(Už bylo načase zase jednou hodit na stránky něco jiného než zážitky z Kuvajtu, a tak vám předestírám své dojmy ze Zelaznyho Pána světla, jedné ze tří knih, které jsem si s sebou vzal v papírové podobě.)
Jeho učedníci mu říkávali Mahásamátman a tvrdili, že je bůh. On sám však raději vynechával Mahá- i -átman a říkal si Sam. A že je bůh, to o sobě nikdy netvrdil. Ale zrovna tak netvrdil, že bůh není. Za daných okolností mu totiž doznání ani popření nemohlo nijak prospět. Zato mlčení ano.
Tak začíná Pán světla, jedno z mistrovských děl Rogera Zelaznyho. Ten je u nás známý především díky fantasy cyklu Amber, nicméně mně učarovaly spíš jeho samostatné práce. Pokud máte rádi science fiction a ještě jste nečetli jeho Ostrov mrtvých nebo novelu Brány jeho tváře, lampy jeho úst, tak to koukejte napravit. A pak se vrhněte na Pána světla.
Zelaznyho tvorbou se jako červená nit proplétají motivy božství, stvoření a odpovědnosti plynoucí z moci, a snad nikde to není tak zřetelné jako tady. Ocitáme se ve světě, po němž kráčejí Brahma, Kálí, Šiva, Kubéra, Rátrí, Mára, Ganéša či Višnu; zkrátka defiluje tu celý hinduistický pantheon a bohové tu milují, zrazují, bojují a zabíjejí smrtelníky – i sebe navzájem. Nicméně už od začátku je jasné, že je tu něco jinak. Jama-Dharma, Smrtonoš, totiž přivolá Mahásamátmana, Buddhu, z nirvány zpět mezi smrtelníky tím, že zachytí jeho energetickou smyčku v “elektromagnetickém mračnu kroužícím okolo planety” a vloží ji do těla z masa a kostí. A čtenář se začne ptát, co že se to tu vlastně děje.
Hinduistická božstva, buddhismus, jakýsi zápas s Nebesy a konflikt bohů mezi sebou, a uprostřed toho všeho Sam, kterého se jedni obávají a druzí v něj vkládají veškeré své naděje. Autor tu používá stejný postup, který o dvě desítky let později zopakuje Stephen King v románu To – ve dvou střídajících se liniích vyprávění se postupně dozvídáme o osudech Sama po jeho návratu na svět a přípravách na poslední střetnutí s bohy i o tom, co vedlo k jeho odsouzení do nirvány. Obě linie vrcholí příslušnými kataklyzmaty.
Jak se před námi minulé osudy Samova světa odkrývají, čím dál tím víc začíná být jasné, že tu jde o čistou science fiction a že hybatelem zápletky nejsou stroje, zelení mužíčci ani parapsychické schopnosti, ale lidské city. A jak už tomu u Zelaznyho bývá, dohromady to dává smysl. Postavy dělají to, co musí, protože jim tak velí jejich přirozená motivace, nikoli jen vůle autora, který si o deset či sto stran později žádá jejich konflikt či vzplanutí. Stejně tak vyvrcholení příběhu je uspokojující, aniž by sahalo ke klišé.
Vše podtrhává Zelaznyho tradičně lehká ruka. Chcete příklady? Když se Mahásamátman vyčítavě ptá Jamy, proč ho přivolal zpět z nirvány a odňal mu prožitek nekonečna, ten mu odpoví “Neboť svět potřebuje tvou pokoru, tvou zbožnost, tvé velké učení i tvé machiavelistické pikle.” O něco později potom dojde k verbálnímu střetnutí dvou postav. Poté, co se jedna otočí a odchází, druhá za ní udělá “mystické gesto” a čtenáři je naprosto jasné, o jaké gesto že to asi tak může jít.
Přihoďte k tomu, že Zelaznyho všudypřítomný lehký humor nějakým záhadným způsobem funguje s archaickým jazykem posvátných knih, kterým je jinak román psaný, a máte v ruce dílo, které nejen že s chutí přečtete, ale budete si ho stránku za stránkou vychutnávat.
Zdaleka v neposlední řadě Pán světla nadchne i proto, že jej jako svou srdeční záležitost přeložil Michael Bronec. Péče, kterou překladu věnoval, si všimnete už po několika stránkách, takže vás jeho doslov nijak zvlášť nepřekvapí. Mně každopádně po tom, jak třeba nakladatelství Plejáda s prominutím (a to zdaleka nepoužiji výraz, který se mi dere na klávesnici) zprasilo McAuleyovu Tichou válku, Pán světla vrací chuť číst občas angloamerické autory i česky.
Přečtěte si ho také. Moc lepších knih v žánru nenajdete.
Hodnocení: 97%. (Ta tři procenta srážím za to, že autor na můj vkus rozkryl celé pozadí příběhu o pár stránek dřív, než nezbytně musel.)