S tátou na pivu

Tak jsme zas jednou po dlouhé době zašli s tátou na pivo. Bylo to fajn. Jako vždycky. Politoval jsem fotbalovou Spartu, které nejen že se nedaří, ale teď tam ještě ke všemu budou povinně všichni jíst špagety. Táta vyjádřil pochopení, že mi dělá radost titul Slavie, protože zatímco pro Spartu je to stará vesta, my sešívaní z toho máme svátek na několik dalších let – a pak se nevinně zeptal, jak se Slávce daří ve druhé hokejové lize. Prostě normálka. Jenže pak nám to nějak záhadně sedlo a nad druhým žejdlíkem jsme zabrousili na témata, na která dřív sotva přišla řeč.

Zeptal jsem se ho, jak se tváří na to, že se o něm dneska mluví jako o legendě české zoologie.

„Myslíš salonní legendu,“ řekl mi se sotva znatelným úsměvem. Mezi kolegy se mu totiž dlouho přezdívalo „salonní zoolog“, protože ho nikdy nebavila práce v terénu.

„Je fakt, že jsem vždycky dělal, co jsem moh’,“ pokračoval potom, „ale ono je to asi taky dost v tom, že zoologie dneska tolik neletí a konkurence u nás není tak velká.“

„Kecáš, tati!“ já na to. „Jseš dobrej – a víš to.“

„To samozřejmě taky, ale víš, jak to myslím.“

Věděl jsem.

Pak přišla řeč na to, co zrovna čteme.

„Řekl jsem ti vůbec někdy, že můžeš za to, že čtu sci-fi a horor?“ napadlo mě najednou.

„Ne! Vážně?“

„To jsem za tebou takhle jednou přišel do pracovny se slovy, ‚Tatííí, dej mi něco číííst!‘ Mohlo mi být tak osm. A tys mi dal do ruky Nemovu říši od Trosky. A za pár dní druhý a třetí díl a nakonec Zápas s nebem. A bylo to.“

„To jsem ti vážně dal přečíst, když jsi byl ještě ve druhé třídě?“

„Tutově. Pamatuju si, že to bylo u té megaknihovny v obýváku, takže jste ještě museli být s mámou spolu. A byl jsi ochotný si o těch knížkách se mnou povídat.“

„To se nedivím. Já je měl taky rád.“

„Připadal jsem si pak hrozně dospěle a chtěl jsem číst další. Vůbec, co se motivace týče, tak jsi při pohledu zpátky hrozně bodoval. Vždycky, když jsme se ségra nebo já pro něco nadchli, tak sis o tom zjistil, co se dalo, takže pokud to s tím zájmem vypadalo vážně, mohl jsi nás nenápadně vést dál. Kvůli mně ses dokonce naučil hrát šachy.“

„A já myslel, že jste o tom nevěděli,“ na to táta. „Rodiče mají přece v popisu práce všemu rozumět, ne? Tedy aspoň do určitého věku dětí. Pak mají v popisu práce bejt starý konzervy a nerozumět ničemu.“

Zasmáli jsme se a dali si pár soust pečeného vepřového, které jsme si objednali k pivu.

„Ale ne, tati, není to dlouho, co jsme si se ségrou říkali, žes byl vážně skvělej motivátor,“ řekl jsem potom.

„Ale stroják už jsem se kvůli tobě neučil,“ řekl táta, čímž mě rozesmál.

„Ještě že tak! Počítač byl můj. To byl jen a jen můj svět. Kdybyste tomu s mámou rozuměli, byl by pro mě nejspíš ztratil kouzlo. Tam se od vás chtělo právě to, abyste byli mimo!

Hele, a proč jste vlastně šli s mámou od sebe?“ zeptal jsem se potom. „Ne že by to dneska ještě bylo důležitý, ale vlastně ten příběh znám jen z jedné strany.“ A táta mi to řekl.

Pak jsme plkali dál. O životě. O práci. O tom, co máme společného. I o tom, v čem se lišíme. Potěšilo mě, že ocenil moje maratony s tím, že ty jsem si vydřel sám, protože po něm ani po mámě nemám geny na vytrvalostní sport. Já jemu zase sdělil, že mám po něm nejspíš část svého hudebního vkusu, protože oba máme rádi sexy dračice s dobrým hlasem – Tinu Turner a Amandu Lear. Shodli jsme se, že si vždycky oba rádi odpočineme u Conana.

A tak dál.

No prostě strašně fajn letní pokec nad třemi pivy.

Je tu ovšem jeden drobný detail

Kecám. Výše uvedený potlach u piva se nikdy neodehrál. A nikdy ani neodehraje, protože táta mi umřel, když mi bylo jedenáct.

Dnes by slavil osmdesátiny.

Je fajn vidět, že o jeho odkaz je pořád zájem. Loni výstava jeho ilustrací na zámečku Ohrada v Hluboké nad Vltavou, letos by měl vyjít průřezový sborník. Ještě víc těší, že se o něj zajímají nejen bývalí kolegové, ale i moji vrstevníci.

Jo, je to fajn. Ale asi ještě o něco víc fajn by bylo zajít si na to pivo. Umřít mi byl podraz, který se jen těžko odpouští.

Asi by se slušelo říct, že mi chybí. Jenže já samozřejmě nemám potuchy, jak vztah s otcem vypadá v dospělosti. Takže to tak jako lehce bolí, ale nevíte, co vlastně.

No nic.

Tak všechno nejlepší, tati.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u S tátou na pivu

  1. Roman napsal:

    Stratiť človeka v takom veku je hrozné. Mne keď zomrel 4.4.1984 kamoš tak ešte roky potom účinkoval v snoch. Teraz sa mi už nesníva a ani by som mu nedokázal nič takéto napísať. Zajedno som v tomto smere neschopný a zadruhé som smútok sa zmenil na matný pocit melanchólie. Realista vo mne tvrdí, aj tak by sa to v nejakom momente medzi vami posralo a každý by išiel svojím smerom tak ako naše mamy… a možno by sa ti otec nezabil keby si žil. Je to hajzel ten pesimista. Ale aby som to odľahčil, asi najväčšiu výčitku smerom k rodičom by som mal kvôli výberu mena. Syn Vratislava sa mal volať minimálne Maximilián. V google search výsledkoch by to pomohlo vytriediť zrno od pliev. 😉

    • Jason napsal:

      No jo. Táta byl trochu workoholik, trochu génius, trochu magor. Tři hodiny spánku a minimálně krabička cigaret denně. Rakovina je svinstvo. Zajímavé je, že si nepamatuju, že by se mi o něm zdálo. Zato se mi v dospělosti vybavilo pár historek, které teď vidím v úplně jiném světě. Třeba jsme měli rituál, že prakticky vždycky, když přišel na návštěvu, jsme spolu hráli stolní hokej, někdy i fakt na 3×20 minut. A já jednou namotivovaně oznámil: “Dneska ti dám jednadvacet gólů!” Táta kladl houževnatý odpor, poslední gól jsem dal něco jako minutu před koncem. Fakt jsem si to heroické vítězství (asi 21:16 nebo 21:18) musel tvrdě vydřít a byl jsem na sebe děsně hrdej. Že to asi bylo trochu jinak, mi došlo, až když už jsem byl dospělý. 😀

      • Roman napsal:

        Workoholik, génius a magor, pár hodín spánku a “krabička” denne…. …v poslednom čase som tiež častejšie v robote ako doma, … hm.. asi nemám veľmi dobré vyhliadky. A čo sa týka hrania. V tomto smere som drsný tatko. Mojim dcéram zásadne v hrách nič* nepúšťam. Ja som si v určitom období niekde medzi výškou a manželstvov neuvedomoval, že rodiča sú jediní ľudia na svete čo ťa budú milovať celý život. A že mama je jediná žena ktorá ma bude milovať takého aký som. Že vždy k nej môžem prísť a vždy sa o mna postará aj keby som bol jej najhorší syn.

        *brať s rezervou 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *