Vždycky, když někdo nadává na Prahu a Pražáky, jak jsou nemorální, nadřazení, zkažení, odtažití a kdovíco ještě, můžu si být jistý, že moje maminka (jejíž tatínek byl jihočech a maminka měla kořeny na Benecku) se na dotyčného či dotyčnou vzápětí obrátí s jízlivým úsměvem a odzbrojujícím dotazem: “Ale brát pražský plat ti nevadí?” Tuhle otázku by měli tesat do kamene.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem před pár dny pročítal titulky svých příspěvků tady na Wotnau.cz. A došlo mi, že z mého líčení Kuvajtu může čtenář nabýt podobného dojmu, jako že Spojené státy jsou země, kde se střílí ve školách, a Česká republika je xenofobní, rasistický stát, kde je navíc každé druhé dítě umístěné v klecovém lůžku.
Není to fér, ale je to tak. Člověka víc praští do očí to, nač není zvyklý, a břitká glosa sociálních poměrů je čtenářsky daleko vděčnější než líčení nákupu v supermarketu, který se prakticky neliší od svého protějšku v Čechách (tedy až na to, že tady vám k nákupu stále dají igelitky zdarma a na želatinových výrobcích najdete ujištění, že k jejich výrobě nebylo použito vepřové). A tak břitce glosuju a nevyprávím vám o tom, že jsem si dnes donesl ze Sultan centra tři konzervy tuňáka ve vlastní šťávě, kilo jihoafrických hrušek, Kinder čokoládu, konzervovanou zeleninu a arabský chléb.
Do doby, než se odhadem tak v květnu odměním za své dosavadní snahy kompaktním fotoaparátem a začnu svůj život dokumentovat i graficky, bude muset k aspoň částečnému srovnání skóre s mým občasným písemným obracením očí v sloup stačit tenhle příspěvek.
Když jsem dostal nabídku do Kuvajtu jít, probíral jsem ji se známým, který za posledních deset let vystřídal několik zemí v Asii a jižní Americe. Když jsem se ptal na jeho další plány, řekl mi: “Já už bych nedokázal žít v Evropě a koukat se na ty permanentně nasr… ksichty. Podívej se, třeba v Kambodži spousta lidi žije v opravdové chudobě, ale každý ti věnuje úsměv.” V tu chvíli jsem nevěděl, o čem mluví. Dnes už ano. Minimálně pro Kuvajt to Richardovi podepíšu.
Možná je to trochu i tím, že 70% obyvatelstva v téhle zemi není doma, a tak jsou tu lidé k sobě navzájem ohleduplní. A možná je to vážně tím, že my Evropani neumíme být šťastní a vážit si východu slunce, duhy nebo pohledu na kočku vyhřívající se na slunci. Když se ke mně v Čechách chovají mile tři z deseti lidí, tak je to fakt úžasný den. Nemůžu říct, že v Kuvajtu září úplně každý, ale ručím vám za to, že ten poměr je tu minimálně opačný.
Počínaje kolegy, z nichž minimálně pět mi během prvního týdne v práci dalo svoje číslo se slovy “Kdybys potřeboval s čímkoli pomoct, zavolej.” Pokračuje místními, kteří když vidí, že tápete, se pokaždé zeptají, jestli vám mohou nějak pomoci. Nebo třeba mojí tureckou šéfovou (která dokáže být taky pěkná saň). Za ní nedávno někdo přišel s tím, že jedna ze zaměstnankyň naší externí úklidové firmy má v noze infekci a nemocnice ji odmítla s tím, že má odjet domů do Indie a tam se nechat operovat. Na což dotyčná nejspíš neměla prostředky, a dost možná už ani čas. Načež moje nadřízená nejen že využila své funkce, aby dotyčné zařídila nemocniční ošetření a jeho uhrazení zaměstnavatelem, ale ještě se zajímala, jestli za ní chodí do nemocnice návštěvy, a sama jí pravidelně telefonovala. Pro někoho takového pak nemáte problém dělat přesčasy – tedy aspoň pokud se jmenujete Jason Wotnau.
Vůbec nejvíc mě tu ale jako Evropana překvapuje četnost úsměvu v každodenním životě. Usměje se na vás filipínská pokladní v supermarketu, a to většinou i ve 21:50. Usmíváme se na sebe s recepčními v hotelu. Usmíváme se na sebe s pákistánskou ochrankou, které předávám několikakilový batoh s nákupem, aby mi ho prosvítila a ujistila se, že do hotelu nenesu výbušniny. Tihle pánové mě zdraví úžasným “Hi, sir!” – tedy něco jako “Ahoj, pane.” Předpokládám, že je to nejrozumnější kompromis mezi zřejmě zaměstnavatelem vyžadovanou uctivostí a nechutí Zápaďanů k přehnaným formalitám. Když securiťáky předem upozorňuju, že je bágl těžký, dozvím se, že “No problem, sir!” Usmívala se na mě libanonská prodavačka v obchodu s elektronikou i indická sestřička, která mi brala krev.
