Zas ňákej fotbal aneb Postřehy k Euru

Česká vlajka na půl žerdi

Každé dva roky nastává chvíle, na kterou se fanoušci sportu a zvlášť fotbalu dlouho těší a kterou druhá polovina populace obvykle zaregistruje až v okamžiku konání se slovy „Jo von je zas ňákej fotbal.“ Pokud se k ní řadíte i vy, tak snad ani nemusíte číst dál.

Pokud jste příspěvek přesto rozklikli (a ještě spíše rozklikly), tak vězte, že Euro, o kterém tu bude řeč, není platidlo, ale fotbalové mistrovství Evropy – to je pro nás Evropany druhý nejdůležitější fotbalový turnaj, hned po mistrovství světa. Oba turnaje se konají jen jednou za čtyři roky (proto je to pro milovníky kopané takový svátek), a protože si navzájem nechcou (zdravím na Moravu!) lézt do marketingového zelí, tak Euro se hraje vždy v letech dělitelných čtyřmi a světový šampionát v těch zbylých sudých letech.

Letošní Euro je právě v polovině – skončily základní skupiny a začínají vyřazovací boje, tedy doba, když už turnaj stačil udělat nějaký dojem, ale ještě není minulostí, takže se k němu dají přičinit nějaké poznámky. Nebudu se tolik věnovat výsledkům, které buď dávno znáte, nebo vás stejně nezajímají, jako spíš věcem, které mě v souvislosti s Eurem buď napadly, nebo prostě praštily do očí.

Svět se mění a fotbal s ním

Jedna z věcí, které mi letošní šampionát připomněl, je, že nemládnu. Naštěstí nešlo o to, že bych s někým plakal nad pivem, že pamatuju doby, kdy Tomáš Rosický byl osmnáctiletý talentovaný klučina (což samozřejmě pamatuju), ale o věc trošku úsměvnou.

Koukal jsem už na asi desátý zápas a kromě poznání, že i na nejlepší brankáře Evropy dopadne odpovědnost a tréma (nečekané množství gólů zatím padá po chybách, které tihle nejlepší z nejlepších běžně nedělají), mi v hlavě hlodalo, že mi něco na tom evropském brankaření přijde divné. Pak mi to konečně došlo. Zatímco v době, kdy jsem já vyrůstal a necelý rok byl dokonce členem opravdického fotbalového oddílu (heč!), se kluci zásadně učili chytat „do košíku“, současní gólmani míč, který nejde vyloženě do úrovně břicha, raději shora splácnou na zem a tam ho zalehnou.

Asi to dává smysl. Tím, že se brankář nesnaží míč ztlumit na hrudi, eliminuje riziko odrazu od předloktí či nadloktí nad sebe a za sebe do branky, ale takhle mě to fááákt neučili!

Když je informační servis příliš dobrý

Vzhledem k tomu, že kvůli maximální férovosti posledních zápasů (aby později hrající mužstvo nemohlo těžit z toho, že už zná výsledek soupeře, a tomu přizpůsobit taktiku) se v každé skupině hrály poslední zápasy současně, naplánovala ČT vysílání druhého zápasu ze záznamu hned po skončení toho prvního a pak oba ještě jednou o den později.

Těšil jsem se, že si ta dramata vychutnám.

Zbytečně.

Televizáci prokládali živě vysílaný zápas aktuálními informacemi z toho paralelního. A tak jsem se několikrát dozvěděl, co jsem se dozvědět nechtěl, protože to komentátoři buď řekli na plná ústa, nebo režie přímo prostřihla na druhý stadion, eventuálně se na obrazovce objevil informační proužek s aktuálním skóre, které jsem přečetl dřív, než mi stihlo dojít, o co jde, a mohl jsem kouknout jinam.

Přitom zrovna tady bych jednu věc ze svých mladých let docela ocenil – kratinký úvod ve stylu „Pokud se těšíte na následující záznam a nechcete vědět aktuální skóre z druhého stadionu, ztlumte si na chvíli zvuk/dojděte si nalít skleničku mléka.“

ČT tak sice tyhle zápasy vysílala celkem třikrát, ale jako by ani nepočítala, že se na ně bude chtít někdo doopravdy dívat. Aspoň já bych většinu detektivek nečetl, kdyby mi někdo předem řekl, že vrahem je zahradník.

