Všichni známe termín mlčící většina. Není nijak oficiálně definovaný, ale jeho význam byl dlouhá léta tak nějak intuitivně jasný. Jedni by bývali posílali kohokoli, kdo není sněhobílý, do plynu, druzí chtěli německou marku za tři koruny (a později Euro za pět), další trvali na tom, že letní čas je zlo a jeho odstraněním by byl nastolen ráj na zemi. Kdo se hlasitě neprojevoval, o tom se mělo za to, že se nehlásí k žádnému extrému. Být součástí mlčící většiny tedy znamenalo být normální a hlásit se ke zdravému rozumu. V důsledku toho bylo pro spoustu lidí svým způsobem pod úroveň nemlčet.
Jenže svět kolem nás se za poslední dvě desetiletí ukrutně rychle proměnil.
Žijeme v historicky nejdemokratičtější době. K hlásání čehokoli, s násobně větším zásahem než dřív, nepotřebujeme objíždět s megafonem celou republiku – pro začátek stačí Facebook, Twitter, webové stránky. Být slyšet dnes může být s prakticky nulovými náklady téměř kdokoli.
Horší je, že se tím pádem stejně děsně levně dá dělat propaganda. Stačí připomenout slavnou guerillu placených internetových diskutérů z dob Víta Bárty a Věcí veřejných. Její existenci dnes nikdo nerozporuje, zatímco o tom, jak moc se v manipulaci veřejného mínění názory „z lidu“ angažuje Hrad, Kavárna, Kreml či Washington, by se daly vést vášnivé debaty s postoji závislými především na tom, kterému družstvu kdo fandí.
Je náš současný prezident mužem na svém místě? Je dobře, že americké volby vyhrál Donald Trump? Byl Václav Havel pro naši zemi požehnáním nebo pohromou? Je dobře, že jsme součástí Evropské unie? Jak řešit uprchlickou krizi? (Shodnete se v odpovědích na výše uvedené otázky aspoň se svými nejlepšími přáteli?) Kvůli čím dál většímu počtu vzájemně protichůdných světonázorů a politik, kterým jsme vystaveni, se naše společnost polarizuje a názorově tříští. Přestává být jasná definice normality. Není už automaticky jasné, jaké hodnoty zastává ten, kdo mlčí.
Podobně jako se demokratizuje veřejný prostor, mění se i model fungování politiky. Čím dál častěji politici naslouchají lidem a bez ohledu na původní hodnoty svých stran se nám nabízejí či podbízejí s aktuálním programem.
Jestliže přestává být jasné, co chce ten, kdo neříká nic, a zároveň politika stále pružněji reaguje na to, o čem se křičí, vychází mi z toho, že být součástí mlčící většiny, případně vůbec se nezajímat o politiku, je čím dál větší hazard. Je třeba mít (nebo si udělat) na dění okolo nás názor a podle svých možností se za něj stavět. Tak, aby nás bylo aspoň trochu slyšet.
Tedy – nezbytně třeba to není. Ale pokud za pár let zjistíme, že žijeme někde, kde žít vlastně nechceme, a že pro nás neexistuje alternativa, bude to jenom naše vina.
Tak zmiňované jevy (inflace světonázorů a informačních kanálů) asi nejsou až tak nové, jak vypadají, jen se projevují v nových kanálech. Už někdy v 17. století existovala v Německu bouřlivá produkce pamfletů doprovázející politické veletoče třicetileté války, nakonec Hitler taky nepotřeboval twitter (ale rádio už měl) a svoje nenávistné myšlenky rozvinul v zemi, kde většina lidí chodila každou neděli do kostela (a to chození myslela vážně).
Souhlasím se závěrem nabádajícím k aktivitě a tomu “být slyšet”, ale to nakonec platí v každé době.
Souhlasím. Šlo mi primárně o to, že se manipulace stále zlevňuje, a to i ve smyslu síly. Hitler sice nepotřeboval Twitter, ale měl lokální moc. Tu dnes manipulátor nepotřebuje. U nás může teoreticky manipulovat i Obama, Putin, Trump, Berlusconi, oligarchové – prostě kdokoli, kdo má přístup k finančním nebo mocenským zdrojům.
Druhý bod byl, že se toho na lidi valí stále víc. My si musíme svůj světonázor dávat i do souladu s tím, co se děje v Německu, v USA, v Rusku atd. Jasně, na druhou stranu s tímhle historickým kontextem vyrůstáme a máme nástroje k tomu s tím pracovat, ale způsoby, jak lidi oblbnout, jsou stále sofistikovanější. Trochu mi to připomíná boj s dopingem, kde jsou antidopingové laboratoře z principu stále o krok pozadu.
Pokud jde o tu aktivitu, na gymplu jsem měl jako učitele angličtiny vysokoškolsky vzdělaného Kanaďana (a jediného aprobovaného učitele angličtiny coby cizího jazyka, kterého jsem za svá studia potkal – rád na něj vzpomínám). Když jsem se ho jednou ptal, co říká tomu, že v Kanadě vyhráli labouristé, odpověděl mi: “Vážně? Ony byly volby?” Pak se zarazil a vysvětlil mi, že to bere tak, že politické směřování Kanady je jasné, že on je s ním spokojený a že to, jestli se o pět stupňů odchylí doleva nebo doprava, mu nepřipadá podstatné. Tenhle luxus my dnes nemáme, byť jsme ho v letech řekněme 1990-2012 možná měli.
Každopádně díky za komentář.
většímu počtu vzájemně protichůdných světonázorů a politik, kterému jsme vystaveni, se naše spol… Možná, že se mýlím, naši mateřštinu dnes umíš lépe než já, ale napsala bych: …světonázorů a politik, kterým jsme vystaveni… Nejsme vystaveni počtu, ale názorům a politikám.
Zažila jsem ve vlastním životě oboje. Jak bojovné nemlčení, tak mlčení. Za nemlčení mě komunisti poslali mezi chátru. Chátra se ke mně chovala nad očekávání pěkně. Mezi nimi jsem mlčet nemusela, ale bylo to skoro totéž jako mlčení, protože nemlčení nikdo “důležitý” neregistroval. Být mezi nimi každý den a pořád dokola věru nebyla výhra, ale bylo to lepší, než mezi “prokádrovanými”. Tak se mi to jevilo tehdy a s odstupem se mi to jeví stejně i teď.
Myslím, že ten, kdo neříká nic dnes, když si může povídat co chce, tak ten si nemyslí nic…Nejde o zbabělost či lenost, ale hlupáctví. A že takových je! Není důležité myslet, ale vydělat.
Ten počet by se asi dal obhájit, ale souhlasím, “kterým” tam sedí lépe než “kterému” – opravil jsem.
Pokud jde o boj s mocnými tohoto světa, vždycky jsem si vážil lidí, kteří dokázali přežít, aniž by ztratili tvář – tím spíš, když jde o rodiče. 😉
Se zbytkem ne tak úplně souhlasím, viz moje odpověď Seathovi (nebo té Seath?). Jsou časy, kdy na výsledcích voleb opravdu zas tak moc nezáleží, někdy si neuvědomíme, jak moc na nich záleží (třeba první volby v ČSR po válce), a někteří lidé prostě nemají intelektuální kapacitu na to, aby význam toho všeho pobrali. Těžko se rozlišuje mezi lidmi, kteří vědomě ignorují realitu, a lidmi, kteří nemají to štěstí, že podědili vyšší inteligenci a dokáží domyslet důsledky. Tím spíš, když jsme masírovaní tím, že vesmírně nesmírně záleží na tom, jakého si zvolíme mobilního operátora, čí budeme používat vložky a co si dáme k snídani. Nejúchylnější reklamní slogan všech dob v mé hitparádě momentálně je “Na všem záleží!”