Veletrh Svět knihy 2016

Veletrh Svět knihy 2016Velká pauza si zasluhuje velký update. Tedy spíš veleupdate, protože 12.-16. 5. se na Výstavišti v Holešovicích konal letošní ročník mezinárodního veletrhu Svět knihy.

Jako každý rok, i letos měl veletrh tzv. čestného hosta, tedy profilové země. Tentokrát jimi byly severské země (Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko a Island). A protože Svět knihy zřejmě zaregistroval, že existují sociální sítě a elektronická média, oficiální komunikace zněla „Čestný host: SEVERSKÉ ZEMĚ  #ReadNordic“.

Původně jsem měl v plánu jen obejít stánky a navštívit jednu-dvě besedy a autogramiády, jak to obvykle dělám, ale nakonec mě program zaujal natolik, že jsem pořídil permanentku a byl na veletrhu od pátku do neděle.

Pokud chcete vědět, co je překvapivého ve vývoji žánrové literatury a jaký dojem na mě udělala halda autorů a nakladatelů, čtěte dál.

Menší, ale lepší

Čtyři dny, zaplněné všechny tři objekty Průmyslového paláce, nějakých osm přednáškových sálů s programem od otvíračky do zavíračky. Přesto první dojem, který na mě pražský veletrh už druhý rok po sobě udělal, byl, že je o chlup menší. Subjektivně méně vystavovatelů, víc místa. Součástí veletrhu bylo i několik výstav knižních ilustrací a nemohl jsem se zbavit dojmu, že tam jsou hlavně proto, že se tyto plochy nepodařilo prodat.

Levé křídlo v sobotu odpoledne.

Levé křídlo v sobotu odpoledne. Zaplněné, ale ve švech oproti jiným letům nepraská.

Těžko říct, proč to tak je. Loni jsem to připsal doznívající krizi a neochotě organizátora snížit cenu za výstavní plochu. Ale letos i s ohledem na každoroční zprávy o tom, jak knižní trh v ČR stále roste (a z mého pohledu dost nehorázně rostoucí ceny knížek), už bych tenhle důvod vyloučil.

Stejně tak mám pocit, že klesá zájem o veletrh ze strany veřejnosti. V pátek jsem si ještě říkal, že lidi koukají na hokej, ale v sobotu naši nehráli, a přesto se i v době největšího návalu ve všech třech budovách paláce dalo oproti dřívějšku poměrně rozumně pohybovat. Každopádně kdo nedorazil, udělal chybu, protože letošní program byl z mého pohledu nejzajímavější za ta dlouhá léta, co na veletrh chodím.

Trendy

Knihy jsou pro čtenáře

Největším překvapením veletrhu pro mě byla jeho otevřenost vůči čtenářstvu.

Odjaktěživa mi pije krev dělení literatury na nikoli dobrou a špatnou, alebrž vysokou a nízkou – a oficiální témata letošního roku byla „Fenomén krimi“ (v kombinaci s čestným hostem čti: Severský mord) a „Město jako literární kulisa“ (určitě ne jediná aplikace, ale i tak bych si tipnul, že tady někdo vědomě odkazuje i k urban fantasy).

Prakticky jediný nos ohrnutý hodně nahoru jsem zažil na besedě se severskými autory – Finy Johannou Sinisalo a Anttim Tuomainenem a Dánem Kasparem Collingem Nielsenem, kteří všichni tři v poslední době vydali dystopické romány, ale všichni je odmítli prohlásit za science fiction. Na paní Sinisalo bylo hodně vidět, že ona je Autorkou Nesoucí Na Svých Bedrech Intelektuální Břímě Tohoto Světa, včetně frází o tom, že spisovatelé kladou otázky, na něž by politici měli hledat odpovědi.