A opravdu mě dostali u Burger Kinga. Nedávno jsem si řekl, že mi chybí bílkoviny, a prvně v životě jsem si zašel na hamburger. Řekl jsem klukovi za pultem, že jsem u nich poprvé, tak jestli by mi neporadil s výběrem. Poradil. K tomu se mnou prohodil pár společenských vět a pak s úsměvem dvakrát odmítl tuzéra. V klidu jsem se nadlábnul a když jsem odcházel, koukl jsem směrem k pultu. Usmáli jsme se na sebe a mávli si.
O týden později jsem si řekl, že mi chybí bílkoviny, a podruhé v životě jsem si zašel na hamburger. Holčina za pultem se mnou s úsměvem vyřídila objednávku, s úsměvem odmítla pár filů navíc. A když jsem po jídle odcházel, zachytil jsem ji pohledem. Usmáli jsme se na sebe a mávli si.
Vítejte v Kuvajtu.
Díky Wotnau! Pozitivních článků není nikdy dost. (Ne, že bych tvé předchozí zápisky četl nerad…. 🙂 )
Teď to bude asi vypadat, jako že tě úkoluju, ale nemohl bys někdy prosím napsat i o svých nákupech? Pokud se tedy nestravuješ zásadně po evropsku….. 🙂
P.S. Jestli sem ještě napíšeš něco podobně pozitivního, asi u tebe začnu žebrat o dohození místa tam u vás… můžu dělat třeba svačináře, mně je to jedno, hlavně, když vypadnu z téhle oázy přednasranosti…… 😀
Zdar, Pepaxi, o jídle v Kuvajtu rád časem napíšu klidně celou sérii příspěvků, ale až to bude dávat smysl. Tím, jak jsem zatím na hotelu, tak jsem převážně odkázaný na studenou stravu nebo rychlá občerstvení v nákupních centrech. Až budu mít vlastní bydlení a vrhnu se do vaření, rád se podělím o zkušenosti.
A když jsme u tvých (ne)žádostí o další pozitivní zkušenosti: Tak třeba dnes jsem se obrátil na jednoho z kolegů s dotazem, jestli má smysl volat do realitky kvůli inzerátu, jehož převážná většina byla v arabštině (zřejmě proto, že pro “Westernery” jsou tady nájmy vyšší, jako krátce po revoluci u nás, když platily vyšší ceny pro cizince). Kolega na mě mrkl se slovy: “Opiš si číslo a já tam ráno zavolám a budu mluvit arabsky. A teprve když to bude vypadat rozumně, tak řeknu, že volám v zastoupení kolegy, který je Evropan, a dohodnu schůzku. A když to dopadne, určitě půjdu s tebou, aby na tebe někdo neušil boudu.”
Chceš seznam webů, na kterých se dá rozumně hledat práce v oblasti Zálivu? 🙂
Asi jsem se špatně vyjádřil. Ne, že by mě nezajímalo vaření, ale ty fastfoody (domorodé, žádný import), případně hotovky a polotovary ze sámošek mne interesují mnohem víc! 😉
ROZUMNĚ hledat? Tak to není nic pro mě, díky. Asi nutně potřebuju něco hodně nerozumného, jinak se nehnu z místa. 😀
Jděte do prdele, vy blbý duhy!
Hele, Eriku, ty jsi přece Amík, tak tebe se ta moje poznámka o duze netýkala! 🙂 Ale jinak samozřejmě vítej na mých stránkách.
Pro ty z vás, kteří nevědí, oč jde, kolega Cartman tady cituje sebe sama ze seriálu South Park (a docela mě dostal tím, že si i po těch letech, co se vídáme dost sporadicky, pořád pamatuje, že to byl můj oblíbený výrok), konkrétně z tohoto nesmrtelného dialogu:
KYLE: “Stane, viděls ráno tu nádhernou duhu?”
STAN: “Jo, ta byla!”
CARTMAN: “Che, nesnáším duhy.”
KYLE: “Duhy snáší každej.”
STAN: “Jo. Co je na duhách špatnýho?”
CARTMAN: “No přece… Když si tak sedíš a hledíš si svýho a ony pak přijdou a lezou ti po noze a začnou tě kousat do prdele a ty jim řekneš: Hele, jděte do prdele, vy blbý duhy!!”
Já teda sice vím, co je duha, ale zato jsem svého času Erikovi přivodil záchvat smíchu následujícím rozhovorem:
CARTMAN: “[…] chytat lelky.”
WOTNAU: “A hele, Cartmane, že nevíš, jak se lelek řekne anglicky?”
CARTMAN: “Ne – a ty snad jo?”
WOTNAU: “Jasně že jo, jinak bych se neptal. Whippoorwill!”
CARTMAN: “To nejni možný! Rostliny dělíš na kytky, keře a stromy, kachně jsi ve škole nakreslil čtyři nožičky… Teda že budeš umět zrovna tohohle ptáka -”
WOTNAU: “Jo tak on je to pták?”