O „prostě“ málem sprostě

Tedy řeknu vám, že psaní umí být pěkná otrava. Zvlášť psaní knížek. A vůbec nejvíc, když píšete svou první. Spousta lidí vás nebere vážně. Další spousta lidí vás brala vážně, ale přestalo ji to bavit, protože vám to trvá moc dlouho (a vás to štve o to víc, že mají pravdu). Pár chudáků s komplexy si na vás brousí svůj ostrovtip. Jako byste vlastní nejistoty neměli dost. A k té nejistotě si můžete přihodit dalších padesát procent, pokud se snažíte psát svou první knížku cizozemsky. Pročež se vám dnes vypláču z toho, jak jsem se rozhodl, že The 8-Bit Way nedám z ruky, dokud ji po mně nepřečte rodilý mluvčí.

Při třetí revizi textu jsem se konečně dostal k takovým „drobnostem“, jako je použitý jazyk. A zjistil jsem, že s ním budu muset něco udělat. Jednak mám pár parazitních výrazů, které se mi do psaného projevu vloudí častěji, než bych rád, a jednak je moje slovní zásoba samozřejmě chudší, než kdybych se v cizozemsku narodil. Obojí má stejný důsledek – některá slova v angličtině nadužívám. Výsledkem byl seznam zhruba stovky slovíček, na která jsem si chtěl při práci na čtvrté revizi (čili celkově páté verzi) posvítit.

Původně jsem si říkal, že si u téhle činnosti možná i trochu odpočinu. Dokud jsem pracoval v korporacích, občas jsem opakující se činnosti uvítal, protože se u nich dal vypnout mozek.

V tomhle případě byl ale pravdou opak. Procházení seznamu se ukázalo jako überubíjející záležitost.

Pokud potřebujete projít pět výskytů nějakého slovíčka, tak ho můžete třeba dvakrát nechat být, dvakrát použít synonymum a jednou vytvořit úplně jinou konstrukci. Když ho ale máte v rukopisu třeba osmdesátkrát, nastává problém, zvlášť když nemá moc synonym. Když už pošedesáté řešíte, jestli se bez něj můžete obejít, jestli použijete už dvacetkrát použité synonymum (ze kterého se může záhy stát další položka na vašem seznamu nadužívaných slov) nebo jestli se nedá vymyslet nějaký originální způsob, jak se mu vyhnout (nedá – všech pět už jste vymysleli a použili předtím), začne vám hrabat. A kromě toho máte pocit, že vlastně žádná jiná než nadužívaná slova v knize nemáte, že jste stylistické pako a že celá vaše knížka je jeden nečitelný blaf.

Největším problémem ale je, že nadužívání je relativní pojem. Zatímco když jsem zjistil, že mám v rukopisu třikrát slovo „transcendence“ či „transcendentální“, nemilosrdně jsem ho zkosil na jediný výskyt (který o to víc vynikne), slovo „hra“, byť se v textu objevuje víc  než tisíckrát, se na seznam ani nedostalo. Kdybych tvořil filozofický spis, nejspíš by tomu bylo naopak.

A pak jednoho dne došlo na anglické slovíčko „just“, které kromě pro mě podružného významu „spravedlivý“ znamená také „právě“ a „prostě“. Vyjel jsem si jeho frekvenci v rukopisu a vyděsil jsem se: „Cože? Pětsetkrát ‘just’?! To je strašně, příšerně moc!!! Kolik by byl rozumný počet? Mno, tak řekněme sto.” Načež jsem začal slovo „just“ z rukopisu kosit.

Kosím tak zhruba dvě hodiny, když si najednou uvědomím: „Hrome, vždyť ten text začíná ztrácet charakter!“ Knížka je totiž koncipovaná jako takový lehce žoviální pokec se čtenářem (jako přesný protiklad současných knížek o osmibitech, které jsou samá historie, ale žádné historky) – a do běžného vyprávění výrazy jako „prostě“ prostě patří. A tak jsem začal googlit.

Po nějaké době se na mě usmálo štěstí. Narazil jsem na seznam několika tisíc nejpoužívanějších anglických slov včetně jejich frekvence v běžném textu. Vzal jsem tedy cifru pro slovíčko „just“, přepočítal jsem ji na délku rukopisu – a vyšlo mi, že mám nárok nikoli na sto, ale dvě stě „just“. S tím už se dalo pracovat.

Vzápětí jsem si uvědomil, že není text jako text. A vzpomněl jsem si, že vlastně jednu knihu pojatou jako potlach se čtenářem v angličtině mám. Vzal jsem tedy elektronickou verzi On Writing (pamětí Stephena Kinga, jedné z mých nejoblíbenějších knih), spočítal v ní výskyt slova „just“, přepočítal ho na svůj text… a ejhle! Neměl jsem nárok jen na dvě stě, ale hnedle tři sta „just“!

A to byl okamžik, kdy jsem se rozhodl, že text musí před vydáním vidět rodilý mluvčí. Sto (můj původní plán) nebo tři sta (stále únosná frekvence, protože jsem nikdy neměl pocit, že by to King se slovem „just“ přeháněl) výskytů slova „prostě“ je totiž záležitost trojnásobku, pročež je zřejmě, že mi cit pro to, jak moc je v angličtině příliš, prostě chybí.