Tak trochu zpátky na Srí Lanku – 2. část
aneb Tak trochu do vesmíru

<em>Něco</em> na hrobě - detailDnes vám povyprávím o tom, jak to dopadlo s tou drobností na hrob A. C. Clarka.

Wotnau detektivem

Seděl jsem u stolu, napůl v šoku a napůl v transu, a přemýšlel jsem, jaká je to haluz, že někdo, kdo se osobně zná s Hectorem Ekanayakem, vygooglí (a jak k tomu vlastně dojde?) můj web, a navíc dostane chuť splnit mi jeden tři roky starý, trochu smutný sen.

Jasně, byla tam i špetka hrdosti na to, že moje psaní záhadné Aleně přišlo tak poutavé, že ji k té laskavosti inspirovalo, ale ohromení z té laskavosti převažovalo. Asi tak v poměru 99:1.

V signatuře automaticky připojené k mailu bylo Alenino plné jméno a titul. Titul patřil mezi ty méně frekventované a stejně tak i její příjmení a já začal být zvědavý. Zkusil jsem se na kombinaci celého jména a titulu zeptat strýčka Googla. Po projití výsledků už jsem nebyl tak překvapený. Vypadalo to, že dotyčná pracuje pro jedno krizové centrum. A – pokud to tedy byla ona – svého času rezignovala na funkci v místním zastupitelstvu s tím, že na tohle tedy nemá žaludek. Jedna sympatická informace za druhou.

Další otázka byla, odkud se může s panem Ekanayakem znát. Rozumné možnosti byly dvě – buď je scifistka nebo potápěčka. Hector byl Clarkův nejlepší přítel a obchodní partner v Underwater Safaris, které v padesátých letech 20. století spolu založili.

Jak na věc?

Po šokotransu a detektivním pátrání následovala panika. Alena odlétala už za týden a já si uvědomil, že většinu z něj budu trávit u mámy na chalupě, což jsem slíbil dlouho dopředu, takže ono něco na Clarkův hrob budu muset dát dohromady buď hned, nebo až se z chalupy vrátím. A pak už bych si netroufl spoléhat na to, že pošta včas doručí balíček. Zbývala okamžitá akce nebo setkání na letišti v den odletu.

Alena mi na sebe nechala číslo, a tak jsem napsal krátký mail, ve kterém jsem moc poděkoval za laskavost a navrhl hodinu, kdy bych případně zavolal. Čas vyhovoval, a tak jsem druhý den měl to potěšení si s ní popovídat.

Ještě větší haluz, než jsme mysleli

Ukázalo se, že to celé je ještě větší haluz, než se původně zdálo. Alena nebyla scifistka ani potápěčka. Na dovolené na Srí Lance bydlela s rodinou v bungalovu vedle Ekanayakeových a spřátelili se. Že je Hector poměrně známá postava a že měl něco společného s Clarkem, v té době netušila. Když mu později psala, že jede na Srí Lanku znovu, pozval ji do Colomba s tím, že bude bydlet v domě na Barnes Place. A tak Alena googlila 25 Barnes Place – a narazila na mě a na to, o jak památné místo jde. Domluvili jsme se, že se sejdeme na letišti před jejím odletem, kde ode mě přebere zatím nevymyšlené něco na Clarkův hrob a já ji jako aspoň částečnou kompenzaci trochu obeznámím s A. C. Clarkem, aby si pobyt v jeho domě mohla o to víc užít.

Nastal čas vytvořit ono něco. Lámal jsem si s tím hlavu po většinu času, který jsem trávil na mámině chalupě.

Bylo mi samozřejmě jasné, že ať už to bude cokoli, vydrží to na hrobě tak dva-tři dny, než to nějaká epesní cejlonská průtrž mračen smete mimo a pak někdo vyhodí. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem Clarkovi vyjádřit úctu nejlepším způsobem, jaký dokážu vymyslet.

Souboj s technikou

Den před Aleniným odjezdem jsem měl konečně jasno. Clarke byl spisovatel, takže půjde o slova. Koupil jsem laminovačku, upirátil z internetu působivý obrázek hvězdné oblohy a začal vymýšlet. Okolo druhé hodiny ranní jsem mezi hvězdy anglicky vepsal:

Milý sire Arthure,
když jsem byl malý, dal jste mi sny,
když jsem dospíval, dal jste mi ambice
a nepřestáváte mě inspirovat ani jako dospělého.
Díky za všechno.

Text jsem nepodepsal, protože tady šlo o Clarka, nikoli o mě. A taky mě napadlo, že možná mluvím z duše i spoustě dalších lidí.

Nakonec jsem pod text přidal obrázek kvítku, kterým jsem o tři roky dříve zakončil příběh o hledání 25 Barnes Place, a vše jsem vytiskl, ostříhal okraje a zalaminoval. Tedy… pokusil jsem se. Nová laminovačka byla zřejmě po době, kterou strávila od svého vyrobení ve skladu, tak vyhládlá, že fólii s vloženým obrázkem sežrala. Úplně. Ne že by bylo lamino zmuchlané nebo varhánkovité. Fólie vůbec nevyjela ven!

Co teď? Laminovačku jsem vypnul a nakukoval dovnitř. Fólie byla z větší části namotaná na válec a z menší části zmuchlaná v prostoru pod ním.

Plán B neexistoval. Bylo třeba podniknout druhý pokus, což ale vyžadovalo zařízení znovu zprovoznit, bez ohledu na to, že mě nápisy na spodku varovaly, že proražením samolepky ztrácím záruku a že vrtat se v laminovačce může být nebezpečné. Nejdřív ale musela vychladnout natolik, abych se v ní vůbec mohl hrabat.

Ta zatracepená věc chladla na teplotu, kdy přestala vyloženě sálat, víc než hodinu! Byly zhruba dvě hodiny ráno, když jsem konečně sundal vnější a vnitřní kryt a po chvíli marné snahy vypreparovat fólii nějak něžně jsem ji z laminovačky vyrval hrubou silou. Nový tisk. Nové stříhání okrajů. Nový pokus.

Když se z otvoru vynořil hladce zalaminovaný obrázek, nalil jsem si panáka.

Než jsem ho vypil, ještě jsem použil děrovačku a vzniklým otvorem v rohu fólie protáhl žlutý provázek z viskózy či nějakého podobného sajrajtu, aby něco šlo k něčemu připevnit nebo zavěsit, protože na Srí Lance kromě deště umí také pěkně foukat.

Do setkání na letišti zbývalo pár hodin. Kdybych si teď šel lehnout, v lepším případě bych vstával unavenější, než jsem byl. V horším bych byl mohl zaspat. A tak jsem si udělal hrnec čaje a vylepšoval přehled informací o Clarkovi, který jsem měl pro povídání s Alenou připravený, dokud nenastal čas vydat se na Ruzyni.

Setkání po žbambilionu let

Zažili jste někdy ten legendární pocit, že se s člověkem, kterého jste nikdy předtím neviděli, znáte už zhruba žbambilion let? Tak přesně tak proběhlo naše ruzyňské mecheche.

Na letišti jsme se našli naprosto bez problémů. Během prvních tří minut jsme třikrát zabředli do problémů s oslovením, až jsem to vzal na sebe s tím, že ona je sice dáma, ale já nejspíš budu starší, tak že bych si dovolil navrhnout tykání. Konečně se dalo rozumně mluvit.

Vzápětí jsem byl vyzván, abych doložil, že skutečně starší jsem. Ukázalo se, že ano – o den. Zeptal jsem se, co Alenu vlastně na Srí Lanku vede. Jejího přítele přestala bavit práce v korporacích, a tak se rozhodl začít dělat domácí čokoládu – a Alena mu jela skautovat dodavatele kakaa. Vypadá to, že v určitém věku korporace přestanou bavit snad každého.

