Poslední olympijská glosa (#5) – Královna sportu

Konec dobrý, všechno dobré. Tím nemluvím o slavnostním zakončení, které jsem radši nesledoval. Po všem, co se v Riu zpackalo, by mi vzájemné děkování a oceňování, které se na konci olympiády obvykle koná, jinak určitě hezký ceremoniál otrávilo. (A dobře mi tak. Přišel jsem kvůli tomuhle postoji o osmibitový olympijský moment, kdy se japonský premiér – příští hry pořádá Tokio – objevil na pódiu jako Mario.) Tím dobrým koncem myslím tu část olympiády, která nikdy nezklame po sportovní stránce.

Když se řekne Londýn 2012, nevybaví se mi primárně Jarda Kulhavý, Vávra Hradilek (jednoznačně nejlepší spolukomentátor v Riu!) nebo Adam Svoboda. Ani Bára Špotáková nebo Usain Bolt, i když to už by bylo výrazně blíž. Vidím před sebou Jessiku Ennisovou na startu první disciplíny sedmiboje. Je jednou z tváří her a celá Británie od ní nečeká nic jiného než zlato. Břemeno zvíci skotského náhorního skotu. Třeskne startovní pistole a Jessica vypálí z bloků. Diváci šílí, olympijský stadion z toho rachotu snad spadne. Cílem Jessica probíhá v nejrychlejším čase sedmibojařské historie a britském překážkovém rekordu. Na předchozí olympiádě v Pekingu by za něj brala zlato mezi překážkářkami specialistkami. Dokázala ten strašidelný tlak ustát, udělala si z něj pohon a od té doby až do konce sedmiboje už se jí všechny soupeřky koukaly jen na záda.

Atletika na olympiádě vždycky přinese velké a krásné příběhy.

I v nezájmem diváků poznamenaném Riu.

Bylo tu však něco krásného, co drtí…

Laskaví čtenáři snad prominou, že jsem si v mezititulku vzal do úst Vítězslava Nezvala, ale právě takhle smutno-krásná pro mě vzpomínka na tu desítku z Ria bude.

V běhu žen na 10 000 metrů se Keňanka Nawowunaová vykašlala na veškerou taktiku a rozeběhla závod naplno. Výsledkem bylo něco, co bych s odkazem na komentátory Tour de France označil „totální atletika“. Závěr závodu si místo boje o pozice pro finiš běžela každá běžkyně za své a vítězka Ayanaová z Etiopie o 14 sekund překonala světový rekord (navíc jeden z těch „nepřekonatelných“ rekordů Číňanek z nechvalně proslulé „armády trenéra Ma“)! Vyhrála o celou flotilu parníků, konkrétně 15 sekund. Keňanka, která to celé vyprovokovala, nakonec skončila čtvrtá a bylo mi jí neskutečně líto. Pro mě jedna z nejsmutnějších hrdinek her.

Vítěz – legenda – nesmrtelný

Jasně, zapisovalo se do historie.

Mo Farah po Londýnu i v Riu vyhrál pětku i desítku.

David Rudisha, který v Londýně proti smečce taktiků a finišařů vyhrál nezapomenutelným způsobem start-cíl osmistovku ve světovém rekordu, zvítězil i letos.

Usain Bolt potřetí a naposledy získal tři zlaté medaile. Bylo zajímavé srovnat si ho s tím vysmátým klučinou z Pekingu, který fungoval na kuřecí nugetky. Ubylo mu vlasů, vypadal dospěle a oproti dřívějšku na něm bylo mnohem víc vidět, jak na něj doléhá cíl, který si před lety sám stanovil. A oproti spoustě jiných sportovních hvězd také vědomí odpovědnosti za vlastní pověst a odkaz. Podle komentátora ČT Michala Dusíka neodmítl po svých závodech žádný rozhovor a trpělivě odpovídal na všechny otázky, byť se z drtivé většiny opakovaly.

Ztraceno v překladu boltománii

Ve stejný den, kdy Bolt vyhrál na stovce, se běželo finále čtvrtky, ve kterém zaběhl fantastický světový rekord Jihoafričan Wayde van Niekerk. Od Bolta bylo sympatické, že nejen přerušil sérii interviewů a šel van Niekerkovi pogratulovat, ale také několikrát pro média zdůraznil, že by si van Nikerkův běh zasloužil víc pozornosti. A když jsme u sotva povšimnutých výkonů – kolik lidí zaregistrovalo, že Polka Wlodarczyková vytvořila nový svěťák v hodu kladivem?

Tenhle sport je pro starý

Jsou lidi, kteří fandí čerstvé krvi. Já zase v době kultu mládí fandím, ehm, zkušenosti. Jak v hudbě, kde rád zajdu na koncert interpretů, kterým publicista Vladimír Vlasák říkával „přestárlá rocková strašidla“, tak ve sportu. A letošní olympiáda byla ukázkou toho, že ani po třicítce, která se dnes už označuje málem za sportovní důchodový věk, nemusí být atletickým dnům konec.

Francouzka Mélina Robert-Michonová v sedmatřiceti letech hodila diskem národní rekord a brala za něj olympijské stříbro. (V té samé disciplíně nejspíš vytvořila svébytný rekord i známá chorvatská nervačka Sandra Perkovičová. V kvalifikaci měla dva neplatné pokusy a až tím třetím a posledním se dostala do hlavního závodu. V něm měla dva neplatné pokusy a až tím třetím se zachránila v soutěži. Byl nejdelší a přinesl jí zlato. Její další tři pokusy byly – hádejte! – neplatné.) Jednačtyřicetiletý Američan Lagat byl na 5 000 metrů málem bronzový, ale jury nakonec zrušila diskvalifikaci dvou borců před ním, takže se vrátil na páté místo. A abych nezapomněl, sedmatřicetiletá Ruth Beitiaová vyhrála skok do výšky.

Zažít to, co Zátopek

Američan Galen Rupp moc chtěl na olympiádě běžet pětku, desítku i maraton. Neměl ambice cokoli z toho vyhrát, ale prý moc chtěl zažít stejnou zkušenost jako kdysi Zátopek.

Na pět kilometrů se neprobojoval už z americké kvalifikace. Na desítce skončil pátý, za kvartetem afrických běžců.

A v maratonu tenhle sympaťák vybojoval bronz.

K maratonu ještě dvě poznámky. Jednak musím pochválit komentátory, kteří snad vůbec poprvé v historii televizních maratonských přenosů řekli, že déšť by nemusel maratoncům vadit zdaleka tolik, jako kdyby bylo sluníčko a ke třiceti stupňům (když kdysi Štěpán Škorpil na startu Pražského maratonu prohlásil „Počasí dnes maratoncům přeje“, protože bylo slunečno a nějakých pětadvacet stupňů, měl jsem chuť ho zaškrtit, ale bohužel bych se už nestihl po dokonaném činu vrátit zpátky do startovního koridoru a jít se smažit na trať). A druhak musím říct, že ačkoli bych si dokázal kolem trati maratonu v Praze představit i třikrát-čtyřikrát víc diváků (v Libni okolo 35. kilometru by nějaká podpora obzvlášť bodla), oproti Riu na něm bývá narváno.

Závěrem aneb Je to ještě sport!

Je ještě strašná spousta věcí, která se na olympiádě stala a kvůli kterým jsem poslední dva týdny chodil spát mezi čtvrtou a pátou ráno. Jenže to už by na ctěného čtenáře bylo dlouhé; a navíc by mi tím padla symbolika pěti olympijských glos a předchozích pěti mezititulků k atletice.

A tak poslední, bonusový přípodotek bude na téma, které tak nevhodně ještě před začátkem olympiády začala rozebírat veřejnoprávní televize: „Je to ještě sport?“

Vážení přátelé: Je!

Začal jsem vzpomínkou na ženský sedmiboj v Londýně. Právě vícebojaři jsou známí tím, že si vzájemně přejí a po závodě všichni společně obíhají čestné kolečko. Ale nejde jen o ně. V oštěpu žen Sunette Viljoenová před finále objala všechny své soupeřky a popřála jim hodně štěstí. Skončila druhá. Ve finále tyčky si Sam Kendricks šel plácnout s každým soupeřem, který překonal čím dál vyšší laťku. Byl bych mu přál víc než „jen“ bronz.

A na samotný závěr něco, o čem doufám, že si vyslouží nějakou cenu za fair play. A esli né, tak budu hóóódně moc smutnej, už proto, že obvykle na svých stránkách rejpu do tzv. „české povahy“ tolik, až mi to někteří kamarádi vyčítají.

V soutěži kordistů Čech Jiří Beran prohrával s Brazilcem Athosem (sic!) Schwantesem 3:5 na body a do konce zápasu zbývalo 18 vteřin. Oba šermíři se srazili, kordy zasvištěly z bezprostřední blízkosti a na Jiřího straně se rozsvítil úspěšný zásah. V tu chvíli náš reprezentant vystartoval k rozhodčímu a široce máchal ukazováčkem: nenene! Naši komentátoři se divili, co se děje, rozhodčí chvilku našemu borci naslouchal – a pak verdikt zrušil.

Moderní šerm je tak rychlý, že ho oko už sotva stíhá, a tak na pomoc přichází technika: registruje se dotek vodivé špičky kordu s oděvem šermíře. Jenže Jiří v gymnastické snaze zasáhnout v boji nablízko soupeře (u kordu se počítá jen zásah hrotem – a zkuste si to, když jste s protivníkem tělo na tělo!) trefil vlastní stehno. Neviděl to rozhodčí, neviděly to kamery, ale náš šermíř to věděl. U planše sice nebyl dostatečně citlivý ruchový mikrofon, ale z chování Brazilce po zápase bych si vsadil, že šel rozhodčím připomenout Jiřího gesto. Žůžobomba!!!

A tak se s konstatováním, že olympiáda pořád ještě je sport, s vámi pro dnešek loučím a poprvé po dvou týdnech se jdu pořádně vyspat. Mějte se krásně!