Byl jsem se podívat na poslední přípravný zápas našeho fotbalového nároďáku před Eurem. Jednak jsem chtěl vidět hrát Tomáše Rosického a Petra Čecha, tak jako jsem před pár lety jel na desetiboj do Kladna, abych viděl závodit Romana Šebrleho. A druhak jsem na fotbale několik let nebyl a chtěl jsem se podívat, jestli se někam posunula fotbalová kultura.
Bylo slunečné nedělní odpoledne – a světe div se, na stadion v Edenu vyrazila mimo jiné spousta rodin s dětmi! Na stadionu se neděly žádné nepatřičnosti – největší „incident“, který jsem zaregistroval, byl fanoušek, který s pivkem v ruce před začátkem zápasu cestou na tribunu cítil naléhavou potřebu melodicky hulákat, že je „zostravy“. Jinak byla atmosféra před, při i po utkání mezi diváky v pohodě, a to včetně vztahů s pár stovkami korejských fandů, kteří byli mezi českými diváky volně vmísení.
Druhým příjemným překvapením byla návštěva, protože na přáteláky se dřív v Čechách chodilo pouze v případě, že přijel atraktivní soupeř, kterým Korea zas tak úplně není. Přesto na zápas dorazilo cca 16 a půl tisíce diváků. I tak škoda že nebylo plno (na Slavii se vejde 21000 lidí) – lístky začínaly na 100 Kč a já za lupen víceméně doprostřed tribuny (tj. lepší už byly jen VIP sektory) platil 300. Levnější ani zajímavější (poslední zápas před šampionátem) už to být nemohlo. Každopádně ještě před pár lety by „na Koreu“ přišlo tak 5-6000 člověků.
Cestou ze stadionu. Maminka se třemi dětmi na fotbale – dříve téměř nemyslitelná záležitost. Naši s Korejci prohráli 1:2, takže malí fanoušci jsou smutní.
Na fotbale tedy bylo bezpečno a příjemno, návštěva byla na české poměry výborná – a přesto byly moje souhrnné dojmy po zápase smíšené. Proč? Kvůli … hmmm … češství? Jsme totiž tak trochu národ černých pasažérů.
Mezi těmi šestnácti a půl tisícovkami lidí, kteří se přišli na fotbal podívat, totiž bylo několik set Korejců, které bylo po nějakých 90% zápasu slyšet víc než české fanoušky. A mám svaté právo si stěžovat, protože já jsem se během utkání poctivě snažil sektor, ve kterém jsem seděl, rozfandit. Za celou dobu se mi to povedlo jednou.
Zajímavé bylo sledovat, kdy na nějaké povzbuzování došlo. Člověk by tak nějak čekal, že i průměrný František Fanda si spočítá, že fandění se nejvíc počítá, když to mužstvo potřebuje.
Když Korejci dali – mimochodem nádherný – první gól, bylo na stadionu z české strany mrtvo. Tipnul bych si, že podle „Če-ši, do to-ho!“ by šel v televizi poznat můj hlas, protože jsem v tu dobu povzbuzoval nejspíš jediný. Ani když Korejci zvýšili na dva nula, publikum naše hráče nepodpořilo. Teprve když naši snížili, diváci trochu ožili. Jinak se fandění omezovalo na „My chceme gól!“ před přímými kopy v blízkosti šestnáctky a vybrané rohy.
Když jsem jednou jen tak do vzduchu hodil „Přece se nenecháme překřičet od pár desítek Korejců!“, můj soused po pravici mi odpověděl: „To se vám jen tak zdá, protože k nim sedíme blízko.“
Nezdálo. Na to, že je Korejce slyšet víc než příznivce domácích, se o poločase nenápadně snažil upozornit i hlasatel na stadionu.
Docela by mě zajímalo, jestli v Koreji rostou beruškám na tykadlech malé národní vlajky. Mimochodem, tihle fandové byli nesmírně milí a ve skutečnosti mi nijak nevadili ve výhledu – fotku jsem kvůli atmosféře zmáčknul někde v úrovni hrudníku.
Naši nakonec zápas prohráli 2:1 a byl jsem rád, že aspoň pár stovek diváků na stadionu zůstalo po zápase stát na tribuně a zatleskalo našim před odletem na Euro.