To ostatní je dost dobré

Jinak ale musím televizní zpracování šampionátu pochválit. Snad mě za to nebudete kamenovat nebo tvrdoe-mailovat, ale to, že ČT šéfuje bývalý ředitel Novy, má i svá pozitiva. Sport se neprezentuje smrtelně vážně a komentář k utkáním se nachyluje ke způsobu, který kdysi začal razit Jaromír Bosák.

Baví mě zejména Jiří Štěpán, jehož hlody mají podobnou spontánní kvalitu jako rané bosákoviny. Posuďte sami…

Na začátku zápasu Belgie–Irsko, kdy se Irové octli v hluboké defenzivě: „Balon zatím Irové znají jen z vyprávění.“

Urputný boj o míč v zápase Turecko–Španělsko: „Dva stojící Španělé jsou víc než jeden sedící Turek, což se teď potvrdilo – tahle stará pravda.“

A pro mě jasný vítěz ze zápasu Německo–Ukrajina: „Zatím Ukrajinci dokázali dostat do branky jenom Boatenga [německého obránce, který do sítě spadl při obranném zákroku]. Na což se ovšem nehraje – na Boatengy v brance.“

Příjemné překvapení z nečekaných úst

Ačkoli jsem zastánce toho, že jazyk by se neměl petrifikovat, a nevadí mi přejímání cizích slov, štve mě, když se jim u nás posunuje význam, což pak zpětně vede k problémům s užíváním cizích jazyků a překlady v obou směrech.

Ve fotbale se takhle nejen nadužívá, ale hlavně nesprávně používá slovo exkluzivní, které neznamená suprácký, alebrž výhradní, výlučný. A tak je povídání o fotbale přesycené různými exkluzivními centry, přihrávkami či dokonce góly.

S už zmíněným Jiřím Štěpánem spolukomentuje zápasy bývalý fotbalista Josef Němec, tedy člověk, od kterého bych obecně čekal vhled do zákulisí a odpustil mu nedostatečnou či naopak přehnanou květnatost projevu. Jenže pan Němec se za ta léta, co nehraje, naučil velmi kultivovaně glosovat, aniž by ztratil ze zřetele pohled hráče. A byl to právě on, koho jsem slyšel říct větu „Ten centr byl přepychový.“ Nikoli exkluzivní, a dokonce ani ne luxusní. Přepychový.

Wow!

Totiž chci říct: „Žůžobomba!“

Na tuhle chvíli celý fotbalový svět nečeká

I pokud vás fotbal nezajímá, ale máte doma televizi, nejspíš jste neunikli sloganu „Na tuhle chvíli čeká celý fotbalový svět!“ Spot pak končí tím, že „je čas začít pořádně fandit“. Právě proto, že jsem fanoušek, vím, že na tuhle chvíli celý fotbalový svět ani náhodou nečeká, protože souběžně se v Jižní Americe koná Copa América. A třeba takoví Brazilci jsou daleko zvědavější na to, jak si povede jejich tým, než na výsledek zápasu Rakousko–Maďarsko.

Když jsem přemýšlel, kdo tak pitomý slogan vůbec vymyslel, lehce jsem se vyděsil. Jestli spot vznikal primárně pro Francouze a s francouzským sloganem, mohlo tam docela dobře být „tout le monde“, což ale neznamená celý svět, nýbrž každý – což se daleko lépe dá vztáhnout k tomu davu, který v reklamě vystupuje. No nic, budu doufat, že to tak není a že ta pitomost vznikla nějak jinak než kvůli neznalosti.

Omalovánky pro dospělé letí…

… a to nejen jako relaxační záležitost. Všimli jste si, že snad nadpoloviční většina fotbalistů je všude možně tetovaná?

Nehodlám samozřejmě útočit na číkoli svobodu nechat si nevratně modifikovat tělo. Pokud je vám třicet a víc, měli by vám dát právo ženit se a nechat se tetovat. Ale když vidím předloktí osmnáctiletého Portugalce Renata Sanchese (fakt se píše se „s“), říkám si, jestli to dnes už není ve fotbalových šatnách věc demonstrativního chlapáctví, jako že pokud nemáte pořádnou kéru, jste baba. Ať už si tam tihle kluci dnes nechávají vypíchat cokoli, držím jim palce, aby se jim to tam pořád líbilo, až jim bude šedesát.