Oproti ní Antti Tuomainen vypadal, že bere život i svou profesi s nadhledem. Když přišla otázka, jestli opravdu směřujeme k budoucnosti plné osamělých lidí komunikujících maximálně přes počítač, zasmál se a řekl: „Nejsem si jistý, že je nejlepší ptát se na to tří introvertů, jejichž práce je sedět doma u počítače a nechávat mezi sebou komunikovat vymyšlené lidi.“

Prakticky jakéhokoli autora, ať už českého, nebo zahraničního, jste mohli na veletrhu zastavit a slušně se ho na něco zeptat – a on vám slušně odpověděl. Totéž platilo o nakladatelích na jejich stáncích. Alespoň já jsem za ty tři dny neudělal žádnou negativní zkušenost.

A co mě opravdu přesvědčilo, že se v našich luzích a hájích opravdu něco mění, bylo zjištění, že i dříve výhradně inťošská nakladatelství jako Host a Argo začala relativně ve velkém dělat i thrillery, detektivky a fantastiku.

E-knihy zpomalují, ale etablovaly se

Pokud jde o elektronická média, vypadá to, že se bohužel potvrzuje domněnka, že elektronické knihy začínají stagnovat. Jediný samostatně vystavující e-distributor byly Palmknihy. eReading sice údajně byl přítomný jako součást Albatros Media, ale nevšiml jsem si, že by měl na veletrhu jakékoli samostatné zastoupení či nějakou akci.

U stánku Palmknih oproti dřívějším letům nebylo nijak zvlášť narváno, a tak jsem využil situace a přeptal se, jak je to se vztahem otce zakladatele Jiřího Vlčka k Palkmknihám v současné době, protože ačkoli zůstává akcionářem, po jeho odchodu to aspoň podle jeho zpráv na Twitteru vypadalo, že nenávidí e-knihy a považuje je za prakticky mrtvé médium.

„To spíš Palmknihy než e-knihy,“ řekla mi dáma na stánku. „Já ho svým způsobem chápu, ono to asi nebylo jednoduché. Každopádně Jirka má v Palmknihách už jen velmi malý podíl a my fungujeme normálně dál.“

Takže to vypadá, že se, jak už to v malých firmách bývá, někdo s někým hodně nepohodl. Škoda, líbila se mi dřívější tvář Palmknih i jejich reklamní e-maily končící větami jako „Všechny tyhle knížky jsem četl, tak jsem si říkal, že by se mohly líbit i vám. Váš Jirka Vlček“. I dnes jsou Palmknihy ještě pořád relativně neformální, ale kdo je sleduje delší dobu, nemůže si nevšimnout, že se z nich čím dál víc stává regulérní korporace. Nezbývá než držet jim palce, ať ten přerod ze start-upu ve středně velkou firmu zvládnou.

Ale zpět k e-knihám jako takovým. Sice přestávají být fenoménem, ale zato vypadají, že už si svůj kus trhu ukously natrvalo. Nejen že přibývá nakladatelství, která e-knihu vydávají k témuž datu jako papírovou verzi, ale na Palmknihách mi dokonce nabízeli román, který měli exkluzivně k dispozici elektronicky dva týdny před papírovým vydáním.

Žádní uprchlíci a feminismus ve fantastice

Z Velkých Témat mě příjemně mě překvapilo, že jsem na žádné z akcí, které jsem v rámci Světa knihy navštívil, nenarazil na migrační krizi, která je u nás jen tématem volebních kampaní, ale nikoli existujícím problémem. Vlastně jediný, kdo na ni okrajově zavedl řeč, byl už zmíněný Dán Kaspar Colling Nielsen, který řekl, že za daleko důležitější téma než všemi skloňované uprchlíky považuje klimatické změny.

Zato na přednášce Zuzany Houškové a Františky Vrbenské, které připravují čistě ženskou antologii fantastické literatury, jsem si připadal jako v devadesátých letech minulého století. Paní Houšková dokládala na číslech, jak autorky tvoří kvantitativní menšinu ve vydávaných antologiích, a argumentovala, že se nikomu nepodařilo prokázat, že mezi takzvaným mužským a ženským psaním existují rozdíly. Měla připravené i ukázky, kdy mělo obecenstvo hádat, zda danou pasáž psala žena či muž.