Asi bych to celé hodil za hlavu, kdybych si pak v diskusi pod článkem o zápasu na iDnesu nepřečetl komentář, který zněl zhruba takhle: „A nejhorší na tom je, že to vypadá, že za ho… stojí nejen tým, ale i fanoušci.“
To mi opravdu hnulo žlučí. Našim se zápas nepovedl, ale odbojovali ho. Pár set fanoušků opravdu fandilo. Něco mezi patnácti a šestnácti tisíci jich na zápas přišlo a do dění se zapojili aspoň občas. A gaučák, nejspíš s panděrem do půlky stehen a zapáchajícím dechem, se po pár pivech učiní autoritou to všechno hodnotit. Jestli někdo stojí za exkrement jako fanoušek, je to samozřejmě on.
Nicméně mě to donutilo se zamyslet: proč vlastně člověk jde na stadion? Na staďáku mrknete nebo se kouknete jinam a přijdete o gól. V televizi máte opakovačky z několika úhlů a pokud si zápas nahrajete, můžete si po libosti sami rozebrat jakékoli detaily. Doma nemáte frontu ani na pivo před lednicí, ani u dveří na záchod. A nelichotivý komentář na adresu týmu vám jde doma přes wifinu bez datového limitu, kdežto na tribuně vám žere mobilní data, která většinou neomezená nejsou.
S tím chvilkovým polevením v pozornosti, které vás připraví o gól, to myslím doslova. Chtěl jsem vyfotit aspoň jednu fotku našich na útočné polovině, tak jsem jakž-takž našteloval telefön, nevidě na sluníčkem osvětleném displeji prakticky nic, a zmáčknul jsem to. To, co vidíte na fotce, je míč v síti Korejců a úplně vpravo radující se střelec Marek Suchý. Ale jak jsme ke gólu vlastně přišli, jsem se musel podívat až doma na YouTube.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nacházím pro výlet na stadion jediný důvod: atmosféru.
A tak přijdeme na stadion za atmosférou. A divíme se, že za nic nestojí. Jenže atmosféru vytvářejí především diváci, to jest my. Ale my čekáme, že to udělají – nebo s tím aspoň začnou – ti ostatní a my se s tím tak nějak svezeme.
A to mě právě přivádí ke kontroverznímu podtitulu, kterým jsem dnešní příspěvek vybavil.
Většina z nás, aspoň doufám, jsou normální lidi, kteří mají rádi svoje děti, po nějakou dobu i svoje partnery a mají okruh přátel, pro které by toho byli ochotní hodně udělat. Zádrhel ale nastává ve chvíli, kdy začneme interagovat mimo okruh svých nejbližších. Z té anonymní tmy jsme ochotní brát, ale nechceme do ní dávat. Jako by v nás pořád bylo zakořeněné ono okřídlené „Kdo neokrádá stát [nebo prostě ostatní], okrádá rodinu.“
A tak si neotloukáme dlaně na stadionech, ale vadí nám, že atmosféra nestála za nic, ptáme se zákazníků, jestli chtějí stvrzenku, i když víme, že stát si ty daně nakonec vybere někde jinde, protože z něčeho naplnit rozpočet musí (z cizího ovšem krev neteče), a nadáváme na politiku, i když nejdeme k volbám.
Moje maminka před pár lety řekla větu, se kterou tak úplně nesouhlasím: „To nejlepší, co pro vás moje generace může udělat, je konečně vymřít.“
Naopak. Byli jsme vychovaní svými rodiči za velmi specifických okolností, které už nezměníme, ale zatímco my se pořád plácáme v boji o šprušle v ekonomickém potravním řetězci, naši rodiče v důchodovém věku nebo v letech mu blízkých už nás mohou pozorovat s odstupem. A měli by to, co vidí, patřičně glosovat. Jasně, bráváme je s rezervou, ale tím spíš by nám to mělo umožnit si to, co slyšíme, rozumně přebrat.
Ale co se týče světel na konci tunelu, naděje umírající poslední a stébel, kterých se chytají tonoucí blogující moralisti, jeden kus bych tu pro vás jako chronický optimista měl. Souvisí s máminým výrokem. To klíčové slovo v něm je generace.
V tom fandění na zápase s Koreou jsem totiž ve svém sektoru nebyl úplně sám. Vždycky, když jsem začal zkoušet „Češi, do toho!“, „Hoši, bojovat!“, nebo prostě „Češi, Češi!“, připojil se ke mně jeden hlas.
Patřil zhruba dvanáctiletému klučinovi, který seděl ob sedačku ode mě, a vypadal, že je mu úplně jedno, že jeho táta celou dobu mlčí jako černý pasažér pařez.
Jo!