Prim tady kupodivu pro mě hrají zatím jinak sympaticky hrající Slováci, kteří kérky po celém těle ještě doplnili hustokrutopřísnou frizúrou. Většinu z nich bych podle vizáže čekal spíš na galavečeru Gangster roku nebo vánoční besídce Cosy Nostry.

Soudce není mrkev

Oproti mistrovství světa, kam jsou z politických důvodů nominování i rozhodčí z fotbalově méně rozvinutých kontinentů, což pak často končí špatně, protože prostě nejsou zvyklí posuzovat situace, ke kterým v bleskové rychlosti dochází při hře týmů z Evropy a Jižní Ameriky, jsou na letošní Evropě rozhodčí příjemným překvapením.

Často se stává, že komentátoři v TV ohlásí, že mužstvo A faulovalo, načež místo toho Áčko kope přímák. Vzápětí zpomalený záběr ukáže, že rozhodčí situaci posoudil správně. Stejně tak se jen výjimečně sudí spletou v ofsajdech. Zatím asi nejhorší prohřešek, který jsem zaregistroval, bylo nenastavení jasného metru pro posuzování zákroků. Takhle sudí zařízl Slováky v zápase s Walesem, kde naprosto nebylo jasné, za co bude pán ve žlutém vytahovat karty a za co ne. Nakonec Slováci vyfasovali pět žlutých, aniž by pořádně věděli, za co, což je pak limitovalo jak ve zbytku utkání, tak i v dalších zápasech.

Kreditu sudích napomáhají i drobné či větší technické krůčky kupředu, jako je sprej pro označení místa přestupku a místa, kde má stát zeď (takže si jedno mužstvo nemůže posunout balon, kdežto na druhé straně by zeď cupitala o metr až dva blíž, než měla stát). Brankovou čáru konečně hlídá elektronika, takže pokud míč práskne do břevna a od něj se odrazí někam dolů, odpadá rozhazování rukama a hádky, jestli byl gól nebo ne. Sudí jen mrkne na hodinky, jestli mu na nich nesvítí, že míč byl za čarou, a hraje se dál.

Teď už jen dosadit videorozhodčího, který může posoudit případný ofsajd před sporným gólem či penaltový zákrok, a fotbal bude výrazně spravedlivější a méně manipulovatelný sport (bohužel věřím, že ne náhodou se k zavedení videa někteří naši fotbaloví funkcionáři vyjadřují, že to bude finančně velmi náročné a bude to nejspíš dlouho trvat).

Takže palec nahoru pro rozhodčí, jak to zvládají, a pro bafuňáře, že vkročili do tohoto století!

Celek jako suma žbambilionu detailů

Při sledování Eura člověk ocení práci projektových manažerů, protože někde musí být někdo, kdo má všechno na starosti. A detaily hrají roli.

Při zápase našich s Chorvaty si hráči stěžovali na podhuštěné míče. Zjevně někdo celou jednu sadu pečlivě nafoukl – na špatný tlak.

Organizátoři najali specializovanou firmu, aby se postarala o trávníky na všech stadionech. Výsledkem je, že nejen v prvním týdnu, kdy hodně pršelo, ale i teď, kdy je přes den sucho a vedro, hráči na všech stadionech naprosto identicky podklouzávají. Aspoň se dá říct okřídlená věta ze sportovních interview: „Podmínky jsou pro všechny stejný.“ Nicméně když každý třetí pokus o centr končí tím, že hráči ve chvíli, kdy napřáhne, podjede stojná noha, byť má na kopačkách nikoli kolíky, ale kůly, fotbal trpí.

Co se naopak hodně povedlo, jsou baterie podavačů míčů. Kdykoli vyletí balon z hrací plochy, hráči okamžitě dostávají náhradní, takže kdo chce hrát, může, a kdo chce zdržovat, nemůže střádat vteřinky loudáním se pro mičudu, alebrž musí ji posunovat po hrací ploše.

