V televizi vidíme ze sportu ani ne tak tu příslovečnou špičku ledovce, jako spíš odlesky slunečních paprsků od ní. Vítězství, emoce, We Are the Champions, hraje se hymna, na stožár stoupá státní vlajka. Až má člověk občas pocit, co že to ti naši dělají špatně, že nevyhrávají, když to vypadá tak snadně. Jenže sport dokáže být nejen nádherná, ale také příšerně bezcitná milenka.
Roztříštěné sny a kosti
Italský cyklista Nibali už na začátku sezony říká, že ji celou podřizuje olympiádě. Na rozdíl od mnoha jiných, pro které je olympiáda nezajímavá, protože jejich vrcholem je Tour, Giro nebo Vuelta. Nějakých 10-15 kilometrů před cílem více než šestihodinového závodu je Nibali v úniku s Kolumbijcem Henaem a Polákem Majkou. Režie přestřihne na skupinku pronásledovatelů. Když se vrátí, leží Nibali na zemi se zlomenou klíční kostí a Henao se zlomenou lopatkou. Polák Majka je stihne objet a vypadá to, že si dojede pro vítězství. Jenže pár set metrů před cílem ho dojedou Dán Vuglsang a Belgičan van Avermaet, který nakonec vyhraje.
O den později se ze stejného kopce řítí s náskokem na zbytek pole Holanďanka van Vleutenová. Televizní komentátoři poznamenají, že si pohlídala průjezd zatáčkou, kde se o den dřív rozbili Nibali s Henaem. O pár vteřin později, v poslední obtížné zatáčce celého sjezdu, jí při brzdění podklouzne kolo a Holanďanka letí hlavou a krkem na betonovou hranu pangejtu. Leží bez hnutí s hlavou v nepřirozeném úhlu a nejsem sám, kdo se v tu chvíli bojí, že si zlomila vaz. Že nakonec jde “jen” o těžký otřes mozku a prasklý obratel, je štěstí v neštěstí. Druhou v pořadí v tu chvíli byla Američanka Abbottová, která jela sjezd o něco opatrněji. Na jeho konci měla necelých deset kilometrů do cíle a čtyřicetisekundový náskok. Poli závodnic za sebou dokázala vzdorovat až do mety dvou set metrů před cílem, kdy se přes ni přehnalo trio pronásledovatelek. K olympijskému zlatu jí chybělo nějakých patnáct sekund.
Náčelničtější než náčelník
Jihoafrické reprezentantky v sedmičkovém ragby vyhrály africkou kvalifikaci a měly právo startovat na olympiádě. Jenže jihoafrický svaz se rozhodl, že úroveň ragbistek není natolik dobrá, aby patřičně šířily ve světě slávu JAR, a tak se rozhodl reprezentační tým na olympiádu nevyslat. Být těmi holkami, tak emigruju někam, kde o mě budou stát.
Žít pro patnáct vteřin
Těžko říct, jestli víc soucítím s těmi, pro které olympijský sen končí těsně pod vrcholem, nebo naopak s těmi, kteří pod něj ani nedojdou.
Jak krutý dokáže sport být, jsem si uvědomil při sledování zápasu českého judisty Pavla Petřikova. Nalosovali mu japonského mistra světa a zápas trval všeho všudy patnáct vteřin. Bylo to už druhé kolo turnaje, ale nemuselo být. Mohlo to být i takhle…
Jako dítě vidíte v televizi olympiádu a rozhodnete se, že se jí také někdy zúčastníte. Takhle začala cesta mnoha dnešních olympijských vítězů. Tomuhle snu obětujete zbytek dětství a dospívání, začátek produktivního života, děvčata odloží založení rodiny. Ve dvaadvaceti se dostanete do širší reprezentace, v šestadvaceti se zúčastníte olympijské kvalifikace a neuspějete. Ve třiceti jste na vrcholu, vyhrajete mistrovství své země a konečně získáte právo reprezentovat svou zemi na olympijských hrách. Měsíce se připravujete, snad ještě pečlivěji a intenzivněji než kdy dřív. A pak vám nalosují mistra světa a za patnáct vteřin je po všem. A protože čas nezastavíte, tak pokud jde o olympiádu, je po všem už napořád.
Nevím, jestli si dokážete představit, jak moc něco takového musí bolet. Já ne.
Mrknutí oka
Předchozí příběh jsem si vymyslel, ale nepochybuju o tom, že se v té či oné obměně stal už mnohokrát. Ten následující se naštěstí už nikdy opakovat nebude.
Už nevím, na které to bylo olympiádě, ale šlo o souboj judistek o bronzovou medaili. Obě nasadily na techniku, vzduchem se mihla změť kimon a obě judistky ležely na zemi. Ke všemu došlo ve zlomku vteřiny a minimálně mně u televize nebylo jasné, které ze soupeřek náleží nějaké body. Někdo to ale rozhodnout musel a také rozhodl. Rozhodčí vyhlásili verdikt.
Pokud se pamatuju, poražená byla Korejka a vypadala, že se s výsledkem ne a ne smířit. Zpomalené televizní záběry jí daly za pravdu. Rozhodčí rozhodli přesně opačně a olympijská medaile měla být její. Ale nemohla, protože podle pravidel juda výsledek vyhlášený na tatami je svatý.
Díky čím dál vyšší výkonnosti nejlepších sportovců přestává být v lidských silách posoudit, k čemu přesně došlo, v reálném čase, ale dlouhá léta se ješitní bafuňáři většiny sportů zaštiťovali tím, že dodatečná kontrola zpochybňuje rozhodcovskou autoritu.
O to víc mě překvapilo a potěšilo, když jsem zjistil, v kolika olympijských sportech už došlo na videosudí. Kromě známého tenisového jestřábího oka třeba právě v džudu, ale i volejbalu, šermu nebo vodním slalomu.
Sport dokáže být slepě krutý, ale díky vítězství zdravého rozumu už snad o výsledcích bude rozhodovat slepá spravedlnost, nikoli slepí rozhodčí.