Firmě se v minulém roce tak úplně nedařilo a začátek letošního není o mnoho lepší, přestože loni to odnesl prakticky celý top management a další změny následovaly před několika málo měsíci. Je proto třeba zkusit něco změnit. A Nejvyšší (tedy lokální Nejvyšší) pojal zajímavý nápad, že pokud pokusem o změnu pověří ty samé lidi co obvykle, přijdou s tím samým typem řešení, který v posledních měsících prokazatelně nefungoval. Abych to zkrátil – náhle jsem zjistil, že jsem společně s rumunským kolegou Tudorem součástí skupiny, která má zkusit vymyslet, jak firmě zase nahodit řemen.
Tým vede manažerka z naší nadnárodní matičky, nějaká Juliet, která k nám za tím účelem přijela na dva měsíce z Kataru. Viděl jsem se s ní zatím tak čtyřikrát či pětkrát a Tudor nějak podobně, ale k naší velké radosti je s ní možná diskuse a je přístupná rozumovým argumentům. Vlastně mám zatím dojem, že lepší krizovou manažerku jsme si ani nemohli přát.
Předevčírem jsme takhle s celým “krizovým štábem” strávili nějakých šest hodin úvodním povídáním a snahou o popis a pochopení současné situace. Juliet diskusi vedla a tu a tam směrovala tam, kam bylo potřeba. Sedm hodin konstruktivního plkání uběhlo jako nic. To mě příjemně překvapilo, protože dle mých dosavadních zkušeností cesta ke změně většinou začne tím, že se všichni obviňují navzájem. Náš Nejvyšší měl ovšem jako jednu z podmínek, aby členové týmu nebyli ve firmě příliš dlouho – a tudíž jejím nefunkčním chováním nebyli načichlí. Výsledkem čehož je mimo jiné to, že nikdo z nás nemá potřebu obviňovat jiné z minulých chyb a soustředíme se na současnost a budoucnost.
Když jsme doplkali, rozprchli jsme se na svá pracoviště, abychom ještě něco udělali. Teoreticky se sice máme soustředit jen na současný úkol, ale třeba v případě Tudora a mě nominace znamenala, že se síly našich týmů snížily o polovinu, což svým kolegům vážně nemůžeme udělat.
Takže si tak sedíme s Tudorem zpátky v osmém patře a snažíme se udělat aspoň dvacet procent své obvyklé práce, když se vedle nás náhle zjeví Juliet.
“Pánové, máte minutku?” ptá se.
“Jasně.”
“Ráda bych vás požádala o zpětnou vazbu. Nevedu diskusi příliš silou, netlačím nadměrně svoje názory? Kdybych se zeptala ostatních, tak mi to neřeknou, ale vy dva ano.”
Sice nevím, kdy si o nás Juliet stihla tenhle názor utvořit, ale mě každopádně potěšil. Zvlášť když jsme mohli Juliet tak akorát upřímně pochválit.
A já upřímně zdravím z Kuvajtu domů do Čech.
Upřímnost je pořád dost nedoceněná vlastnost – i ve Střední Evropě. :-/