A moc se mi líbí i zapojení diváků do začátku zápasu, kdy se na obrazovce a v amplionech spustí odpočet 10, 9, 8 a zhruba od „seven“ do zahajovacího hvizdu to řídí samo obecenstvo.

Povedený marketing

Marketing má tohle Euro vůbec vydařený.

Kampaň „Opravdoví fanoušci na prvním místě“, kde ve dvou spotech hráči odmítají zahájit zápas, dokud na tribunu nepřijde v jednom případě natěšená malá holčička a ve druhém pár svému týmu oddaných seniorů, se mi fakt líbí.

Kampaň číslo dvě, #celebratefootball, případně klasické uefácké „Respect“, mě přesvědčila, že asi fakt jsem kosmpolitní sluníčkář. Za ty dva týdny, co šampionát běží, jsem si několikrát při sledování spotu, který začíná u Pierluigiho Colliny (proti kterému na rozdíl od většiny pamětníků Eura 2000 nic nemám) a končí u selfie Davida Guetty se spoustou různých lidí, říkal, co že se tím vlastně chce říct – a teprve když z obrazovky vybaflo závěrečné „Respect“, došlo mi, že je to spot proti rasismu. Takže pokud tam taky nevidíte bělochy, černochy a Asiaty, ale lidi, tak v tom jedeme spolu.

Kdepak promile!!!

Za největší pecku celého Eura ale zatím považuju pohled do hlediště při zápasech Islandu.

Jeden ze zápasů jsem totiž nestíhal v přímém přenosu, tak jsem si ho nahrál a pustil později z flashky. A v tu chvíli mi docvakly ty počty. Zastavil jsem obraz při záběru na tribuny a začal počítat místa a řady v sektorech zaplněných lidmi v islandském dresu. Vyšlo mi, že na zápase mohlo být nějakých 6-10 tisíc Islanďanů (minimálně, protože kamera nikdy nezabere tribunu, na které stojí).

Na osmdesátitisícovém Stade de France je to samozřejmě valná menšina, ale člověku trochu změní perspektivu, když si uvědomí, že na utkání do Francie dorazily dvě až tři procenta celého třísettisícového národa.

 

Čímž to můžeme buď ukončit (děkuji za pozornost) – nebo vás barevný obrázek dole zaujal natolik, že se pustíte i do komentářů k průběhu samotného turnaje.

=== — … —- ===

1. kolo

Začátek šampionátu je krásný tím, jak je všechno nové. Člověk se seznamuje s oficiálním emblémem, znělkou či reklamami cílenými na fotbalové fandy a po dvouletém půstu od nejkvalitnějších zápasů je natolik vyhládlý, že se mu líbí i ty trochu slabší zápasy.

Dvě srdce českého týmu

Naši měli na úvod jednoho z nejtěžších možných soupeřů – obhájce titulu ze Španělska. Vzhledem k tomu, že doby, kdy Češi útočili na evropský titul, jsou už jednu hráčskou fotbalovou generaci vzdálené, se trenér rozhodl, že hrát se Španěly otevřený fotbal je sebevražda, a tak naši zjevně nastoupili s cílem ukopat remízu 0:0.

Zápas byl pro našince schizofrenickou podívanou. Na jedné straně to byl nejošklivější zápas prvního kola, ve kterém zjevně chtělo hrát jen jedno mužstvo, zatímco to druhé nastoupilo se srdcem v kalhotách. Snaha za žádnou cenu neudělat chybu šla dokonce tak daleko, že se naši ani nepokoušeli zakládat kombinace na vlastní polovině, ale i když měli trochu prostoru, raději balon kopali přes půlící čáru s tím, že ho tam při troše štěstí někdo z našich urve. Většinou neurval.

Španělský Pacman dlabe malou českou pilulinku

Takhle nějak probíhal boj našich se Španěly.

Na druhou stranu nešlo nevidět, že naši do tohohle pečlivě naplánovaného antifotbalu dávají celé srdce – tedy to, co jim zbývalo v hrudníku. Běhali se Španěly, co to šlo, skákali do střel, nevypustili žádný míč. Vyústění zápasu bylo sice zasloužené, ale kruté. Španělé dali gól nějaké tři minuty před koncem, kdy už se vytoužený bod zdál na dosah. Tou dobou už navíc byli naši vyčerpaní dlouhým bráněním, takže nebyla šance s výsledkem ještě něco udělat. To by bývalo bylo lepší dostat gól hned na začátku a mít šanci na vývoj utkání nějak zareagovat.