Měli jsme zhruba hodinu času, a tak jsme vyrazili jsme k jednomu z letištních barů, dali si pivo a zahájili nesmírně příjemné plkándo o Clarkovi, Srí Lance, životě, vesmíru a vůbec. Vlastně během něj nezaznělo nic světoborného, ale s každou větou jsem si potvrzoval, že jsem se prostě potkal s člověkem své krevní skupiny.

Jako největší problém se ukázalo vnutit Aleně můj výtisk vydařeného Clarkova životopisu od Neila McAleera. Pomohlo až opakované ujištění, že ho mám ještě anglicky a ještě jednou elektronicky. Ten, který nakonec zdráhavě přijala, si později nechala od Hectora Ekanayakeho podepsat na stránce, kde jsou společně s Clarkem vyfocení.

Během setkání na Ruzyni jsme se museli stát terčem nějakých temporálních banditů. Mohli jsme si povídat tak asi dvacet minut, když jsem při pohledu na hodinky zděšeně zjistil, že údajně uplynula celá hodina.

A tak jsme si pořídili fotku na památku, já předal něco a popřál dobré obchodní i osobní pořízení a rozloučili jsme se.

Z letiště jsem odcházel rozesmátý a vnitřně naprosto uvolněný. Příběh pro mě vlastně tak trochu končil. Ta drobnost na Clarkově hrobě měla pro mě od začátku symbolický význam. Svou roli jsem dohrál a co bude dál, už nezáleželo na mně. Dluh, který jsem pociťoval vůči Clarkově památce, jsem splatil.

Wotnau míní, Hector Ekanayake mění

Dělat závěry o příběhu, který není celý vaším dílem, se nevyplácí. A tenhle začal A. C. Clarke, pokračovala v něm Eva, která s kamarády naplánovala Srí Lanku, ještě než jsme spolu začali chodit, pokračovala v něm Alena a poslední část napsal Hector Ekanayake. Já v něm byl jen jednou z postav.

O čtyři dny později mi od Aleny přišel pozdrav z Colomba. A fotky. Mimo jiné i z colombského hřbitova.

Něco skončilo tam, kde mělo.

<em>Něco</em> na hrobě A. C. Clarka

Vlevo hrob A. C. Clarka, uprostřed Leslieho Ekanayakeho, po němž se Clarkův dům jmenoval “Leslie’s Place”, vpravo hrob dalších členů rodiny.

Příběh se…

… neuzavřel. Ta pravá tečka na solar přišla až druhý den, kdy mi přišly ještě jedny fotky a k nim vysvětlení. Hector prý prohlásil, že by bylo škoda nechat něco jen tak napospas živlům, a poté, co ho s Alenou u hrobu nafotili, ho zase vzal a následně umístil do Clarkovy pracovny, která je vlastně takovým malým clarkovským muzeem. A tak posmrtný dárek od jednoho praštěného fanouška odpočívá v místnosti, kde vznikly mimo jiné třeba Rajské fontány, román tomu fanouškovi nejmilejší.

Wotnau ve vesmíru

Ani epilog za příběhem jsem nenapsal já. Ten připadl jedné kamarádce, které jsem vše o pár týdnů později vyprávěl u čaje. Podařilo se jí moje pocity shrnout v jediné větě.

„Jé, to je krásný,“ řekla. „To je, jako kdyby ti něco vzali do vesmíru, viď?“

Přesně tak.

Děkuju, Alenko. Thank you, Hector.

<em>Něco</em> v Clarkově pracovně

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Tak trochu zpátky na Srí Lanku – 2. část
aneb Tak trochu do vesmíru

  1. Mummysha napsal:

    Tak jsem si zase jednou uvědomila, že jsou lidé, kteří některé věci nikdy nezažijí, nikdy nepoznají, protože prostě nemohou. A nemohou proto, že neumějí snít, vymýšlet tak nepotřebné věci, které se ani nedají sníst a vůbec… Braňme si svoje sny, pokud možno až do smrti a ubráníme si kus tolik potřebného životního štěstí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *