Radosti #4 – Z pohádky do pohádky

Příjemná hromadná dopravaBylo nebylo.

V tomhle konkrétním případě bylo.

Před ne tak zcela dávnými časy (okolo přelomu tisíciletí) jezdil s pražskou tramvají číslo 11 zvláštní, kouzelný řidič.

Občas třeba na zastávce do mikrofonu prohodil: „Do zadního vozu přistoupila paní s kočárkem. Pusťte ji, prosím, sednout. Díky!“

Nebo: „Pokud se mezi cestujícími nalézá pán jménem Vítek, nechť laskavě přijme mé blahopřání ke svým dnešním jmeninám.“

A taky vám na rozdíl od jiných městských hromadných dopravovatelů nezavřel dveře před nosem, když jste se tramvaj snažili doběhnout. Jednou jsem takhle jedenáctku dobíhal, řidič na mě dobře deset vteřin počkal, a tak když jsem nastupoval do posledních dveří zadního vozu, vystřihl jsem japonskou úklonu se sepjatýma rukama. O chvíli později interkom ožil: „To poděkování se mi moc líbilo. Nemáte zač.“

Od té doby se hodně změnilo. K lepšímu. Řidič, který na vás počká, už není naprostá výjimka, a jen opravdu málokdy se stane, že vám nějaký škodolibák při dobíhání hromadného dopravovadla téměř zacvakne nos do dveří a odjede bez vás. Řidiči se naučili chovat profesionálně. Nebo je třeba zákaznická zkušenost součástí kontrol, co já vím. Každopádně mě to těší.

Jenže s tou profesionalitou přišla … profesionalita. Zmizeli bezohlední parchanti, ale zmizeli i lidé jako můj pohádkový řidič, který jednoho dne zřejmě dojel na konečnou ve Strašnicích a šel si najít jiné pohádkové povolání – třeba strašit strašidla.

Tedy aspoň jsem si myslel, že zmizeli – dokud jsme se před pár dny s jedním kamarádem nevydali na Bezděz.

Průvodčí s ručením neomezeným

Začalo to vlastně hned ráno. Seděli jsme ve vlaku v lehce sůvonudelním stavu. Kamarád je z Německa a sedm let jsme se neviděli, takže po všechny čtyři dny jsme večer plkali do zemdlení (a mám podezření, že občas ještě i po něm), za což on ráno platil dvěma kafi a já studenou vodou.

Kromě toho, že jsme byli jen částečně při vědomí, jsme také byli jen částečně v klidu. Měli jsme už na začátku cesty pět minut zpoždění a všeho všudy šest minut na přestup v Bakově, přičemž jsem neměl žádné povědomí o tom, jestli zrovna tyhle dva rychlíky na sebe čekají. Když dorazila paní průvodčí zkontrolovat lístky, mrkla na naši jízdenku a řekla: „Tak to máte s přestupem v Bakově.“

„My víme,“ já na to. „A máme na něj šest minut.“

„Tak to buďte úplně v pohodě,“ ona na to. „Trať na Mladou Boleslav se opravuje, takže ten váš vlak bude určitě zpožděnej. Ručím vám za to, že vám neujede.“

Potěšila mě ani ne tak informace samotná (zpátky jsme měli jet přes Boleslav, kde jsme měli na přestup minuty pro změnu čtyři) jako její úsměv, se kterým obešla i zbytek kupé, než se vydala dál.

Hwahahuhu chrochtychrochty

Výprava z Doks (pro čtenáře Čtyřlístku Třeskoprsk) na Bezděz (Bezzub) byla fajn, a protože vzít to okolo Blaťáku (ehm, totiž Máchova jezera) bychom bývali nestihli, měli jsme dost času a řekli si, že se zpátky nevydáme přímo z Bezdězu, ani že nepůjdeme zpátky do Doks, ale že dojdeme do Bělé.

Nádražní budova v Bělé pod Bezdězem v lehce dezolátním stavu, byla zamčená a neměla ani prodej jízdenek. Ale měla aspoň za otlučeným oknem vystavený jízdní neřád, který ukazoval, že tady náš rychlík přece jen staví. Měli jsme totiž při pohledu na stav nádraží obavy, jestli jsme náhodou neměli jít na Bělou pod Bezdězem město.

Kromě budovy bohužel jevil výrazné známky únavy i nádražní amplion. Jediné, co jsem přes veškerou snahu z „hwahahuhu chrochtychrochty“ postřehl, byla slova „rychlík“ a „opožděn“.

„Odkud nám to vlastně přijede?“ zeptal se kamarád, zatímco jsme si krátili dodatečných dvacet minut čekání plkáním o nedávno skončeném evropském šampionátu ve fotbale.

Představil jsem si v duchu mapu, kouknul na slunce a suverénně mávl rukou k západu. O pět minut později amplion zahlásil „hwahuhu chrochtychrochty pravidelný odjezd osmnáct hodinpadesát devět minut“ a zpožděný rychlík přisvištěl na třetí kolej. Z východu.

Strojvůdce měl stažené okénko, a tak jsem se zeptal přímo jeho, trochu nevěřícně: „Dobrý den, jedete na Boleslav?“

Mašinfíra na rozdíl od průvodčích nemá v popisu práce být milý a vstřícný, ale tenhle stejně byl.

„Ne, ten přijede z druhý strany sem na dvojku, měl by tu bejt každou chvílí,“ odpověděl mi s úsměvem.

Poděkoval jsem a spokojen, že ještě pořád vím, kde je východ a kde západ, jsem vyrazil zprávu přetlumočit kamarádovi. Vzápětí se vysvětlil i zdroj našeho zmatení. Ukázalo se, že v 18:59 z nádraží odjíždějí vlaky do obou směrů.

Příští „hwahahuhu chrochtychrochty“ už skutečně předznamenalo náš vlak, a tak jsme konečně vyrazili na Bělehrad Boleslav. S vědomím, že máme dvacetiminutovou sekeru a tudíž na přestup, na který jsme měli mít čtyři minuty, budeme nejspíš potřebovat stroj času.

Do té doby na nás všichni železničníci byli jen hodní, ale ukázalo se, že to byla jen předehra.

Naše speciality

Přišel průvodčí a vzhledem k bezobslužné Bělé došlo na prodej jízdenek.

„Poprosím dvoučlennou skupinu do Prahy přes Boleslav,“ říkám.

„Jasně, hned to bude,“ odpoví mi, a zatímco ťuká příslušné údaje do strojku, aniž bych se na to ptal, dodává: „Vlak na Prahu bude v Boleslavi čekat, tak až tam budem, tak si akorát rychle přestupte.“

Zatímco dál ťuká do strojku na výdej jízdenek, tlumočím dobrou zprávu kamarádovi. Průvodčí po mně mrkne, zakření se a řekne: „Aspoň pozná naše speciality.“

Strojek zacvaká a vyplivne jízdenku, já zacvakám jízdné, poděkuji a říkám si, že pro dnešek už musí být pozitivní zážitky s hromadnědopravními zaměstnanci vyčerpány.

Cha-cha!

O pět minut později prochází průvodčím vagonem znovu a připomíná cestujícím, že v Boleslavi je výluka.

„Kdo jedete na Prahu, budete tam mít připravený vlak, na Nymburk a dál jdete se mnou na autobus, na město také se mnou,“ shrnuje přesně a jednoznačně, co se bude dít. O to ale nejde. Jde o to, že je nějakých půl osmé večer, on tuhle proceduru absolvuje dnes už podruhé nebo potřetí, v každém vagonu každého vlaku, který dnes tím směrem průvodcoval, ale přesto má na tváři úsměv a vypadá, jako by se vlastně docela bavil.

A to pořád ještě není všechno.

Když projíždíme předměstím Boleslavi, prochází vlakem ještě jednou, aby pozavíral otevřená okénka, za což nejspíš ručí vlastním krkem. Většinou tak činí v prázdných kupé, ale vedle nás má otevřené okno i zhruba pětapadesátiletá paní.

„Zavíráme!“ usměje se a okno jí nad hlavou zavře.

„Já bych to bývala zavřela sama,“ říká paní, možná trošku dotčeně.

„Nezavřela,“ odpoví jí průvodčí. „Na to je totiž potřeba strašná spousta síly.“

Sice se stále usmívá, ale říkám si, jestli to trochu nepřeťápnul. Ukáže se ale, že je dobrým čtenářem povah, protože svou poznámkou tu dobrou stotřicetikilovou ženu upřímně rozesměje.

Přijíždíme na nádraží a já doufám, že boleslavský amplion bude v lepší kondici než ten v Bělé, protože jestli tam budou víc než dva vlaky, může vypuknout docela slušný chaos. Brzdíme, lidé se volna štosují v chodbičce u dveří a já už špicuju uši, abych nepřeslechl, který hwahahuhu chrochtychrochty je ten náš. V tu chvíli ke mně dolehne ze zadní části vagonu rozloučení pana průvodčího: „Kdo jedete na Prahu, budete mít po vystoupení vlak vlevo před vámi.“

Průvodčí s kyblíčky a slečna s bábovičkou

O deset minut později sedíme v uvedeném vlaku a diskutujeme zákaznické zkušenosti. Já dávám k lepšímu příběh se zeleným ufounem, kamarád zase pozitivní zkušenost s nějakými aerolinkami. Pak se zaposlouchám do cvrkotu okolo nás. Do vagonu právě dorazil průvodčí a radí skupince za námi, jak nejlépe poskládat jízdné, aby cesta vyšla nejlevněji. Potom s úsměvem zkontroluje lístek nám a pokračuje děvčicou přes uličku.

Ta by si z našich dnešních štíplístků (kteří na rozdíl od ní musejí kvůli zpožděním zaviněným výlukou celý den poslouchat poznámky o „tom bordelu na dráze“, a přesto se všichni usmívali) mohla vzít příklad. Po celou cestu bude mít rty ohnuté do vzorného tvaru bábovičky. A přitom kdyby se tu a tam usmála, byla by fakt hezká!

Zpátky v říši pohádek

Po návratu do stověžaté matičky přejíždíme z hlavního nádraží do mého doupěte. Říkám kamarádovi, že strašně rád potkávám lidi, které jejich práce baví. On na to, že to dávno ví. Prý jsem mu kdysi vyprávěl o pohádkovém tramvajákovi, co přál lidem k svátku a když jste mu na dálku pěkně poděkovali, řekl vám do interkomu, že není zač.

Přijíždíme na Biskupcovu a vystupujeme. Potřebujeme přejít, ale jak známo, ani na přechodu nemáme přednost před tramvají. Navíc tady, u křižovatky Ohrada s jejím zběsilým provozem a dlouhými intervaly na světlech, bývají řidiči hodně nervózní a na chodce, kteří se snaží přeběhnout, než tramvaj odjede, zběsile zvoní.

Zastavím nás tedy u přechodu a čekám. Koutkem oka zachytím nějaký pohyb. Řidič tramvaje, která nás přivezla, má šedé vlasy, tak šedesát let a mroží knír. Usmívá se a pohyb, který upoutal mou pozornost, vykonává jeho pravá ruka. Kyne nám zprava doleva. Jen v klidu přejděte, já ještě nejedu.

Abrakadabra.

Příspěvek byl publikován v rubrice Radosti se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů: Radosti #4 – Z pohádky do pohádky

  1. Roman napsal:

    Klasický problém sequelov. Všetkého čo bolo v pôvodnom dieli je viac, ale neni to tak dobré ako jednotka. ;-)) +Tajne som dúfal, že toho řidiče z prvního dílu jěšte potkáš. Nuž, keď nad tým tak uvažujem, možno by sa dalo skontaktovať mestskú dopravu v Praze, opýtať sa či si náhodou oni, alebo vodiči nespomínajú na tramvajáka, vypátrať ho a spraviť s ním rozhovor. Just sayin…

    • Jason napsal:

      Hmmm… Už dlouho nosím v hlavě nápad na web věnovaný rozhovorům se zajímavými lidmi, čímž myslím zajímavé lidi, nikoli celebrity. Zrovna minulý týden jsem strávil několik hodin hledáním odpovídajících domén (české a anglické na .com), které by nebyly obsazené (zejména v té angličtině je to dost na vraždu). Ale vyzpovídat pohádkového tramvajáka mě nikdy nenapadlo.
      A pokud jde o ty sequely – máme s jednou bývalou kolegyní krásnou tradici, že se vždycky v létě, když má rodinu na táboře, sebereme a vyrazíme do kina na nějaký brutální popcorn. Takže jsme letos (včera) dali šanci Dnu nezávislosti 2. A ten nejen že není tak špatný jako jednička, on je ještě mnohem horší! Když jsme šli z kina, kámoška na mě kouká a říká: “Tak ti marně přemýšlím, o čem bych mohla říct, že se mi na tom filmu líbilo.” (Já tedy jednu věc našel. Repliku. “Přistane v Atlantiku.” – “Kde?” – “Všude.”) A vůbec nejhorší na tom je, že se ta hrůza už zaplatila (budget $165 Mio, aktuální celosvětové tržby $373 Mio, takže producenti jsou minimálně na svém).

      • Roman napsal:

        Ja som zhodou okolností na tom bol tiež, s pani manželkou ;-). Samozrejme máš pravdu: tá loď bola obrovská a herecké výkony prakticky neexistovali, ale pre mňa to bola klasická guilty pleasure. Strašne ma bavila kráľovná Emzákov, takto nejak si to predstavujem. Človek si občas potrebuje tú hrozbu poriadne obzrieť. Preto sa mi aj páčili Aliens.

        Nápad s rozhovormi kvitujem. Milujem rozhovory so zaujímavými ľudmi. U nás si na tom vybudoval meno Karol Sudor (písal pre sme.sk, teraz dennikn.sk). Je to taký ten typ roozhovorov, kedy je cítiť že si tí ľudia sadli niekam do kaviarne či cukrárne.. alebo na pivo a dobre sa porozprávali, pričom autor má dostatok nadhľadu a životných skúseností aby dokázal položiť zaujímavé otázky.

        Stručne povedané, choď do toho. Názov zvoľ tak aby ťa v budúcnosti neobmedzoval na pôvodný zámer a koncept. To jest ak to mali byť “rozhovory so zaujímavými ľudmi” tak nepouži *rozhovory* ani “ľudí”, ale hľadaj niečo všeobecnejšie na spôsob “someone interesting”, prípadne úplne mimo hraním sa so slovíčkami , vymyslením nového slova.

  2. Mummysha napsal:

    To si ale THB užil naše dráhy! A jak teď vypadá Zubkin? Pracuje se na něm? Když jsem tam byla naposledy, tak se mi tam líbil nejvíc kastelán a pak hwahahuhu chrochtychrochty.

    • Jason napsal:

      Na Zubkinu byla zavřená jedna budova, kde se buď pracuje, nebo možná plánuje, že by se tam pracovat mohlo. Jinak je to dobře udržovaná zřícenina. Pobavilo mě, že tam je sice ve čtyřech jazycích vypsané vstupné, ale provádí se pouze česky, takže jsem improvizovaně tlumočil. Na pokladně znuděná paní, na prohlídce znuděná brigádnice. O to víc mě mrzelo, že nás neprováděla druhá průvodkyně – sympatická černoška, zjevně dítě ze smíšeného manželství, která ovládala i speciální techniku působení na návštěvníky, která se u nás v Čechách zatím příliš nerozšířila. Totiž úsměv.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.