Prastaré klingonské přísloví praví: “tlhIngan Hol: bortaS bIr jablu’DI’ reH QaQqu’ nay’” Znamená to něco jako “Pomsta je pokrm, který nejlépe chutná za studena.” A jedna taková pomsta, ke které ve firmě došlo, je důvodem, proč tyhle příběhy sta a jedné noci zveřejňuji tak pozdě.
Nevím, jestli jste si toho tak úplně všimli, ale už dlouho jsem na webu nezmínil svoji tureckou šéfku. No a teď se dozvíte proč.
Bylo totiž veřejným tajemstvím, že mezi mojí šéfkou a X (viz minulý příběh) nepanuje ani animozita, ani válečný stav, ale pravá a nefalšovaná nenávist. Už chápete, kam mířím?
Je tomu nějakých šest-sedm týdnů, co za mnou přišla s tím, že by ráda uzavřela moji zkušebku. Že jsem ji přesvědčil o svých schopnostech a že chápe, že bych si tu rád už zařídil život s nějakou perspektivou, takže navrhuje ukončení zkušební doby s hodnocením “Překračuje očekávání”. Návrh jsem kupodivu přijal a moje nadřízená hodnocení odeslala do oddělení lidských zdrojů s tím, že doufá, že snad nikomu nebude vadit, že mě zhodnotila dřív než po těch sto kalendářních dnech. Pochlubil jsem se tím, že mám “definitivu”, mámě, která měla samozřejmě radost. To jsem ale ještě netušil vývoj následujících událostí.
Vlastně ještě před tím, než jsem ve firmě začal pracovat, jsem dostal na starost návrh nových tarifů. Ty jsme s kolegou Zealem navrhli a ve zhruba deseti kolech obhájili postupně před šéfkou, financemi, původním Nejvyšším a katarskou nadnárodní centrálou. Mezitím Nejvyšší vyletěl, ale v centrále návrh tarifů podporovali, takže jsem nečekal další problémy.
Týden před spuštěním mi náhle volal kolega z marketingové komunikace, že podle X nový Nejvyšší spuštění tarifů odložil na neurčito. Já na to, že tahle informace ke mně neprobublala a že dokud ji neuslyším od své šéfové, která by ji měla dostat od Nejvyššího, že ji nebudu brát za bernou minci. Šéfka se to nakonec dozvěděla i oficiálně s tím, že Nejvyšší se chce v nové funkci zorientovat a že chce, aby tarify schválili v jeho přítomnosti všichni zainteresovaní (tj. finance, sales, péče o zákazníky atd.) – jako by všichni už nebyli pod příslušnými dokumenty podepsaní.
Iniciovali jsme tedy příslušnou schůzku. Načež ji Nejvyšší den před konáním odložil. V den, na který byl stanoven druhý pokus, byl meeting hodinu před začátkem zrušen. Další den večer měla má nadřízená odjet na dvoutýdenní dovolenou domů do Turecka a po víkendu měly být tarify spuštěny i s televizními, rozhlasovými a tištěnými reklamami. Nebyl už tedy čas. Na nic.
Šéfka tedy zavolala asistentce Nejvyššího, aby ji požádala o naléhavou schůzku. Nejvyšší neměl čas. Šéfka tedy zavolala přímo Nejvyššímu. Nezvedl jí telefon. Byl jsem s ní v tu chvíli v kanceláři, takže jsem viděl, že i ona si to vykládá tím samým způsobem jako já. O deset minut později poslala e-mail finančnímu řediteli a řediteli IT s prosbou, aby v případě, že se jí ani druhý den nepodaří se s Nejvyšším sejít, vzali osud tarifů v době její dovolené do svých rukou oni a vysvětlili Nejvyššímu nutnost jejich spuštění.
Až potud by vše bylo pochopitelné. Šéfka byla jedním z posledních manažerů, kteří ještě po nepovedeném loňském roce (plán se nepodařilo splnit o nějakých 10-15%, což je fakt hodně) zbyli na svých původních pozicích. Pokud se jí tedy někdo chystal zbavit, dalo by se to pochopit, i když tahle forma se nezdála být úplně šťastnou.
Druhý den dopoledne mi náhle šéfka volá. “Chňapni dokumenty a přiběhni za mnou nahoru k Nejvyššímu. Prý nám ty tarify podepíše.”
Chňapu dokumenty, jedu výtahem deset pater, krátce se setkáváme s Nejvyšším. Ten říká šéfce: “Jen to krátce proberu s Peterem [šéf financí] a schválím vám to. Vždyť víš, že tyhle komerční detaily jsou pro mě moc komplikované.” Klademe Nejvyššímu na srdce, aby v případě jakýchkoli nejasností volal, že to potřebujeme po víkendu spustit, a odcházíme.
“Mám radost,” říkám šéfce. “Kvůli tobě. Vypadá to, že včera Nejvyšší fakt jen neměl čas a ne… něco jiného.” Oběma je nám jasné, kam mířím, a šéfka se nevesele zasměje. Vypadá to tedy, že příběh po hollywoodsku vyvrcholil happy endem v poslední chvíli. – Jenže já blbec zapomínám, že každá správná hollywoodská akčňárna dnes vrcholí zvratem dvojitým.
Odpoledne, zhruba hodinu před odchodem na dovolenou, si šéfka volá mě a dalších pět svých přímých podřízených.
“Přátelé,” říká, “tak jsem se právě dozvěděla, že od neděle z firmy odcházím, protože po posledních náročných měsících chci trávit více času se svou rodinou.” Zvlášť zábavné pro ty z nás, kteří vědí, že celou její rodinu tvoří její maminka.
“Cože?” na to jeden z mých pomalejších kolegů.
“Vyhodili mě,” přeloží šéfka z bullshit speaku do obyčejné angličtiny. Ujišťuje nás, že budeme v pohodě, my jí říkáme, ať se o nás nestará a aspoň si v klidu užije volno a pak se odpočatá rozhodne, co dál.
Šéfka je do poslední chvíle loajalní. Má prosklenou kancelář, a tak nás žádá: “Má to být oficiální až od neděle, tak si nepodávejme ruce, nebo to bude každému jasné.” Popřejeme jí tedy hodně štěstí a s tím, že oficiálně jsme dostávali poslední instrukce před jejím odjezdem na dovču, odcházíme.
Tajemství vydrží zhruba deset minut. Vymetený stůl by se dal ještě vysvětlovat tím, že si ho před začátkem dovolené uklidila, ale když pak přijde nějaký mamlas z IT a odnese její notebook, je situace každému jasná.
A mně je jasná ještě jedna věc – když spolu bojují dva chlapi, bývá to ostré, bezohledné a na konci se kutálí něčí hlava. Ale za tímhle postupným utahováním šroubů, jejich náhlým povolením a následným koncem nadějí a ranou do vazu je zřetelně cítit ženská ruka.