Tak trochu zpátky na Srí Lanku – 1. část
aneb Když Wotnauovi dojdou slova

Leslie's House

Tenhle příběh začal skoro před rokem. Napřed bylo třeba, aby skončil, na přelomu roku jsem chtěl v Pozitivním prosinci mít jen aktuální kauzy, aby mě někdo neobvinil, že hezké zážitky a pozitivní zprávy vyškrabávám z minulosti, a od počátku roku zhruba do konce dubna mívám osmibitové období, kdy se stránky snažím udržet při životě, ale nemám většinou čas ani odvahu pouštět se do témat, na kterých mi opravdu záleží. Jako třeba do tohohle.

Vyprávění jsem rozdělil na dvě části. Ne proto, že by bylo tak dlouhé, ale protože má dvě pointy. A mě by fakt hrozně mrzelo, kdyby ta první, ze které mi dodnes tak trochu zůstává rozum stát, zanikla jen proto, že byste ji při čtení příspěvku měli uprostřed.

Wotnau na Srí Lance ve čtyřech odstavcích

Pro ty, kdo si to potřebují připomenout nebo mě začali číst až později: V roce 2013 jsem s bývalou přítelkyní (a dodnes dobrou kamarádkou) Evou a jejími kamarády vyrazil na Srí Lanku. Někdo se těšil na slony, někdo na buddhistické chrámy, pro mě to byla cesta po stopách A. C. Clarka.

Sepsal jsem o tom pak dva články. Ten první byl o návštěvě Sigiriyi a Adam’s Peaku, míst vyskytujících se v Clarkově románu Rajské fontány, který mám z jeho dlouhých próz nejraději. Druhý byl o hledání Clarkova domu v Colombu, kde s ním žil i jeho nejlepší kamarád a obchodní partner Hector Ekanayake a jeho rodina.

Napsat ty dva články mi tehdy dalo zabrat. Ne proto, že to byly poměrně dlouhé příběhy, ale protože obě témata pro mě byla hodně osobní. Do Kuvajtu jsem se vrátil 29. srpna, ale článek o Fontánách jsem publikoval až 6. října a článek o domě na Barnes Place dokonce až 26. října.

Do toho prvního jsem zakomponoval kousky překladu z originálu, nad kterými, byť šlo o pár odstavců, jsem seděl pár hodin, protože jsem je nechtěl zpackat. A do druhého zase svůj smutek z toho, že mi během pár let umřela většina mých nejoblíbenějších spisovatelů. A protože jsem pár dní po návratu z dovolené zjistil, že Clarke je v Colombu pohřbený, zakončil jsem ho tím, že kdybych to býval věděl v den, kdy jsme s Evou hledali a našli dům na Barnes Place, zašli bychom bývali i na hřbitov a já bych mu tam položil na hrob nějakou maličkost.

O tři roky později…

… jsem jednoho dne našel v komentářích ke schválení následující vzkaz:

     Milý Jasone,
budu ráda, když se mně ozvete.
     Ke konci července se chystám do Colomba na Srí Lanku.
     Děkuji,
     Alena

Ačkoli ke mně do Věže chodí na návštěvu sotva pár desítek lidí, nebylo to poprvé, kdy se mi ozval někdo, s kým jsem se osobně neznal. Když jsem žil v Kuvajtu, tu a tam se na mě obrátili lidé, kteří se chystali na Střední východ a můj web jim vypadl z Googlu, s prosbami o radu, jak se v muslimských zemích chovat, nebo mi jen chtěli poděkovat, že z mých příspěvků načerpali užitečné informace (o tom, jak jsem se s jedním takovým človíčkem přímo v Zálivu setkal, píšu tady – dodnes na to setkání rád vzpomínám).

děkuji na konci e-mailu jsem dospěl k závěru, že půjde o žádost o radu, akorát ohledně Srí Lanky. Poslal jsem tedy na adresu, kterou dotyčná uvedla při registraci do diskuse, odpověď:

     Dobrý den,
našel jsem na wotnau.cz Váš vzkaz, tak se tedy ozývám. Co byste ohledně Srí Lanky ráda věděla? Rád se pokusím poradit, eventuálně Vás zkusím propojit s kamarádkou, která tehdy celou dovolenou plánovala a měla o Srí Lance načteno výrazně víc než já.
     Každopádně přeju prima den.
     J.

Když Wotnauovi dojdou slova

E-mail jsem odeslal a šel si po svých. Když jsem večer schránku znovu kontroloval, měl jsem v ní odpověď, která mi naprosto rozhodila běžeckou obuv.

Víte, informace jsou jedna věc a city druhá. V životě by mě nenapadlo, že někoho můžou zajímat city jiného, úplně neznámého člověka, ze kterých se navíc vypsal už před třemi roky, natolik, že ohledně nich dostane chuť něco udělat.

Foto: Nejúžasnější žena na světě

Od rozchodu s Evou mám pocit, že ve mně něco tak trochu vyhořelo. Daleko spíš než člověk mě dojme podařené kytarové sólo nebo dobře napsaný román. Tentokrát si ale můj emoční blok zcela zaslouženě vybral nahromaděnou dovolenou. Nejdřív se mi při čtení sevřelo hrdlo a pak jsem se u monitoru regulérně rozbrečel.

Svítilo na něm:

     Dobrý den,
jsem ráda, že jste se mně ozval.
     Četla jsem Váš poutavý článek o Barnes place 25 a mám-li být upřímná, Vaše působivá slova mě až dojala. Před 2 lety jsem byla na Srí Lance a poznala se s Hectorem, od kterého mám teď pozvání k němu do Colomba.
     Pokud budete mít zájem po mně poslat nějakou drobnost na hrob Arthura C. Clarka, velice ráda ji předám.
     S přáním hezkého večera
     Alena

Příspěvek byl publikován v rubrice Život se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *