Olympijské glosy #4 – Olympiáda někoho jiného

Že v Riu kolabuje doprava? No budiž, to bývá takový olympijský evergreen. Že byli američtí i britští sportovci v Riu přepadeni? To v olympijských městech evergreen nebývá, ale někdo v loterii vyhrát musí – a že je v Riu vyšší šance na výhru než jinde, se všeobecně ví. Stížnosti atletů na olympijskou jídelnu už jsou trochu na pováženou, protože na rovinu: náklady na jídlo jsou ve srovnání s ostatními organizačními položkami spíš nízké, takže tady jde o nedostatek péče. A zelená voda v bazénech, které se dokonce musely vypouštět a znovu napouštět, je unikát.

Tohle všechno bych z pozice sportovního fanouška a sportovce-hobíka dokázal překousnout a v krizi se plácající Brazílii odpustit. Jednu věc ale Riu odpustit nedokážu.

Kde nikdo není, tam ani sport diváka (tolik) nebere

Vzpomínáte si na Londýn, kde se řešila prázdná místa, která neobsadili majitelé sponzorských vstupenek, když přece prakticky všude bylo vyprodáno? Vzpomínáte si na narvaný Hyde Park, kde se závodilo v triatlonu, na cyklistické tratě obsypané diváky, ve švech praskající olympijský stadion? Nebo na můj nedávný příspěvek o tom, že atmosféru sportovní akce dělají diváci?

Jo? Tak tohle je výběr z poznámek, které jsem dělal při sledování výkonů nejlepších sportovců na zeměkouli v průběhu prvních tří čtvrtin olympiády.

“Nezájem o cyklistiku. S výjimkou cílové rovinky trať prakticky bez diváků. – Poloprázdno na finále tenisu. – V basketu na zápas Američanů není plno! – Prázdné tribuny na ragby. – Na finále juda je poloprázdno, i když domácí mají borce v medailových bojích. – Na finále lukostřelby je prázdno. – Na plážový volejbal je poloprázdno. – Prázdno i na finále divoké vody s brazilským účastníkem. – Na rychlostní kanoistice s Brazilcem ve finále poloprázdno. – Pokud není finále s Boltem, je na atletiku poloprázdno, na dopolední program skoroprázdno.”

A tak dále.

Britové a před nimi třeba před dvanácti lety Australané si vzali olympiádu za svou a připravit ty nejlepší hry se stalo otázkou cti nejen pro organizační výbor, ale i pro místní lidičky. Dokonce i britská královna, na které bylo při zahajování olympiády v Londýně vidět, jak moc ji celý ten cirkus otravuje, přes všechno, co si o hrách nejspíš myslela, tehdy natočila ten slavný miniskeč s Jamesem Bondem.

Těžko říct, jestli to takhle bylo od začátku, nebo je to důsledkem blbé ekonomické nálady, ale Brazilci se rozhodli, že jim je olympiáda vlastně šumák. Že je to něco, o čem rozhodli ti nahoře, a oni že se kvůli tomu mají hůř. Kdyby někdo chtěl argumentovat tím, že země je chudá a vstupné možná vysoké, tak jen poukážu na prázdné ulice při cyklistice či maratonu. Brazilce prostě olympiáda nezajímá. A paradoxně si tím sami ubližují, protože čím slabší atmosféra, tím méně budoucích turistů podporujících ekonomický růst.

Sport bez diváků je jako divadlo s prázdným hledištěm. Bývalý mistr světa formule 1 Nigel Mansell říkal, že na okruhu v Silverstone ho kromě koňských sil pohánějí i ty lidské, a často připomínal, jak při jednom ze svých nejslavnějších předjetí i přes řev motoru slyšel jásot z tribun.

V Riu jde atmosféra do kytiček a i samotní sportovci, kteří si v dnešní lůzokratické době sociálních sítí dávají pozor, aby neřekli cokoli, co by mohlo ovlivnit přízeň fanoušků a tudíž i zájem sponzorů, si občas postesknou, že je škoda, že nebylo “trošku víc” diváků (asi tak trojnásobně). Bylo mi vyloženě líto třeba lukostřelců, kterým i v souboji o zlato tleskalo pár desítek, možná stovek, lidí. Tohle že má být atmosféra, ve které vítěz dosáhne svého životního snu?

Kdybych to byl býval věděl, tak bych nebyl gaučákem

Pokud budete v nejbližších dnech koukat na olympiádu a na ní na něco jiného než na Bolta, všimněte si kompozice jednotlivých záběrů. Chudáci kameramani (pokud mají nějaký výtvarný cit – a že by ho tedy mít měli!) řežou obrázek těsně nad hlavami sportovců, aby za nimi nebyly vidět prázdné tribuny.

Je to celé o to smutnější, že zrovna dnes jsem četl článek o tom, jak brazilský sport sotva splní cíl, který si vytkl – být do desátého místa v pořadí národů. A že ještě větší obavy jsou o budoucnost, protože na investice do sportu teď prostě v Brazílii nemají. A oni si přitom jen tak mýrnyx-týrnyx nechávají prázdné tribuny olympijských sportovišť!!! Kolikrát jsem za jedenáct dosud uplynulých dní olympiády slyšel: „Cesta XYZ sem do Ria začala, když ještě jako dítě viděl(a) v televizi ABC na olympiádě v MNO a řekl(a) si, že tohle chce jednou také zažít!“

Pokud vím, že mi chybí tři tisíce nebo třicet tisíc diváků na sportovištích, neexistuje levnější investice do sportu než zeptat se na předměstích Ria a na blízkém venkově, jestli se mladí lidé a děcka chtějí zadarmo podívat na olympiádu, a vyslat pro ně několik desítek (nebo stovek) autobusů. Vedlejším efektem by navíc byla sportovnější atmosféra, protože mladí na rozdíl od dospělých nebývají šovinisti, takže fandí všem, kdo se upřímně snaží. A vsaďte se, že několik set či tisíc z těch děcek by se pak šlo přihlásit do nějakého oddílu!

Kdybych byl býval věděl, že v Brazílii, kterou jsem považoval za zemi vřelých a sportumilovných lidí, bude o olympiádu takový nezájem, tak jsem si udělal dovolenou v Jižní Americe, oželel bych vyprodaného Bolta a jinak trávil dny na olympijském stadionu při sledování atletiky, pokud by se zrovna neběžel maraton, na který bych šel do ulic. A pevně věřím, že po celém světě se takových fandů ve světle předchozí vyprodané olympiády najdou tisíce.