Fotbal jako sport – a zajímavý k tomu!

Ilustrační obrázek, který jsem k utkání našich se Španěly přičinil, není náhodný. V Pacmanovi, na kterého odkazuje, je nejdůležitějším atributem rychlost.

U nás se často mluví o „české chytrosti“, kterou vyzrajeme na soupeře. V praxi to znamená, že v naší lize občas vídáme křížence pěší turistiky a šachů. Další český nešvar je, že mužstvo, které přece jen dá gól, se vzápětí zakope na pozicích a snaží se ubránit výsledek 1:0, ať už do konce zbývá pět nebo osmdesát pět minut.

Letošní Euro, ačkoli na něm nepadá úplně moc gólů, je pravým opakem všeho výše uvedeného. Jak se měli naši ještě přesvědčit, národní mužstva už se dávno nedělí na ta hrající atleticky, a ta, která preferují spíš kombinaci. Skvělou kondici demonstrovali (vyjma našich) prakticky všichni od Albánie přes Island až po už zmíněné Španěly. Některé zápasy byly pohlednější než jiné, ale všechny se hrály s maximálním fyzickým nasazením.

Co mě překvapilo ještě víc, bylo útočné pojetí, které bylo pro první zápasy typické. Dřív v prvním zápase mužstva hlavně nechtěla prohrát, aby se nedostala do situace, kdy ve zbylých zápasech budou muset bodovat za každou cenu, takže se první zápasy turnaje většinou hrály hodně opatrně. Letos nejen že byl k vidění útočný fotbal, ale ve většině případů mužstvo, které dalo gól, nezalezlo a naopak se snažilo soupeře ještě dorazit.

A ještě ke všemu letos nějakou zvláštní shodou náhod padá spousta gólů v závěrečných minutách, takže se z fotbalu stává opravdové sportovní drama.

Čím dál menší a zvláštnější svět

Už jsem tu párkrát zmiňoval, že svět je čím dál menší a že spoléhat se na to, že v našem středoevropském závětří všechno tak nějak přečkáme a přežijeme, je ještě nebezpečnější než dřív. Z toho mi také plyne, že izolovat se v tomhle světě nemá smysl. Inu, uvidíme, jakou zkušenost udělají Britové.

To, o čem se chci zmínit v téhle části, ale naštěstí není záležitost kontroverze jako spíš kuriozita.

Součástí prvního kola byl i duel Švýcarska s Albánií, ve kterém nastoupili bratři Granit a Taulant Xhakové. Což se občas stává. Zvláštním to ale činilo, že každý stál na jiné straně. Granit hrál za Švýcarsko a Taulant za Albánii. Jejich rodiče jsou kosovští Albánci, kteří se odstěhovali do Švýcarska ještě v době, kdy Kosovo bylo součástí Jugoslávie. Po jednom z bratrů tak časem sáhla švýcarská reprezentace na základě občanství, po druhém Albánie na základě etnicity.

Sponzoring mrší atmosféru

Sport se sice nedá dělat bez sponzoringu a je prakticky nemožné zorganizovat sportovní monstrakce bez partnerů, kteří do nich natankují desítky milionů eur, ale má to i své stinné stránky.

Například tu, že sponzor za svou laskavost dostane spoustu volňásků, které může rozdat svým obchodním partnerům a zasloužilým zaměstnancům. Až potud je vše tip top, ale zádrhel nastává ve chvíli, kdy se ukáže, že obchodní partneři a zasloužilí zaměstnanci akci řadí do kategorie „zas ňákej fotbal“.

A tak na beznadějně vyprodaném zahajovacím zápase celého mistrovství mezi domácí Francií a Rumunskem byly k vidění stovky nikoli volných, ale neobsazených sedaček.

Vlast Chlast nade vše!

Nějak pořád nejsem schopný pobrat princip anglického fanouškovství. Na stadionu publikum, které povzbuzuje a zpívá, až z toho jde mráz po zádech, mimo stadion banda buranů napadající fanoušky soupeře a vyvolávající střety s policií. Tentokrát to odneslo francouzské Marseille před zápasem s Rusy. Je to o to zajímavější, že fanoušci Skotska a Walesu naopak bývají zcela bezproblémoví.

Ivani si ovšem s Anglány nijak nezadali a přinesli násilí pro změnu do hlediště přímo během zápasu.

To všechno je sice smutné, ale tak nějak očekávatelné. Daleko překvapivější by bylo, kdyby se během velkého šampionátu nějací bezmozci takhle nezviditelnili. Korunu tomu ovšem nasadil Igor Lebeděv, poslanec ruské Státní dumy, který na zprávy o násilnostech ruských příznivců reagoval mimo jiné takhle: „V devíti z deseti případů se fanoušci jdou na fotbal porvat, je to normální. Tihle chlapi bránili čest své země. Přece si ji od Angličanů nenechají špinit. Měli bychom jim porozumět a odpustit.“ Nejvíc mě ovšem nakrknul jeho komentář „Dobrá práce hoši, jen tak dál.“

Trochu hodně mě děsí, jak často Rusové brání čest své země stovky či tisíce kilometrů od ní s tichým či hlasitým požehnáním z vysokých či nejvyšších míst, ať už jsou to vojáci na dovolené na Ukrajině nebo notorici na fotbale ve Francii. Kdy dojde na obranu práv ruské menšiny v Karlových Varech, o Praze ani nemluvě?

2. kolo

Ve druhém ze tří kol základních skupin se láme chleba. Kdo podruhé prohraje, téměř určitě pojede domů, kdo podruhé zvítězí, téměř určitě postoupí dál. Podobně už krystalizují i okolostojičnosti celé akce – co se daří, kde organizátory tlačí kopačka, jak se podařilo šampionát pojmout médiím a tak všelijak podobně.

Útěk z pyramidy

Začnu opět našimi fotbalisty. Ti ve druhém předvedli tak vzorové zmrtvýchvstání, že by se jím dalo v Bibli nahradit vzkříšení Lazara jakožto působivější verze téhož. Po hodině a půl obětavé marnosti proti Španělsku následovalo pětasedmdesát zoufalých minut proti Chorvatům.

Oživlá mumie coby personifikace závěru našeho zápasu s Chorvaty

Proti Chorvatům to nebylo zmrtvýchvstání, ale přímo úprk mumie z pyramidy. Aspoň už víme, k čemu ji v Paříži mají.

Tentokrát se naši snažili o trochu útočnější hru, ale nebyli schopní ustát kombinovaný psychický tlak prohraného prvního utkání a očekávání fanoušků. Nebo prostě byl den blbec. Našim nešlo vůbec nic. Vůbec. Nic. Míče odskakovaly od nohy, přihrávky mířily kamkoli jinam než na adresáta, případně klukům podjížděly nohy na mokrém trávníku.

A pak najednou za stavu 0:2 Rosický poslal geniální nadýchanou šajtli na hlavu Škodovi a bylo to 1:2. To naše probralo a začali se rvát o výsledek jak ten náš národní lev. V nastaveném čase zahrál chorvatský obránce Vida úplně zbytečně rukou a Necid z penalty vyrovnal. Pokud bychom dokázali v posledním zápase porazit Turky, kteří oba své první zápasy prohráli a hlavně proti Chorvatům vypadali také marně, byla tu reálná šance postoupit dál. Šance by ale bývala byla daleko větší, kdyby Rosa za nebyl za svůj boj za nároďák svým tělem nezaslouženě odměněn natrženým stehenním svalem. Přišli jsme tak o nejtvořivějšího hráče a prakticky jediného, který se téměř za všech okolností snaží hrát balon dopředu.

Skvělí i mizerní diváci

Na zápas s Chorvaty přišla také zatím nejpříšernější skladba diváků. Ti chorvatští notným dílem přispěli k našemu vyrovnání, protože v době, kdy se soupeř z našeho gólu oklepal a už to vypadalo, že těsné vítězství ubrání, naházeli na hřiště světlice. Chorvatští hráči museli jít svoje rádobyfandy uklidňovat a bát se, aby třeba zápas nebyl předčasně ukončen a kontumován v náš prospěch. Když se začalo znovu hrát, Chorvati byli zpátky dole a naši šli po hlavě za vyrovnáním.

Čeští příznivci zase pro změnu našim nepomohli, když to potřebovali. Kromě občasného pokřiku před přímými či rohovými kopy byli nejdřív tichoučcí jako pěna a ve druhé půlci dokonce na vlastní tým pískali, byť bylo vidět, že mizérie na hřišti nemá kořeny v tom, že by naši hrát nechtěli, ale v tom, že jim to prostě ukrutně nešlo. Můžeme se bavit o tom, co je vlastní naší národní povaze a jak moc je systematické hlasité povzbuzování vlastní slovanským národům obecně, ale ať je příčina kdekoli, naše publikum tím příslovečným dvanáctým hráčem není a zřejmě ještě nějakou dobu nebude. Skandovat začalo až po našem prvním gólu, a to ještě do vlastních řad mířícím „Kdo neskáče, není Čech!“ namísto něčeho namířeného přímo k hráčům.

Nutno ale říct, že mizerné diváctvo je na Euru v drtivé menšině.

Pravděpodobně hned tak nezapomenu na turecké fanoušky, kteří před koncem zápasu se Španělskem, který Turci prohráli 0:3, podporovali svůj tým snad desetiminutovým zpěvem čehosi, co znělo jako vojenský pochod s refrénem končícím sborovým výkřikem „Türkiye!“

Dojem z tureckých fandů mi trochu kazí, že když má míč v držení soupeř, začnou zuřivě pískat, ať je kvalita hry jakákoli. Když se ale potkají dva opravdu povzbuzující tábory, je to zážitek. Když po pohledném zápase Irska se Švédskem osmdesát tisíc lidí na Stade de France jako jeden divák povstalo a obě mužstva vytleskalo a vyjásalo, šly mi zimomriavky po chrbtici i jen doma u telebedny. Či podobně u zápasu Islanďanů s Maďary, při kterém fanoušci povzbuzovali hromově a neúnavně po celý zápas. Je to tak, moji milí černí pasažéři, atmošku dělají diváci, a ne že ne!

Taktika a matematika

Ve druhém zápasovém kole se také začalo projevovat kalkulování, kterému se v české sportovní žurnalistice říká postupová matematika.

Když jsme dali druhý gól Chorvatům, ti na to zareagovali tím, že na posledních pár minutek úplně zabetonovali obranu, protože po vítězství nad Turky a remíze s námi by měli čtyři body, které měly teoreticky stačit k postupu, a před sebou zápas se Španěly. Ten nakonec vyhráli a s ním i celou skupinu, takže byli zbytečně opatrní.

Podobně při utkání Švýcarsko–Rumunsko bylo vidět, že Švýcaři hrají na vítězství, kdežto Rumuni mají v hlavě, že i kdyby uhráli jen bod, pořád všechno můžou dohnat v posledním utkání s Albánií. I oni kalkulovali chybně – s Albánci pukli a jeli domů.

A při zápase Němců s Poláky bylo vidět, že pokud by se naskytla jóóó velká šance, že by ji někdo asi milostivě proměnil, ale jinak vzhledem k tomu, že obě země ve svém prvním utkání zvítězily, je remíza 0:0 víceméně vítaná.

3. kolo

Poslední zápasy ve skupině bývají často nekoukatelné. Zejména když se potkají dva týmy, které zatím vyhrávaly, bývá – jistě nesmírně nečekaně – často výsledkem bezgólová plichta, po které oba národy postupují dál.

Od letoška má ale Euro 24 místo dřívějších 16 účastníků, takže ze šesti skupin postupovaly vždy první dva a k tomu čtyři nejlepší týmy ze třetích míst. To vtisklo závěrečným zápasům nový náboj, protože teoreticky se dalo postoupit do play off i jen s jediným vítězstvím a důležitou roli mohlo hrát skóre.

Turecký knockout

Týkalo se to i nás. Otázka byla, jestli Turci, kteří bez bodu a se skóre 0:4 mohli na postup prakticky zapomenout, po balkánsku ztratí motivaci nebo se po balkánsku budou rvát o čest. Bohužel došlo na to druhé, opět poměrně podobně ilustračnímu obrázku. Naši se na Turky vrhli s nadšením, ale bez Rosického myšlenek, dvakrát se zvedali k velkému tlaku na soupeře a dvakrát dostali gól.

Český fotbal po tureckém knockoutu

Turci se na nás bohužel dokázali namotivovat a jasně nás přehráli.

Na rozdíl od pivních fanoušů nad týmem hůl nelámu, kluci se zjevně snažili, ale jak říká komentátorské klišé, chyběla kvalita. Náš tým hrál z mého pohledu nejošklivější fotbal na celém turnaji a nezasloužil si jít dál.

Zápasy s nábojem i bez, zápasy se štěstím na los

Samozřejmě se našly zápasy, ve kterých pro jeden tým účel světil prostředky. Slováci hráli proti Angličanům to, o co jsme se my i Turci snažili proti Španělům, ale oni to zvládli a ukopali kýžených 0:0 s Německem, což nakonec znamenalo postup.

Ale tu příšernou hrůzu jsem jim odpustil, protože předtím 2:1 porazili Rusy. Ti tak po slibné remíze s Anglií na začátku potřebovali přehrát Wales, ale ten jim naopak předvedl, že atraktivně může hrát i tým s jistým postupem, a zválcoval je 3:0. Rusové tak skončili s jedním bodem a stejně jako naši jeli domů.

V závislosti na losu bývají některé zápasy trochu nefér. Španělsko, Itálie a Francie už měly postup jistý a mohly si dovolit šetřit opory a hrát jen o prestiž. Díky tomu urvali Chorvati vítězství nad Španěly, Irové nad Italy a Švýcaři vybojovali remízu s Francií.

Na plné pecky ale hráli Rumuni s Albánií (Albánie historicky poprvé dala gól a poprvé vyhrála na šampionátu zápas), Švédi s Belgií či Island s Rakouskem. Nebyly to nutně krásné zápasy, ale hrálo se vždy s nasazením, což divák musel ocenit.

A kdo by si byl tipnul, že nejkrásnějším zápasem dosavadního průběhu šampionátu se stane utkání Maďarsko–Portugalsko, ve kterém sympatičtí Maďaři Portugalcům zatápěli, třikrát vedli a mohli klidně i vyhrát?! Neohrožený boj trpaslíka s obrem, šest krásných gólů, přehršel šancí a fantastičtí diváci.

Jen si pak člověk v koutku duše říkal, že když mohli Maďaři hrát otevřenou partii s Portugalskem, tak třeba naši… No nic. Každopádně během zápasu nešlo nesouhlasit se spolukomentátorem Petrem Švancarou, který prohlásil: „Dneska bych si přál, aby se hrálo dýl!“ A později zápas hodnotil slovy: „Já tomhle utkání nechci hledat žádná negativa, protože tohle je přesně ten typ zápasu, který jako fanoušci chceme vidět.“

Závěrem

Tak nezbývá než si přát, aby byla ke koukání i utkání právě začínajícího play off, kde zejména v zápasech dvou takzvaně vyspělých týmů hrávají prim obrany. Ale letošní šampionát už příjemně překvapil tolikrát, že budu doufat!

… — = : – : = — …

A pokud až sem dočetl někdo ze skupiny „zas ňákej fotbal“, mám pro vás jako poděkování jednu informaci. To, co se bude konat druhý a třetí týden v srpnu, nebude „zas ňákej sport“, ale olympiáda. Ta je ve sportu úplně nejvíc. A pokud naznačíte svému protějšku, že to víte, bude mít nejspíš radost, protože je možné, že z ohledu k vám má nastudované nejen to, jak se jmenuje váš oblíbený seriál (případně nezávislý islandský film), ale i to, že hlavní ženské postavy jsou Rachel, Monica a Phoebe (případně Sigurrós, Gudrún a Berglind). Obzvláštní obětavci je dokonce dokážou rozeznat od sebe.

Tak si toho, prosím, važte. Vždyť od vás se ani nechce umět rozeznat ofsajd!

Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.