Tenhle pocit máme občas asi všichni, co nám už bylo třicet.*
V populární hudbě došly nápady a jen se recyklují osmdesátky a devadesátky. Když divadelní hru nezkazí úchylný text nebo slabí herci, spolehlivě to zvládne režisér snahou zviditelnit se novým pojetím klasiky. Počítačové hry jsou samá grafika a žádná hratelnost. A filmy, to už jsou jen dramata s nálepkou “Inspirováno skutečnými událostmi!”, komiksové adaptace nebo akčňárny, kde nejdůležitější jsou spektakulární zvláštní efekty. Takové bijáky jako dřív už se prostě netočí.
Po minulotýdenní návštěvě kina musím ale s radostí dát za pravdu Galileovi.
Zahradní Terminátor
Dlouho to vypadalo, že Terminátor odešel úplně do kytiček. Legendární druhý díl vznikl už před dlouhými čtyřiadvaceti lety, v roce 1991. Trojka (2003) neměla špatný scénář, ale byla zpackaná režisérsky, čtyřka (2009) vlastně byla jen běžný akční sci-fi film, na který někdo přilepil název Terminátor, aby přišlo víc lidí. Jinak se víc podobala Transformers, kteří v té době válcovali trh, než původnímu příběhu o snaze zvrátit běh času, a památná je jen tím, jak všechny dialogy jsou motivované především snahou nezatěžovat chování postav nějakou logikou, aby mohly co nejdřív zase někam běžet či drandit mezi spektakulárními výbuchy.
Když je Terminátor Terminátorem
Důvod jít na nového Terminátora byl vlastně jen jeden – návrat Arnolda Schwarzeneggera k jeho nejslavnější roli. Zásadní zvrat v charakteru jednotlivých postav, který v rámci kampaně k filmu prozradil James Cameron (jinak se na projektu nepodílel), mě spolu se vzpomínkami na předchozí dva díly naplňoval spíš obavami. Jenže pak se v sále setmělo a začalo něco úžasného. Terminátor Genisys totiž režisér Alan Taylor natočil s úctou a láskou k původnímu materiálu.
Pryč jsou bitvy armád lidí s armádami strojů ze čtvrtého dílu. Jsme zpátky u daleko intimnějšího konfliktu několika lidí (a jednoho hodného terminátora, starší model) s jedním strojem z budoucnosti. Jsme zpátky u příběhu.
Tomu slouží i filmové efekty, nikoli naopak. A tak si do syta užijeme toho, že terminátoři od modelu T-1000 výš mohou volně měnit podobu i hlas, ale méně věcí tu vybuchuje či hoří jen proto, aby se na plátně něco dělo.
Zápletka s cestováním v čase a snahou změnit či nezměnit budoucnost, která se z pohledu některých postav už stala, je sice vždycky na hraně logiky, ale v rámci nastavených pravidel se postavy chovají rozumně a dialogy jsou uvěřitelné, ne jen můstky mezi dvěma akčními sekvencemi.
Stejně tak mě potěšilo, že romantické vztahy jsou tu jen naznačené do takové míry, aby v ději dávaly smysl. Nekoná se tak žádná účelová úlitba ve stylu “chlapi půjdou na efekty, ženské na romanci”, kterých jsou moderní scifky plné. Terminátor Genisys je žánrově čistý.
Jde i o detaily. Třetí díl ve snaze o originalitu rezignoval na původní soundtrack. V pátém už do úplné tmy a ticha na samém začátku zazní tiché “ba-bam-bam–ba-bam”. Stejně tak Lorne Balfe dal prostor i původnímu smyčcovému motivu “na-na-nááá–ná-na-ná” a často se na něj odkazuje, byť někdy třeba jen třemi tóny (pokud mluvíte anglicky, vřele doporučuji tohle interview, kde o skládání hudby k pátému Terminátorovi vypráví).
Prostě se to jmenovalo Terminátor a navzdory všem zvyklostem u hollywoodských pokračování to Terminátor byl. Jiný. Bylo v něm víc humoru než dřív, ale fungoval a neubíral dění na napínavosti. Arnold tu měl zhruba od půlky šedivé vlasy. Fakt! Ale byl to Terminátor, regulérní, byť svébytné pokračování, ne jen libovolný akční scénář, kterému se do záhlaví dalo slavné jméno. Z kina jsem odcházel s pusou od ucha k uchu a to slavné hudební téma si v duchu zpívám ještě teď. Filmy jako dřív se přece jen pořád ještě točí.
Možná je všechno jinak
Ale když jsem tak o tom přemýšlel, ono to nakonec bude úplně jinak. Den předtím jsem byl na pixarovské novince V hlavě, která mě také nadchla. U Pixarů umějí vytvářet nádherné, celistvé světy. Snad ještě letos nás čeká Phantasm RaVager, který si nechám zas na nějaké příště, protože jeho zrod je něco už úplně neuvěřitelného. Skvělá Chata v horách (v originále The Cabin in the Woods) je jen tři roky stará.
Ono bude totiž pořád platit, že ať už se nám líbí jakýkoli žánr, devadesát až devadesát pět procent čehokoli je odpad a z toho zbytku se nám spousta věcí vůbec nedostane do rukou. A to, co v daném roce pracně prosíváme, pak porovnáváme s tím, co už proseté máme a co už od plev oddělily generace před námi. A čím budeme starší, tím větší bude ten počet “starých dobrých” děl, která si pamatujeme (a máme je ve videotékách, na hard discích, v knihovně nebo v růžovém oparu ve vzpomínkách), a jejich převaha nad těmi několika málo, která každý rok vezmeme na milost. Jen to chce sebe sama přesvědčit, že je těm novým třeba dát šanci.
A tak dám šanci nejspíš i těm dvěma dalším pokračováním Terminátora plánovaným na léta 2017 a 2018. I když se jich děsím už teď, protože ten letošní by býval byl důstojným zakončením celé ságy.