Přišlo mi jako trochu zvláštní kombinace, že paní editorka současně vášnivě hájí tyhle pozice, a přesto cítí potřebu vytvořit čistě ženskou sbírku – a žádat na ni i o grant EU.

Paní Vrbenská, které si jinak velice vážím, se pohoršovala nad tím, že se fanouškům nelíbí, že v nové filmové verzi Tomb Raidera bude Laru Croft hrát Alicia Vikanderová, protože, kulantně řečeno, na to nemá somatotyp.

„Takže ženská nemůže hrát hrdinku, když na to nemá popředí,“ komentovala to.

Přestože jsem například vášnivý fanoušek Keiry Knightleyové (která mj. v komentáři pro svoje fotky pro časopis Allure prohlásila, že nemá problém s focením nahoře bez, protože má stejně tak malá prsa, že diváky nezajímají) a je mi jasné, kam v principu paní Vrbenská míří, v tomhle případě jde o scestný argument. Jde o to, že Tomb Raider je původně počítačová hra a prsatost Lary je jedním z jejích definujících atributů. Točit nový film s Larou s malým hrudníkem je tak totéž, jako kdyby se Hollywood rozhodl natočit remake Barbara Conana v hlavní roli s Ondřejem Vetchým. Nepochybuju o tom, že by pan Vetchý roli zvládl líp než Arnold, ale Conan, který nemá obvod bicepsu jako běžný chlap obvod stehna, prostě není Conan.

Když pak paní Vrbenská vyslovila oblíbený argument o tom, jak to ženy v literatuře mají těžší, protože mají na starosti domácnost, tak jsem jako single, který má také svou vlastní domácnost, pocítil nutkání založit si literární maskulinistické hnutí.

Ale držím editorkám palce, aby bez ohledu na motivaci byla výsledkem kvalitní sbírka. Těch je u nás bohužel zatím pořád po čertech – a samozřejmě i čerticích, aby to bylo genderově vyvážené – málo.

Autoři píšící sérii JFK

Na přednášce o ženské antologii jsem nefotil, ale zato jsem to zmáčkl, když jsem procházel okolo besedy s autory scifistické série Agent JFK. Zprava J. W. Procházka, Františka Vrbenská, Miroslav Žamboch, Vlado Ríša, Jan Kotouč. Poslední dva autory bohužel neznám. Kdybych mě bývalo bylo napadlo, že z veletrhu udělám reportáž, tak bych si místo mobilu vzal normální foťák (přeloženo do češtiny: omluvte sníženou až nízkou kvalitu fotek).

Co jsem stihl a co mě zaujalo

Oběhal jsem za ty tři dny tuším sedmnáct převážně hodinových pořadů, takže ke konci jsem už byl docela slušně jetý. Nicméně jsem si poctivě dělal poznámky, takže o to nejzajímavější se teď s vámi můžu podělit.

Motivace k psaní detektivek. V panelu Hvězdy české krimi (kde mě moderátor potěšil, protože zmínil i mého milovaného Velinského) zaznělo několik různých zajímavých důvodů, jak se autoři k žánrové literatuře dostali. Michaela Klevisová řekla, že měla moc ráda P. D. Jamesovou a že ji četla, četla, četla – až ji celou přečetla. A že jí ty příběhy tak chyběly, až zkusila psát podobné a zjistila, že jí to docela jde. Podobně Michal Sýkora, jinak literární vědec, kterému učarovaly britské univerzitní detektivky, a tak je zkusil psát v Čechách (tedy pardon, na Moravě). Pro Josefa Klímu byly za totality detektivky způsobem, jak upozornit na témata, která se v žurnalistice objevit nemohla. Například romská otázka oficiálně neexistovala, ale u detektivek nebyl cenzor tak přísný, takže ji autor zpracoval v Radikálním řezu. Druhým motorem pro Klímu byly případy, u nichž věděl, jak se věci mají, ale přesto se nedaly novinářsky zpracovat, protože chybělo dostatečné množství důkazů. Třetí, téměř dojemnou motivací pak bylo, že občas zpracovával kauzy, které skončily tragicky, ale on chtěl, aby na konci byla aspoň trocha naděje. A Štěpán Kopřiva řekl, že některé žánry se skvěle hodí k akcentování určitých problémů či myšlenek, a že z tohoto důvodu nemá problém psát žánrovky klidně třeba celý život.

Hvězdy české krimi

Zleva: kvalitně připravený moderátor, který se bohužel nepředstavil, spisovatelé Michaela Klevisová, Josef Klíma, Štěpán Kopřiva, Michal Sýkora a herec Miroslav Hanuš.

Štěpán Kopřiva (který mě svého času dostal Zabíjením a dorazil Asfaltem) mě vůbec hodně potěšil. Stihl jsem ho na dalších dvou přednáškách, kde mluvil mj. o své Rychlo- trilogii. Loni zazářil právě v žánru detektivky s románem Rychlopalba. Aktuálně píše pokračování Rychlokurz a poslední díl plánované trilogie se bude jmenovat Rychločtenář. Pro mě je Kopřiva největší českou autoritou na originální metafory, takže mě fakt pobavil, když společný začátek názvů Rychlo- připsal tomu, že nemá příliš velkou fantazii, a pokračoval tím, že se mu ještě honí hlavou, že kdyby došlo na psaní čtvrtého dílu, že by se pořád mohl jmenovat Rychlovarná konvice. Na všech třech akcích vystupoval skromně a vtipně a nakonec jsem ho v sobotu večer cestou domů zaregistroval v té samé tramvaji, kterou jsem jel i já. Když bydlí v Libni, tak proč by jezdil do Holešovic autem?

Abych proložil nadšení i trochou kritiky, pětačtyřicetiletý Marek Dobeš, člen někdejší recenzentské dvojice Dobeš–Beneš v Ikarii a jinak též režisér kultovek Byl jsem mladistvým intelektuálem a Choking Hazard, se na přednášce Byl jsem mladistvým filmařem stylizoval do pózy naspeedovaného dynamického sebestředného frikulína. Sice tím splňuje jedno z přikázání nezávislého filmu – odlišit se a upozornit na sebe –, ale já si ho přiřadil k některým svým oblíbeným hercům, které mám rád na plátně, ale vědomě se vyhýbám jejich projevům za ně samotné, abych si nekazil dojem.

Tradičně výborně připravené bylo předávání překladatelské anticeny Skřipec (mimochodem pro Dobrovského za edici Omega založenou na špatně modernizovaných archaických překladech). Při citaci z jednoho z nominovaných děl, kde došlo na zádumčivé slepice („broody“ je sice zádumčivý, ale „broody hen“ znamená kvočna), lehl celý sál smíchy. Obec překladatelů dělá při přiblížení téhle nesmírně důležité oblasti vydávání knížek v Čechách laickému čtenářstvu opravdu maximum.

O to větší utrpení pak bylo předávání cen Akademie science fiction, fantasy a hororu. Zatímco inťoši v Obci překladatelů dělají osvětu pro lidi, kteří mají pocit, že dobrý překlad se dá pořídit i lehkým upravením výstupu z Google Translate, Akademie vypadá, že si neuvědomuje, kolik by se toho dalo na veletrhu udělat pro emancipaci žánrové literatury – ba právě naopak. Trapní a zjevně nepřipravení moderátoři (sám moderuju, takže poznám, že do přípravy tohohle vystoupení šla maximálně hodina času), předání nesprávné ceny, špatně uvedený název jedné z nominovaných knih (Terra nullis místo správného Terra nullius – chudák editorka Julie Nováková si to vzhledem ke dvěma nominacím musela vyslechnout dokonce dvakrát, tedy opravdu nešlo „jen“ o překlep). Namísto toho, aby Akademie využila toho, že se v sále mohli nacházet fantastikou nepolíbení čtenáři, které by navnadilo předávání cen za knihy s lákavými názvy renomovaným nakladatelům jako Argo, tak celé předávání vyznělo v duchu “trapní geekové sobě”. Finálním důkazem o nulové přípravě pro mě bylo nahlášené trvání osmdesát minut, které se v reálu rovnalo minutám čtyřiceti. Dalších komentářů netřeba.

