém směru minimálně tři pruhy, a na jeho zatravněné části vidíte na každých sto metrech přibližně padesát otakárků.

Představte si, že koukáte z okna v jedenáctém patře Holiday Innu a najednou se vám před očima zatřepetá nějaký ten okáč.

A čemu se moje česká duše vlastně ani nevím proč neustále vzpouzí vůbec nejvíc, je pohled na tělíčko babičky minerál pohupující se na vlnách příboje.

Vítejte v Kuvajtu.