Olympijské glosy #3 – Sportovní pohádky

Wotnauovy olympijské glosy #3Poražených je ve sportu mnohem víc než vítězů, a tudíž příběhů o vítězstvích je mnohem méně než těch o prohrách. Ale nejspíš proto, že každá cesta na vrchol je výjimečná, se mezi nimi najde spousta příběhů téměř holywoodského formátu.

Nejskromnější šampionka

Když Michael Phelps získal své dvacáté olympijské zlato v plavání, posadil se na plovák oddělující v bazénu jednotlivé dráhy a kynul publiku: “Tak kdo je tu král, he? Šup sem s ovacemi!” O chvíli později přišla na vyhlášení vítězů 200 m volným způsobem Katie Ledeckyová (naši komentátoři ji čtou Ledecká, protože dědeček byl Čech, ale vzhledem k tomu, že už se dnes čte [Ledeki], to asi správně přechýlené mám já), a tak člověk mohl srovnávat.

Přestože bylo vidět, že Katie jako čerstvá olympijská šampionka přetéká radostí, člověk jí téměř mohl číst z očí: “To je paráda, ježkovy oči, to je paráda! – Moment, soupeřky. Musím pogratulovat soupeřkám. Ale nesmí to vypadat, že povýšeně. Snad to vzaly, jak měly. – Hymna, ježkovy oči, hymna. Bude se hrát hymna. Ať něco nezkazím postojem. – Uf, to by bylo. Jejda, fotografové. Jak se mám usmívat? Ale, vem to čert, tohle vítězství by mi snad mělo přičarovat docela přirozený úsměv. – Hrome, vlajka. Podávají mi vlajku. Soupeřky mají taky vlajku. Hlavně ať ji mám v té správné poloze. A není neuctivé dát si ji za záda? Vždyť přece reprezentuju svou zem, tak ji radši ponesu před tělem! A bacha, nesmím moc zasťiňovat ty druhé dvě holky.”

Člověk by si řekl, že v devatenácti letech je prostě vyjukaná. Chyba lávky! Katie vyhrála už v Londýně, je několikanásobnou světovou rekordmankou, a i v Riu už o dva dny dřív vyhrála kraulařskou čtyřstovku ve světovém rekordu. A že jí motivace nechybí ani dál, dokázala v noci na dnešek, kdy vyhrála i osmistovku, přičemž zlepšila světový rekord o 10 sekund.

Jasně, Michael Phelps je fenomén, nejlepší plavec všech dob, ale když vidím jeho chování ve srovnání s Katie, nezbývá mi než jí přát, aby ho časem třeba i trumfla. Protože ještě víc než velkých šampionů si vážím skromných velkých šampionů. A taky jim ta vítězství mnohem víc přeju.

Pan viditelný a pan neviditelný

O Lukášovi Krpálkovi a jeho mrtvém kamarádovi dnes v Čechách víme prakticky všichni a kdo ví – možná Lukášovi upření se k cíli “poslat tu medaili tam nahoru” pomohlo k lepšímu výkonu. Nepamatuju si, že bych při přenosu z jakéhokoli sportu viděl někoho tak maximálně soustředěného jako právě našeho reprezentanta před semifinále a finále. Ostatně – celý den. Lukáš postupně porazil bývalého mistra světa, současného mistra světa a současnou světovou žebříčkovou jedničku. A kdyby mu bývali nalosovali pánaboha, věřím, že by to dotáhl aspoň do prodloužení.

Z Lukášova vítězství mi kromě záběrů na jeho koncentraci před posledními zápasy utkvěly ještě dva momenty.

První z nich je vyhlašování vítězů. I tohle byl okamžik, kdy na našem šampionovi bylo vidět soustředění. Tady a teď. Člověk viděl, jak si Lukáš užívá a jak prožívá každý okamžik ceremoniálu, jak nechce přijít ani o okamžíček, protože právě teď sklízí ovoce své celoživotní sportovní práce.

A druhá chvíle, která se nedá zapomenout, byl moment, kdy Lukáš plácnul s Ázerbájdžáncem o zem a rozhodčí ukázal ipon. V tu chvíli režisér přestřihl na Lukášova trenéra Petra Lacinu. Ten měl ruce nahoře, ale v obličeji výraz “To není možný, tohle přece není možný, děje se to vůbec doopravdy?”

Dělo.

Šťastná dáma s nešťastným jménem

Pokud jste sledovali cyklistickou časovku mužů, možná jste si ani nevšimli krátkého záběru na usmívající se paní oblečenou v amerických barvách, která spolu se šestiletým synkem povzbuzovala u trati. Byla to jistá Kristin Armstrongová (která, byť dělá cyklistiku a byť se první manželka Lance Armstronga také jmenovala Kristina, nemá s Lancem Armstrongem ani jeho ex nic společného).

Kristin Armstrongová vyhrála v roce 2008 na olympiádě v Pekingu časovku žen a následně přestala soutěžit. V roce 2010 se jí narodil syn a krátce poté oznámila, že se vrací k vrcholové cyklistice, protože po Pekingu neodešla do sportovního důchodu, ale jen si dala pauzu na založení rodiny. O necelé dva roky později se v Londýně ve věku 39 let stala nejstarší olympijskou vítězkou v časovce. Po Londýně oficiálně ukončila kariéru.

Tedy až do dubna 2015, kdy oznámila, že se k cyklistice ještě jednou vrátí, tentokrát aby se zúčastnila panamerického cyklistického mistrovství v časovce. O dva dny později ale nominační výbor amerického cyklistického svazu změnil názor a nominaci Armstrongové zase stáhl. Ta o měsíc později na mistrovství USA v časovce ukázala, že funkcionáři udělali chybu. Vyhrála.

Ale teď zpátky do Ria ke Kristin Armstrongové – usměvavé fanynce u trati. Ta třiačtyřicetiletá, sluníčkem osmahlá paní se slušnou řádkou vrásek na čele a synem po boku měla k úsměvu docela dobrý důvod. O nějaké dvě hodiny předtím totiž vyhrála olympijskou časovku i potřetí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Sport se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.