Slzy do očí mi málem vehnala autogramiáda Vlastislava Tomana, autora legendárních komiksů s Malým bohem nebo třeba neméně populárních Strážců. Pan Toman je ročník 1929, ale přesto byl ve výborné formě a stále usměvavý. Na rozdíl od Václava Šorela (Vzpoura mozků, Galaxia), který své komiksy zpracoval do románové podoby s tristním výsledkem, je Toman i velmi slušný spisovatel, který mimo jiné v 80. letech vydal i dva romány se Strážci. Ty od té doby znovu nevyšly a absolutně nejsou k sehnání. Zeptal jsem se tedy nakladatele Josefa Vybírala, jestli časem nehodlá doplnit vydání kompletního komiksu o reedici strážcovské beletrie. Odpověď jsem dostal, ale s tím, že si ji mám nechat pro sebe. Přeberte si to, jak chcete (mrk, mrk).

Jiří "Oskar" Petráček, Vlastislav Toman a Josef Vybíral

Zleva: kreslíř Jiří “Oskar” Petráček (má na svědomí např. výtvarnou podobu Tomanovy Třetí výpravy), Vlastislav Toman, Josef Vybíral.

V sále Albatros Media se křtilo souborné vydávní Neffovy trilogie Tajemství pěti světadílů ze světa románů Julese Verna, které tak trochu navazuje na Neffovy verneovky převyprávěné pro dnešní mládež. Přežvýkávání literatury či čehokoli jiného pro nové publikum se mi protiví (jestli jsem na nějakou marketingovou floskuli opravdu alergický, tak je to „re-imagined for modern audiences“) a vyprávění příběhů z něčího světa jen o něco méně. Je za tím z mého pohledu příliš mnoho kalkulu. Na druhou stranu, Ondřej Neff se ukázal jako další z milých a vstřícných autorů, který křest zakončil slovy „Jinak já nikam nespěchám, takže si nemusíte chodit jen pro podpisy. Pokud si chcete třeba pokecat o foťácích, tak tu ještě nějakou dobu budu.“ Čehož jsem využil, abych se optal, jak je to s pátým dílem Pána modrého meče, který kdysi slíbil nakladatelství Wolf publishing pro edici Pevnost. Pátý Rad Haager nebude. Zato Neff uvažuje o knize, která by propojila verneovky se světem J. M. Trosky.

Vzhledem k tomu, že všechny tři knihy Neffovy trilogie vyšly už dříve, co se doopravdy křtilo, byla krabice pro jejich souhrnné vydání, jejímž autorem je Martin Zhouf, legenda české vědeckofantastické malby a ilustrace. Ostatně měl na Světě knihy i pěknou výstavu. Mám ho navěky spojeného s 90. léty, kdy začaly vycházet pecky jako Neuromancer, sága o Heechee nebo třeba Vancův Poslední hrad. Vnitřně mám pocit, že snad každá dobrá scifka, kterou jsem v té době četl (plus hafo Ikarií), měla obálku od Zhoufa. O to zajímavější je potkat Martina Zhoufa osobně. Člověku se nechce věřit, že taková kombinace talentu, věhlasu a skromnosti může vůbec existovat v reálu. A propos, ohledně Martina Zhoufa pro vás budu mít na tomhle webu za pár týdnů novinku – a slibuju vám, že to bude pecka.

Martin Zhouf, Ondřej Neff

Zprava: Martin Zhouf, Ondřej Neff. Jména obou zástupců nakladatele mi bohužel unikla.

Když jsme u těch scifistických legend, po besedě Detektivky z českých luhů a hájů, kterou moderovali Jiří W. Procházka a jeho manželka Klára Smolíková, se mi povedlo ulovit JWP a zeptat se ho, jestli se někdy dočkáme třetího dílu Kena Wooda, který slibuje už asi milion let. Odpověď zněla, že JWP ví, že je to hrozný, a že od listopadu je na volné noze, díky čemuž konečně víc píše. Nedávno se prý zase po delší době vrhl i na Kena a připsal dalších osmdesát stran. Na vydání by mělo dojít příští rok. Takže třetí Ken Wood bude!!!

Moje dobrá kamarádka a bývalá kolegyně Petra se před nějakým časem začetla do cyklu Vilmy Kadlečkové Mycelium a už víc než rok marně čeká na závěrečnou část, pročež když jsem v programu narazil na besedu s názvem “Kdy bude poslední Mycelium?“, poslal jsem Petře zprávu, že na besedu zajdu a dám vědět.

Vilma je další z autorů, které jsme ještě jako gymnazisti hltali v 90. letech. Kdo tehdy nečetl Na pomezí Eternaalu, neexistoval. Zahájila tím, že by asi měla předeslat, že je to všechno její vina, protože poslední Mycelium mělo vyjít loni před Světem knihy a ona knihu prostě neodevzdala. A že už termín prošvihla o tolik, že radši nebude nic slibovat, protože ji prostě nedá z ruky, dokud s ní nebude spokojená. Druhý problém prý je, že díky množství vyprávěcích linií, které v předchozích částech rozehrála, jí materiál bují pod rukama, takže momentálně má zhruba 700 normostran a v Argu nechtějí ani slyšet o rozdělení knihy na dvě. Podobně férově jako začala, Vilma i skončila – že když už se tedy beseda jmenuje, jak se jmenuje, že by z ní nějaké datum asi mělo vypadnout. A že to tedy rozhodně nehodlá slíbit, ale že snad letošní Vánoce. Hluboce ve mně zarezonoval její vztah k postavám, protože mám podobnou zkušenost: „Můžete s nimi mít plány, jaké chcete, ale ony si nakonec udělají, co chtějí.“ A ještě perlička – Mycelium měla původně být novelka na nějakých 60 stran.

Vilma Kadlečková a Šárka Nováková

Zleva: autorka Vilma Kadlečková a Šárka Nováková z nakladatelství OneHotBook, které vydává Mycelium v audioknižní podobě.

A na závěr souvislé části povídání ještě pár slov o fenoménu jménem Martin Šust, jinak též chodící encyklopedii současné angloamerické fantastiky. Spolupracuje s nakladatelstvími Laser, Argo a Triton nejen co se týče vyhledávání zajímavých knih, ale i při uzavírání smluv, redakci a celkové nakladatelské péči o titul. Na své přednášce o chystaných výrazných knihách pro zbytek letošního roku a výhledu na rok 2017 mimo jiné zmínil i reedici Holdstockova cyklu o mytágách. A pak pokračoval… Nejen že exkluzivně pro české vydání zajistil novou původní předmluvu od Michaela Moorcocka (Holdstock už nežije), ale co mě opravdu dostalo, jsou obálky. Sám Holdstock měl prý vždy nejraději obálky od Geoffa Taylora. Ten ale dělal obálky pouze pro pět z celkového počtu sedmi svazků. A tak Martin Šust Taylora kontaktoval a ten pro české vydání připravil dvě nové původní obálky. Nové české vydání tak bude světovým unikátem. Jakkoli jsem se před časem kvůli paskvilným překladům zařekl, že už nebudu riskovat a angloamerickou fantastiku budu už kupovat jen v originále, tady udělám výjimku, protože za takovouhle péči o knihu si to nakladatelství Argo a Martin Šust prostě zaslouží.

Martin Šust

Martin Šust.

Veletržní střípky aneb Sex se zvýřaty a lyžařská fikce

  • I na knižním veletrhu platilo, že dvoumetroví si vždycky sednou do prvních řad.
  • Veletržní sleva 10 %, kterou jsem potkal někde v levém křídle, je ve skutečnosti nenažranost nakladatele. Vzhledem k tomu, že distributoři dostávají 30 % a více, je přímý prodej s 10% slevou ve skutečnosti vylepšení nakladatelské marže.
  • Pokud jde o popularitu detektivek, při šikovném přepínání prý v televizi můžete vidět okolo čtyřiceti mrtvol za den.
  • Občas mám pocit, že někteří podnikatelé vlastně nestojí o peníze zákazníka nebo nedisponují mozkem. Každý den v době konce posledních přednášek na veletrhu už měla všechna občerstvení zavřeno, přestože právě při odchodu, kdy už člověk nespěchá na další přednášku, bych si byl rád koupil něco k jídlu a pití. A určitě jsem nebyl sám.
  • Z devadesátek, kdy k nám pronikaly anglické termíny a často jsme nevěděli, jak na ně, si dodnes pamatuju výslovnost [trajler] pro thriller a [skifi] pro sci-fi (téhle výslovnosti se občas mezi fanoušky říkalo lyžařská fikce). Ve finštině je ale [skifi] regulérní výslovnost.
  • Radim Uzel v pořadu Sexuální fantastika (byť o avizovaném tématu za celou dobu vůbec nebyla řeč) dvakrát zcela zbořil přednáškový sál. Poprvé, když mluvil o tom, jak je v Čechách sedmkrát víc vdov než vdovců. Zmiňoval, jak v rámci osvěty doporučuje vibrátory a jednou se dočkal odpovědi: „Ale vibrátor mi zahradu neposeká!“ Na což prý jeden jeho kamarád řekl: „Ale mohl by jí zrejt!“ A podruhé, když zmínil, jak na besedě na jedné základní škole dostal na papírku dotaz: „Co nám můžete říct o sexu se zvýřaty?“ Což pan doktor okomentoval: „Takže sice ještě nevědí, jak se to píše, ale už vědí, že by se s tím dalo souložit!“
Radim Uzel a Zdeněk Pobuda

Zleva: Radim Uzel a jeho nakladatel Zdeněk Pobuda, majitel nakladatelství Epocha.

  • A jeden originální způsob, jak vybírat z veletržního programu. Procházel jsem okolo páru seniorů, kteří na veletrhu také zjevně trávili hodně času. Studovali brožurku se seznamem akcí, paní něco navrhla a pán zareagoval: „Jo. Tam se dobře sedí!“

Wotnauovy veletržní ceny

Vzhledem k tomu, že se na veletrhu vyhlašovala spousta cen a anket, ani já si závěrem neodpustím svá ad hoc ocenění:

Překvapení veletrhu: Knihy jsou tu pro čtenáře
Emocionální okamžik: Autogramiáda sedmaosmdesátiletého Vlastislava Tomana
Nejzábavnější přednášející: Radim Uzel
Nejskromnější hvězda: Martin Zhouf
Přírodní úkaz: Martin Šust

A úplný závěr? Jestli jste na Světě knihy nebyli, koukejte se tam příští rok vypravit. Stojí to za to!

Příspěvek byl publikován v rubrice E-knihy, Knihy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 Responses to Veletrh Svět knihy 2016

  1. Roman napsal:

    Ako vždy, výživné čítanie. Mňam. A mimochodom, asi som moc domýšľavý, ale obálka od Zhoufa by bola velká parádica. Držím palce.

    • Pepax napsal:

      Docela průhledná hádanka, že? 🙂

      • Jason napsal:

        Pozor, aby sis o tu průhlednou hádanku nerozbil sosák. Spekulace nicméně nebudu komentovat, protože ve chvíli, kdy člověk něco odmítne, se hned objeví další tipy – a samá voda x přihořívá jsem nehrál od doby, kdy jsem byl na prvním stupni.

  2. Mummysha napsal:

    Díky, žes mi doplnil info o veletrhu. Je třeba obeznat i podzimní knižní veletrh v Havlíč. Brodě, který bezvadně vede Markéta Hejkalová. A také prima, že ses vrátil na web. Mummysha.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *