Taprobane – po stopách Rajských fontán

Země, kterou jsem pojmenoval Taprobane, sice tak úplně neexistuje, ale je z devadesáti procent totožná s ostrovem Cejlon (nyní Srí Lanka).

Těmito slovy začíná předmluva A. C. Clarka k jeho možná nejlepšímu, a možná jen mému nejoblíbenějšímu románu Rajské fontány.

Když se ukázalo, že polovinu letošního srpna budu trávit poznávacím trajdáním na Srí Lance, jako zarytý odpůrce adventure dovolených jsem z toho tak úplně neskákal radostí. Přesně do chvíle, než jsem si vzpomněl, že na Srí Lance právě Clarke, jedna z mých literárních ikon, strávil posledních dvaapadesát let svého života. Pak se mé držkování omezilo spíš už jen na občasné zahudrání přes Skype při hovorech s drahou polovičkou.

Je třeba poznamenat, že jsem byl opakovaně ujištěn, že Srí Lanku nemám povinně. Existují ovšem různé interpretace toho, co znamená, když vaše milovaná bytost řekne “nechám to na tobě” nebo “rozhodni se podle sebe”. Já si v takových případech obvykle vzpomenu na Pratchettův Ankh-Morpork, kde mají občané zcela demokraticky na výběr mezi vůlí patricije Havelocka Vetinariho a jámou plnou škorpionů. Zcela demokraticky jsem si tedy vybral drahou polovičku a jejích pět kamarádů. A Clarka. Na jednu stranu jsem pak měl na talíři, že na Lanku nakonec stejně jedu určitě jen kvůli Clarkovi (to v žádném případě nééé – hlavní důvod byla samozřejmě Nejúžasnější, nicméně Mistr v tom také hrál svou roli; ale teď už radši přestanu vtipkovat, abych nakonec nezjistil, že technologie pokročily už natolik, že můžu dostat po kebuli válečkem na nudle i přes internet), ale na stranu druhou se v našem itineráři čirou náhodou objevily dvě stěžejní lokace celého románu a celý den na prohlídku Colomba, kde Clarke bydlel. A tak jsem v půlce srpna vyrazil s potěrem (věkový průměr zbytku výpravy byl okolo 26 let) za dobrodružstvím.

Když se děcka dostatečně vydováděla, …

… přišel konečně čas vydat se do Taprobane.

Rajské fontány

Pro těch několik málo z vás, kteří snad Rajské fontány nečetli – jde o příběh z 22. století, kdy se inženýr Vannevar Morgan snažící prosadit postavení tzv. “kosmického výtahu”, obří věže sahající ze země až ke geostacionární oběžné dráze. Kosmickým výtahem by pak bylo možné dopravovat materiál na orbitu a zlevnit kosmické lety. Problémem ale je, že na celé zeměkouli je jen jedno místo, které se ke stavbě hodí – Srí Kanda, posvátná hora v ostrovním státě Taprobane. Tam ale sídlí buddhističtí mniši, kterým se takový plán ani trochu nelíbí. Srí Kanda pak stojí nedaleko Yakkagaly, trosek skalního paláce dávného krále Kálidásy. V románu je potom Morganův příběh prokládaný obrazy z Kálidásova života.

Jako kluk jsem na Rajských fontánách ocenil napínavý příběh. Když na konci páté kapitoly Morgan udělal něco hodně nečekaného (to abych nezkazil překvápko budoucím čtenářům), zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Následující kapitola samozřejmě byla o Kálidásovi, aby si čtenář musel chvíli lámat hlavu, co že se vlastně stalo.

Jako dospělý jsem si hlavně užíval paralely mezi příběhy Morgana a Kálidásy a pochopil, že Clarke vlastně možná i trochu řešil, co tu po něm samotném zbude za jednu, dvě či deset generací. Včetně na román nebývale ostré pointy.

Paralelní vesmíry

Když jsme se jednoho rána nechali vyzvednout průvodcem, nalezli do mikrobusu a společně vyrazili, realita se lehce zavlnila. Zatímco potěr strávil půl dne v Sigiriye, moje maličkost, ač je celou dobu viděla a slyšela, se pohybovala v Yakkagale.

Skalní pevnost Yakkagala je ve skutečnosti Sigiriya (nebo Sigiri, “Lví skála”), jejíž skutečná historie je tak ohromující, že jsem neměl jakoukoli potřebu ji upravovat. Jediné změny, které jsem si dovolil, jsou chronologické. Palác na vrcholu skály byl (podle sinhálské kroniky Culavamsa) postaven během vlády otcovraha Kasyapy I. (478-495). Nicméně se zdá neuvěřitelné, že by tak obrovský počin byl vykonán během pouhých osmnácti let uzurpátorem, který mohl každým okamžikem očekávat válku, a tak skutečná historie Sigiriyi může sahat o mnoho staletí dál.

Rajské fontány, Zdroje a poděkování

Trocha historie … je pěkně napínavá

Příběh Sigiriyi/Yakkagaly je sám o sobě námětem na dobrodružný román. Jsou v něm vášně, vysoké sázky a božská spravedlnost.

Kasyapa byl synem krále Dhatuseny a pouhé konkubíny, takže trůn měl ze zákona patřit jeho bratrovi Mogallanovi, jejž Dhatusena zplodil se svou zákonitou manželkou. Kasyapa Dhatusenu svrhl a uvěznil. Když se snažil z otce dostat, kde je umístěn královský poklad, ten prý požádal, aby se směl vykoupat ve svém oblíbeném jezeře. Tam nabral do dlaní vodu, nechal si ji protéct mezi prsty a řekl Kasyapovi, že to je jediný poklad, který bude v životě mít. Těžko říct, jak moc je tato část příběhu pravdivá. V tom, že pak Kasyapa nechal svého otce zaživa zazdít, se ale prameny shodují.

Mogallana uprchl do jižní Indie, kde sbíral vojsko pro návrat do země. Kasyapa zatím nechal zbudovat pevnost na vrcholu dvousetmetrové Lví skály, nikoli nepodobné australské Ayer’s Rock. Na poslední plošině před závěrečnou částí výstupu nechal umístit obří sochu lva, symbolu své moci. Z ní se dochovaly jen tlapy, ale má se za to, že návštěvníci museli před vstupem na poslední příkré schodiště projít přímo lví tlamou.

Pevnost by bývalo bylo možno obléhat a doufat, že obráncům dojdou zásoby, ale prakticky ji nešlo dobýt. Přesto když se Mogallana vrátil z Indie, aby vznesl nárok na trůn, jeho bratr se kupodivu rozhodl jít do otevřené bitvy. V boji se mu ale splašil slon a jeho vojáci měli za to, že král prchá, a nechali ho odříznutého mezi nepřáteli. Aby nepadl do zajetí, kde by ho čekal jen Mogallanův hněv, Kasyapa ukončil svůj život vlastním mečem. A tak, ač úchvatná pevnost nebyla nikdy dobyta, král otcovrah došel zasloužené odplaty.

Pecka hned na první pohled

Sigiria mi vyrazila dech, hned jak jsem ji poprvé spatřil na vlastní oči. Z krajiny se bez varování zvedá dvousetmetrový balvan, který normální smrtelník zdánlivě nemůže zlézt. Na jeho vrcholu pak stával kompletní opevněný královský palác.

Jak to postavili? Jak tam dopravovali materiál? Jak tam, u všech všudy, vůbec dopravovali sami sebe? Oni tam totiž na rozdíl od nás neměli do skály ukotvené pohodlné železné schodiště! To byly první myšlenky, které se mi při pohledu na Lví skálu prohnaly hlavou.

První část výstupu je poměrně povlovná, jak ostatně naznačují i pomalu se zvedající koruny stromů na fotografii. Následuje první místo, kde se neobejdete bez berličky schodiště, a to je výstup ke slavným skalním freskám. Tmavý pruh na fotce vedle barevných puntíků – lidí – je železná konstrukce, která částečně chrání fresky, a hlavně návštěvníky na římse. Následuje Zrcadlová zeď – dlouhý oranžový pruh o něco níž. Protože tohle i tak bude s přehledem zatím nejdelší článek na wotnau.cz, nechám tyhle pamětihodnosti stranou, přestože se obě v románu objevují. Případně googlete slova Sigiriya Mirror Wall a Damsels of Sigiriya. Chráněni zdí se dostanete k povlovnější části skály (skrytá za stromy), kde lze vystoupat až několik desítek metrů pod vrchol. Tam už na vás čeká lev. Či spíš to, co z něj zbylo.

Televize má vždycky protekci

Sigiriya Clarka fascinovala. Ačkoli palác na vrcholu skály nebyl nikdy takovou záhadou jako stavba pyramid nebo cestování soch po Velikonočním ostrově, nechal ji zařadit hned do prvních minut seriálu o věcech mezi nebem a zemí Arthur C. Clarke’s Mysterious World.

Televize má vždycky protekci, a tak zatímco Clarke stál při natáčení seriálu z roku 1980 přímo mezi drápy obrovské tlapy, my jsme ji v roce 2013 našli obehnanou zábradlím se zákazovou tabulkou.

Další cedule na lví plošině varuje příchozí před místními sršni. Ty podle Rough Guide nedokázalo ze Sigiriyi vyhnat ani společné nasazení chemie a exorcismu. Podle zdejších mnichů prý jde o trest za chování návštěvníků. Ještě dávno před Kasyapou totiž v Sigiriye (už ve 3. století před Kristem) sídlili buddhističtí mniši, a tak jde o místo s nejen kulturní, ale i duchovní tradicí. Ale zpět k hmyzákům – jejich jed je velmi prudký. Třicet žihadel od těchhle miláčků je prý ekvivalentní uštknutí kobry. Nejúžasnější žena na světě má alergii na hmyzí bodnutí a já zase fobii z bodavého hmyzu. Žůžobomba.

Závěrečný výstup byl drsnější, než se zdá z fotky. Sice jsme na rozdíl od dvořanů krále Kasyapy a jeho hostů šlapali po pohodlném ocelovém schodišti, ale to má zábradlí nastavené na běžného Asiata, takže Evropanovi nesahá uklidňujícně k pasu, ale tak někam do dvou třetin stehen. Od chvíle, kdy jsme dorazili, stále sílil nárazový vítr. Když se do mě občas opřel a cítil jsem, jak se celé schodiště chvěje, říkal jsem si, že kdyby přišel opravdu silný poryv, přepadnu jako nic.

Jo, a když už jsme u těch fobií, Nejúžasnější se moc nemusí se schodišti a já zase trpím závratěmi, takže jsme výstup na vrchol vážně neměli zadarmo. Což je laskavému čtenáři nejspíš putýnka, ale mohlo by ho zajímat, že hrůzou z výšek prý, asi, možná, údajně, trpěl i sám Kasyapa. Nevím jak on, ale já zbytek disponibilní energie během výstupu věnoval vyvolávání zdání, že se mnou stoupání po úpícím a prohýbajícím se schodišti za občasného drcnutí větru vůůůbec nic nedělá. A pak … pak už jsme byli tam.

Yakkagala

Koruna byla každým rokem těžší. Když mu ji Ctihodný Bódhidharma Mahanayake Thero poprvé – tak váhavě – vložil na hlavu, princ Kálidása byl překvapen její lehkostí. Nyní, o dvacet let později, král Kálidása ten drahokamy posázený zlatý pásek odkládal, kdykoli to dvorní etiketa dovolovala.

Té tu bylo poskrovnu. Jen málo poslů a prosebníků vyhledávalo audienci v hrozivých výšinách větrem ošlehané skalní pevnosti. Mnoho z těch, kdo se do Yakkagaly vydali, se nakonec obrátilo zpět u závěrečného výstupu skrz tlamu lva, který jako by se chystal každým okamžikem vyskočit z povrchu skály.

Trůn téměř se dotýkající nebes nebyl pro staré krále. Jednoho dne bude Kálidása příliš slabý na to, aby se dostal do vlastního paláce. Pochyboval ale, že ten den někdy nastane; početní nepřátelé ho ušetří ponížení stáří.

Rajské fontány, 1. kapitola

Když jsme dorazili na vrchol, Kasyapa definitivně uvolnil místo Kálidásovi. Tak tady stál jeho palác, odsud se rozhlížel po Taprobane, odsud pozoroval Srí Kandu, kde sídlil Mahanayake Thero. Vlastně až v Yakkagale jsem si uvědomil, že se mi Clarke zažral pod kůži tak moc, že když už nemůžu zažít naživu jeho, musel jsem aspoň vykonat pouť na místa s ním spojená. Jako úplně nejpraštěnější maniakální fanoušek.

Tady se sluší, a to zcela výjimečně i bez obvyklých doprovodných sarkastických keců, poděkovat mé drahé polovičce. Když jsem se hned první den na Srí Lance při výletu do skalního chrámu v Dambulle od potěru odpojil a bloumal tu třicet metrů vpředu, tu dvacet metrů vzadu, přišla se mě zeptat, jestli je všechno v pořádku. Pokusil jsem se nějak artikulovat, že pokud jsem na místě, které mě silně osloví, chci jeho atmosféru na sebe nechat působit s minimem vnějším vlivů, ať už jde o jiné návštěvníky nebo zbytek výpravy.

“Fajn, jen jsem chtěla vědět, jestli za tím není něco jinýho,” řekla Nejúžasnější žena na světě. “Tak já si půjdu doprojít ten zbytek.”

Za největšího sólistu jsem byl právě v Yakkagale. Toulal jsem se po základech palácových budov a už jsem ani nevnímal otisky moderních bot ve všudypřítomném cihlovém prachu. Hlavou mi defilovali Kálidása, Morgan a Mahanayake Thero a pak se mi myšlenky nějak zatoulaly k Vesmírné odyseji, Rámovi, povídkám a Clarkovi tak nějak obecně.

Nejúžasnější zatím fotila s vědomím, že i když na to nevypadám, stále si držím přehled o zbytku výpravy, a že až přijde čas, zase se objevím a budu patřičně družný.

Čas a realita přestávají existovat

Možná právě proto, že jsem se tak hluboko ponořil do myšlenek na Clarkovu tvorbu, jsem pro stromy neviděl les. Konkrétně pro stromy na vrcholu skály les všude okolo. Když jsem si poprvé přečetl, že Kasyapa prý sám možná trpěl závratěmi, takže výstup do paláce pro něj musel být pořádně náročný, říkal jsem si, že otcovrah a masochista je vážně vydařená kombinace. Když jsem se ale po okolí poprvé doopravdy rozhlédl, řekl jsem si, že tenhleten masochismus je vlastně docela prima koníček.

V tom okamžiku se Kasyapa, Kálidása a Wotnau téměř prolnuli. Panoramata, která se přede mnou rozkládala, musela být prakticky táž jako před jedním a půl tisícem let. Kasyapa měl nejspíš ve výhledu ještě více lesů a méně viditelných lidských obydlí a svatostánků, a hlavně mu krajinu co pár kilometrů nehyzdil mobilní vysílač. Jinak viděl prakticky totéž co já. A Kálidása zase viděl to samé jako Kasyapa, jen s tím rozdílem, že to měl blíž k Posvátné hoře. K tomu Kálidása i Kasyapa možná viděli duhové odlesky daleko dole pod palácem, kde zurčely fontány, jež daly Clarkovu románu název.

Z dramatických důvodů jsem udělal drobné změny v geografii Cejlonu, nyní Srí Lanky. Ostrov jsem přestěhoval o osm set kilometrů na jih a posadil ho na rovník – jak tomu opravdu bylo před dvaceti miliony lety a možná jednou zase bude. […] Kromě toho jsem zdvojnásobil výšku Posvátné hory a posunul ji blíž k “Yakkagale”.

Rajské fontány, Zdroje a poděkování

Když jsem vstřebal krajinu i pocity, vydal jsem se za Nejúžasnější. Ani jsem výpravu nezdržoval, protože ostatní ještě fotili (to je hlavní důvod, proč si s sebou na atraktivní místa neberu foťák – stejně většina lidí okolo mě našvihá snímků dvě až tři hafa). Společně jsme pak ještě jednou obešli perimetr paláce. Tou dobou už se na vrcholu rojili i turisti, již si na rozdíl od nás nepřivstali, a tak jsme pomalu zamířili za ostatními, kteří také dospívali k názoru, že přišel čas Lví skálu opustit.

Já byl tedy rozhodně pro odchod. Po celou dobu našeho pobytu na vrcholu pomalu, ale vytrvale sílil vítr a myšlenka na sestup po chvějících se schodech, kde se do vás každou chvíli může opřít nečekaný poryv teď už opravdu slušného vichru, mi nedělala úplně dobře. Ani mě nenapadlo, že stovky lidí na schodišti dělají celou konstrukci výrazně stabilnější.

Za dalším dobrodružstvím

Zatímco nahoru jsme vystoupili jako jedni z prvních a cesta nahoru byla relativně svižná, když jsme Lví skálu opouštěli, byl už na schodišti dopravní stupeň č. 5. Bylo tak dost času si ještě před samotným vstupem na schody prohlédnout příchozí návštěvníky. Sigiriya je prý nejnavštěvovanějším místem na ostrově a bylo to vidět. Byli tu místní, Evropani, Japonci, Čínani, občas člověk zaslechl angličtinu či američtinu. Podobně různorodá byla i věková skladba poutníků. Od rodin s dětmi přes solitéry s obrovskou zrcadlovkou na krku až po šedé hlavy. Viděl jsem pětašedesátiletého pána, který na vrcholu schodiště s úlevou konečně předešel tu bandu líných třicátníků, kteří ho celou dobu zdržovali, i dámu okolo sedmdesáti, pro kterou byl výstup zjevně nesmírně vyčerpávající, ale přesto ho chtěla dokončit – a podařilo se jí to. Těžko říct, jaký byl její příběh. Wotnauí motivaci pro výlet sem by si taky asi moc lidí netiplo.

Moje obavy se nakonec ukázaly jako liché. Ačkoli nahoře zdánlivě foukalo ze všech stran, schodiště bylo víceméně za větrem. I když se do nás párkrát vítr slušně opřel, rozhodně nebylo čeho se obávat. Dole u lvích tlap jsem dal Kálidásovi poslední sbohem a cestou dolů se pozvolna vracel z Yakkagaly zpátky do Sigiriyi. Před hledáním Clarkova domova v Colombu na mě ještě čekali Vannevar Morgan a Mahanayake Thero.

Pohlédl k severu, jako by už teď mohl vidět armády svého nevlastního bratra, vracejícího se, aby vznesl nárok na krví potřísněný trůn Taprobane. Ale tahle hrozba byla ještě daleko, za monzuny bičovaným mořem. Ačkoli Kálidása vkládal větší důvěru ve své špehy než v astrology, bylo uklidňující vědět, že v tomhle se shodnou.

Malgara, který zatím spřádal plány a shromažďoval podporu cizích králů, čekal téměř dvacet let. Ještě trpělivější a rafinovanější nepřítel ale ležel mnohem blíž a pozoroval ho z jižní oblohy.

Dokonalý kužel Srí Kandy, Posvátné hory, tyčící se nad centrální planinou, se dnes zdál blízko. Od počátku věků naplňoval bázní každého člověka, který jej spatřil. Kálidása stále vnímal jeho zachmuřenou přítomnost i moc, již symbolizoval.

Přesto Mahanayake Thero neměl žádné armády, žádné řvoucí válečné slony řítící se do bitvy a pohazující mosaznými kly. Velekněz byl jen starý muž v oranžovém rouchu, jehož jedinými hmotnými statky byla žebrací miska a palmový list, jenž jej stínil před sluncem. Zatímco jeho přívrženci a nižší kněží okolo zpívali posvátné texty, on jen seděl se zkříženýma nohama – a nějak manipuloval osudy králů. Bylo to celé podivné…

Rajské fontány, 1. kapitola

Posvátná hora

Mahanayake Thero viděl ve svých představách, stejně jasně, jako by stál mezi nimi, tlapy obrovského lva vystupující ze samotného povrchu skály, zatímco nad hlavou se mu tyčily hradby, o nichž bylo snadné uvěřit, že po nich stále kráčí prokletý král.

Shora zahřměl hrom, který okamžitě zesílil do burácení, jež jako by zatřáslo samotnou horou. V jednom vytrvalém, nepřetržitém rachotu se prohnal napříč nebem, až zmizel na východě. Několik dlouhých vteřin se po okraji obzoru převalovaly ozvěny.

Tohle nemohl nikdo pokládat za posla nadcházejících dešťů. Ty nebyly v plánu po další tři týdny a Monzunové centrum se nikdy nemýlilo o víc než čtyřiadvacet hodin. Když ozvěny utichly, velekněz se obrátil ke svému společníkovi.

“Tak to by bylo, pokud jde o vyhrazené návratové koridory,” řekl s o něco větším podrážděním, než by si mistr dharmy měl dovolit. “Máme měření?”

Mladší mnich krátce promluvil do mikrofonu na zápěstí a čekal na odpověď.

“Ano – maximum bylo sto dvacet. To je o pět decibelů víc než předchozí rekord.”

“Pošlete obvyklý protest do Kennedyho nebo Gagarinova střediska. Nebo vlastně… stěžujte si oběma. Tedy ne že by to mělo nějaký smysl.”

Jak jeho oči klouzaly po pomalu se rozplývajících kondenzačních stopách na obloze, Ctihodného Bódhidharmu Mahanayakeho Thera – pětaosmdesátého toho jména – náhle přepadla zcela nemnišská představa: Kálidása by měl ten správný recept na kosmické dopravce, kteří přemýšleli jen v dolarech za kilo na oběžnou dráhu – nejspíš by v tom hrálo roli nabodávání na kůl, okovaní sloni nebo vroucí olej.

Rajské fontány, 1. kapitola

Když jsem poprvé četl výše uvedený úryvek, prožíval jsem u toho nejspíš přesně to samé co vy. Hm, Mahanayake Thero … Hm, jeho protivník Kálidása … Cože, Monzunové centrum? COŽE, návratový koridor? Mikrofon na zápěstí? Kennedyho a Gagarinovo středisko??? Clarke v Rajských fontánách snad ještě víc než ve svých ostatních románech využil svou povídkářskou zkušenost a nabušil knihu podobnými minipointami a cliffhangery.

Adam’s Peak, v domorodštině Srí Páda, v rajskofontánštině Srí Kanda, nám sice nenabídl přelet kosmické lodi, ale hřmění se konalo. Za těch zhruba čtrnáct hodin, které jsme v jeho okolí strávili, vrchol ani jednou nevystoupil z mraků, a tak jsme ani jednou ten slavný kužel nespatřili na vlastní oči. Proto je také v téhle části příspěvku výrazně méně fotografií.

Srí Páda, nebo také Adam’s Peak, je pozoruhodná kuželovitá hora posvátná pro buddhisty, hinduisty a křesťany, která má na vrcholu malý chrám. V něm je kamenná deska s prohlubní, která, ač dva metry dlouhá, je považována za stopu Buddhy.

Každý rok, po mnoho staletí, tisíce poutníků váží dlouhý výstup na 2240 metrů vysoký vrchol. Cesta už není nebezpečná, protože až na vrchol vedou dvě schodiště (která musí být nejdelší na světě). Jednou jsem, na podnět Jeremyho Bernsteina z New York Times (viz jeho Experiencing Science), výstup absolvoval i já, a několik dní jsem potom nehnul nohama. Za tu námahu to ale stálo; měli jsme štěstí a zažili ohromující podívanou na stín hory za svítání – dokonale symetrický kužel na mracích hluboko pod námi, viditelný jen několik minut po východu slunce a sahající téměř k horizontu.

Rajské fontány, zdroje a poděkování

Srí Páda je vlastně taková východnější verze Mojžíšovy hory. Na obě vystupují tisíce turistů v noci, aby na vrcholu zažili východ slunce. Noční výstup na Sinaj za úplňku je jedna z mála příjemných vzpomínek, které mám na dovolenou v Egyptě. Těšil jsem se tedy na podobný zážitek, zvlášť když Nejúžasnější naplánovala tenhle bod výpravy den po festivalu Esala v Kandy – a tedy i den po úplňku.

Pokud jste už na Sinaji byli, mám pro vás překvapení. Pokud si odmyslíte specifický náboženský význam, Srí Páda vám co do atmosféry nabídne víc. Má to ale jednu podmínku – musíte dorazit mimo hlavní turistickou sezonu, jako třeba my ve druhé polovině srpna.

V průběhu sezony je totiž slavná cesta s pěti tisíci schody osvětlená a v pravidelných intervalech okolo ní stojí čajovny. Myslím, že i tak by to nebyl takový cirkus jako na Sinaji s jejími velbloudáři a krámkaři všeho druhu, ale mimo sezonu jsou světla zhasnutá a minimálně v době, kdy jsme na Adamovu horu vystupovali my, byly zavřené i všechny čajovny.

Do základního tábora – a někteří z nás do postele

Dobrodružství jsme zahájili po vystoupení z vlaku v Hattonu okolo osmé večer smlouváním o cenu tuk-tuků do Dalhousie, odkud výstup na Srí Pádu začíná. Náš dvorní vyjednavač Marťas nakonec srazil cenu zhruba na 40% vyvolávací, čímž nejspíš vytvořil smlouvací rekord našeho pobytu na ostrově. Jeden ze dvou tuk-tuků (samozřejmě ten s Nejúžasnější a mnou) pak cestou píchl. Ukázalo se, že to není problém. Řidič zvládl výměnu pneumatiky za nějakých deset minut a jelo se dál.

V Dalhousii se na nás, stejně jako všude jinde, i přes pokročilou hodinu vrhli majitelé nemovitostí a začali nám vnucovat večeři a přespání. Vzhledem k tomu, že bylo mimo sezonu, pořídili jsme jídlo i skladiště na batohy (o ničem víc se s ohledem na to, že jsme noc měli trávit cestou na vrchol a zpátky, mluvit nedalo) poměrně levně.

Když jsme dojedli, bylo okolo jedenácté. Vyrazit nám bylo doporučeno okolo druhé hodiny ranní, takže to bylo tak akorát na to, aby člověk přemýšlel, jestli je únavnější zůstat vzhůru nebo se snažit probrat po dvouapůlhodinovém spánku. Nakonec jsme se rozdělili na dvě skupiny; skupina A se odebrala spát do dvou pronajatých pokojů a já se s elektronickou verzí knihy o samurajském kodexu Bušidó uchýlil pod elektrické osvětlení ke stolku před domkem. Clarkovské filozofování mě tentokrát minulo – částečně únavou a částečně proto, že pro knihu je důležitý hlavně vrchol hory.

Okolo jedné únava zmohla i mě, a tak jsem použil svoji klasiku – podřimování na rukou složených na desce stolu. Z nějakého záhadného důvodu takhle nikdy neusnu tvrdě a většinou se v půlhodinových intervalech probírám.

Podařilo se i tentokrát. Po otevření očí okolo tři čtvrti na dvě jsem se vydal probudit zbytek výpravy. Ani nebylo třeba – drahá polovička sebou jako vždy trhla, sotva zaskřípaly dveře, a pak už jen polohlasem probrala ostatní. Za chvíli se objevily známky života i ve vedlejším pokoji a s výjimkou Lucky, která se na výstup necítila, jsme, vybaveni čelovkami, vyrazili.

Kouzlo začíná

Zpočátku nám jako zdroj světla posloužily zbytky veřejného osvětlení Dalhousie a s trochou štěstí, s níž jsme následovali ne úplně jednoznačné instrukce místních, jsme po necelé čtvrthodině dorazili k prvním schodům. Dál už téměř nešlo špatně odbočit, ale zato člověk mohl sejít z cesty nebo si rozbít tlamku.

Přesně v tu chvíli, ačkoli hora před námi zůstávala zakrytá mraky, se nad námi nebe protrhalo a vysvitl měsíc. Přesně tak, jak jsem si to vysnil. Od té chvíle jsme umělé světlo nepotřebovali a pokud se tu a tam cestou ještě někde vyskytlo, spíš nás oslnilo a oči si znovu musely zvykat na měkký měsíční svit. Ten se s postupující výškou víc a víc filtroval skrz mraky, ale v úplné tmě jsme se neocitli nikdy.

Tou dobou se k nám také přidal další společník. Rough Guide psal, že na cestu na vrchol lze najmout průvodce, ale ještě spolehlivější jsou průvodci psí. Měl pravdu. Přidružil se k nám psík zhruba o velikosti jezevčíka s trochu delšíma nohama a už nás neopustil.

Drtivá většina výstupu se opravdu odehrávala formou šlapání do pěti tisíc schodů. Ty se dělily převážně na výborně udržované či zrekonstruované a – dohladka ošlapané a kluzké. Říkali jsme si, že na úseky X zřejmě někdo dostal grant, kdežto na úseky Y nikoli. Každopádně všechny schody byly čím dál kluzčí, protože přes den tu a tam sprchlo a výše ve svahu už nebylo tolik půdy, do které by se voda vsákla. A to jsme si v turistickém průvodci přečetli, že v případě vlhkého počasí je cesta plná pijavic. Úúúža, hlavně pro sandálisty mezi potěrem – já vzhledem ke stavu svých kleneb na náročnější ťapání volím zásadně anatomicky tvarované a dobře odpružené maratonky.

Zhruba ve čtvrtině stoupání jsme minuli velkou stúpu. Ta byla světlejším stínem na pozadí temné skály a magickou atmosféru celého místa dotvářelo šumění neviditelného vodopádu. O šest hodin později, během návratu z hory už za světla, stúpu Nejúžasnější vyfotila. Z fotky je zřejmé, jaké ve vyšších polohách vládly podmínky.

Stúpu jsme vnitřně brali ještě jako součást přípravy na výstup, protože jsme zatím spíš jen šlapali do kopce, byť většinou po velmi povlovných schodech. Opravdová spiritualita měla přijít až ve chvíli, kdy schodiště výrazně zestrmělo. K tomu došlo jen o několik minut později, když jsme přešli potok, nad kterým jsme slyšeli, ale ve tmě neviděli vodopád, a najednou jsme místo volné chůze začali rázovat do regulérního schodiště.

Jen o několik málo set metrů výš, už pořádně zadýchaní, jsme nalezli chrámeček a v něm v družné ekumeně vedle sebe sochy boha Ganéši a snícího Buddhy.

Součástí téhož chrámu byla i jakási ponurá skulptura, jejíž význam nikdo z nás neznal – a ani jsme neměli zvláštní chuť po něm pátrat. Nutno ale říct, že socha je to velmi sugestivní a bude pro mě jednou z těch vzpomínek na Srí Pádu, které přetrvají.

Následovala jedna z těch chvil, kdy bych se nejradši profackoval, že jsem se nedržel svých zásad.

Za celou dobu pobytu na Srí Lance jsem se snažil maximálně respektovat místní kulturu a víru včetně toho, že do chrámů se vstupuje naboso.

Tady ale někdo prohlásil, že vzhledem k tomu, jaká je zima, se prostě zouvat nebude, a já se nechal zlomit. Znáte to – co oko nevidí… Ale oko vidělo – nějakých pět metrů od chrámu se v chladu u cesty tetelili dva mniši sedící v malém přístřešku. Ačkoli nutně museli vidět, že z chrámu vycházíme obutí, neutrhli nám hlavy – naopak nám zápěstí převázali barevnými stužkami a udělili nám požehnání, za což se od nás očekával dobrovolný milodar ve volitelné výši.

 

S laskavým svolením Hory

Požehnání přišlo vhod. Na pár metrů před sebe jsme sice viděli, ale zato začala prudce klesat teplota a tu a tam sprchlo. Já byl navíc pevně odhodlaný nechat si suché triko až na cestu z vrcholu dolů, protože cokoli bych na sebe oblékl cestou nahoru, bych stejně propotil.

Jakožto doyen výpravy a starý vytrvalec jsem se pasoval do role zadního strážce smečky. Hlídal jsem si, abych šel vždy poslední a tu a tam řekl pár povzbudivých slov Marťasově francouzské partnerce jménem Marie (čti [Marí], nikoli [Marije]), která začínala mít drobné problémy. Moje empatie ovšem ani zdaleka nemohla konkurovat té mojí drahé polovičky, a tak jsem se mohl spíš než na povzbuzování soustředit na hlídání, abychom nikoho neztratili.

Tak mohla uplynout další hodina. Trpělivým posouváním nohou ze stupně na stupeň, občas zpestřeným upíjením a ujídáním ze zásob.

Tou dobou už jsme byli v mracích a za sebe jsem byl skoro rád, že nevidím dál než na deset metrů, protože člověk aspoň neviděl tu stěnu, do které šlape. Vlhkost se ještě zvýšila a místy nám pod nohama po schodech tekly potůčky. Do toho začínal foukat opravdu studený vítr.

Čas zase jednou přestával existovat. Zbyla jen mlha, zima, skučení větru a další schod.

Když se v mracích nad námi zablesklo, bylo to jen logickým vyvrcholením dosavadního vývoje počasí. Vzhledem k tomu, že jsme odhadem mohli být někde v poslední pětině výstupu, jsme si řekli, že v danou chvíli bude bezpečnější dojít ke chrámu na vrcholu než vracet se zpátky po strmém kluzkém svahu bez přístřeší. A tak jsme jen dál sundavali a nandavali pláštěnky a už značně tuhnoucíma nohama dál zdolávali schod za schodem. Stíhali jsme se současně potit i klepat zimou v ledovém větru a do toho napínat zrak do tmy před sebou, abychom se nepřizabili o nejbližší schod či nečvachtli do vody. Byl to turistický ekvivalent okamžiku, kdy horolezci začínají k horám mluvit a přesvědčovat je, že přicházejí s dobrými úmysly a že pokud hora milostivě dovolí, že ji pouze navštíví a zase v míru odejdou. Do té doby jsem si ještě na Rajské fontány tu a tam vzpomněl, ale od téhle chvíle už jsem po Clarkovi ani nevzdechl.

S napínáním zraku to bylo tak napůl. Měsíc už sice spíš jen činil mraky nad námi světlejšími, protože skulina, kterou by světlo dopadlo na zem, už se nenašla, ale přesto jsme si uvědomili, že začínáme vidět líp. To byl důvod jak k radosti, tak stresu. Na radost jsme měli legální nárok, protože jsme určitě nešli pomaleji než běžný turista, takže pokud jsme vyrazili v době běžnému turistovi doporučované, tak blížící se svítání naznačovalo, že už jsme těsně pod vrcholem. Na druhou stranu, v tom čistě teoretickém případě, že by sluníčko přece jen vykouklo – co když nejdeme rychleji než běžný turista a dorazíme nahoru těsně po východu slunce?

O čtvrt hodiny později prozářilo mraky nad námi bílé světlo. Přicházeli jsme k nějakému elektrickému osvětlení, ale zatím se nedalo říct, jestli jde o vrchol nebo jen nějakou čajovnu.

Ze začátku to vypadalo bledě. Z oparu se vynořila lampa, ale svah dál pokračoval s nezmenšenou prudkostí.

Pak to začalo vypadat ještě hůř. Došli jsme k ceduli, která nám oznámila, že vstupujeme na posvátnou půdu – a že na ni máme vstoupit bez obuvi. Vzhledem k tomu, že po zemi tekly potůčky vody, zůstat v ponožkách (což je v pořádku) by nic neřešilo.

Zaslechl jsem někde před sebou rezolutní “Ani náhodou!” Zvážil jsem situaci, řekl si, že zmrzlý už jsem stejně dost a pokud mám chytit zánět průdušek, už je o tom nejspíš rozhodnuto. No a pokud se mám zblízka seznámit s pijavicí – nechť se stane, co se má stát.

Teplota nakonec nebyla takový problém jako kamínky pod nohama. Pajdal jsem za zbytkem skupiny a když jsem konečně zvedl hlavu od šutrů, šutříčků a šutříčínků, které se mi bolestivě zapichovaly do chodidel, zjistil jsem, že přicházíme k zamčené bráně. Byli jsme na vrcholu, a včas!

Čekáme na východ slunce

Mým jediným problémem teď bylo, jak naboso přežít do otevření chrámu. Řešení bylo po ruce. Vedle oploceného chrámu byl vchod do jedné z přilehlých budov, odkud byly slyšet hlasy.

Krátkou chodbou jsme dorazili do jednoduché betonové místnosti, ve které byla v rohu na zemi hromada karimatek a z jednoho konce na druhý se táhla šňůra. Zachovali jsme se podle příkladu nějakých deseti lidí, kteří dorazili před námi, půjčili si dvě karimatky a shodili ze sebe propocené prádlo a dali ho aspoň trochu oschnout. Pak jsme se sesedli a dali si rajskou snídani sestávající z kořeněných taštiček, které jsme si vezli z civilizace, a asi čtyř druhů sušenek.

Náš psí průvodce samozřejmě také kousek dostal – ostatně vsadil bych se, že to je přesně ten důvod, proč psíci na vrchol s turisty chodí. Co ale musím ocenit – s každou skupinou šel vždy jeden pes. Jestli na to čoklíci mají pořadník, kolektivní smlouvu či co, to těžko říct, ale organizované to mají vážně dobře. Ve chvíli, kdy jsme dorazili, byl “náš” hafan třetí čtvernožec v místnosti, takže jsme zřejmě byli třetí parta.

Jako všude jinde na Srí Lance, kde většina pozoruhodností je nějak spojena s duchovnem, i tady byli návštěvníci dvojího druhu – čumilové (mezi které jsme patřili my) a skuteční poutníci. To byla třeba skupinka místních v rohu, kteří měli puštěné buď radio nebo nějaký přehrávač. Těžko říct, jestli to byla sinhálština nebo tamilština, ale kadence každopádně zněla jako recitace posvátných textů. Jako někdo, kdo na místo primárně nepřišel ze spirituálních důvodů, jsem si začal okamžitě připadat trochu nemístně. Naštěstí vzápětí po nás přišly další dvě skupinky turistů. Druhá z nich byla parta francouzsky mluvících důchodců, jejichž vůli a chuť vyrazit za dobrodružstvím jsme museli ocenit.

S rostoucím počtem návštěvníků (kolik by jich asi bylo v sezoně a za krásného počasí?) ale začínala vyvstávat otázka zakončení našeho dobrodružství – jinými slovy jak neprošvihnout otevření chrámu.

Úcta k tradici přináší úspěch

Když jsem se nadlábl a tělo přestalo považovat energii za nejdůležitější věc na světě, vyrazil jsem obejdovat ven. Bylo už spíš jen šero než tma, viditelnost stále tak deset až patnáct metrů – a nikde nic. Zalezl jsem tedy zpátky dopřát zase chodidlům něco jiného než výběr mezi studenými kamennými deskami a studeným pichlavým štěrkem.

O pět minut později jsem pokus zopakoval. Tou dobou už u brány chrámu postávala skupinka nedočkavců. Astronomický východ slunce se zjevně přiblížil. V mém načasování byla čirá náhoda, ale ta, jak známo, přeje připraveným. Právě v tu chvíli se objevil mnich se svazkem klíčů a lidé okolo mě se dali do pohybu. Mnich ještě ani nedošel k bráně, když se zastavil a vysvětlil, že se návštěvníci budou muset zout. Zaslechl jsem nějaké brblání a ještě jednou jeho nesmlouvavou odpověď.

To bylo všechno, co jsem potřeboval. Odšupitoval jsem se zpátky dovnitř, zabrzdil smykem, až se mi zakouřilo od chodidel (ale zbytek příběhu je pravdivý, čestně!) a vychrlil ze sebe: “Otevírají chrám. Jestli chceme být uvnitř první, tak sebou hoďte – a naboso!!!”

O půl minuty později jsem byl znovu u brány. Strážce chrámu mi jen pokývl, já mu pokývnutí oplatil a stal se prvním návštěvníkem, který toho dne do chrámu na vrcholu Srí Pády vkročil.

Svatyně

Zdálo se, že se tu zastavil čas. Hurikány historie se prohnaly kolem téhle citadely víry, aniž by na ní zanechaly stopu. Tak jako po předchozí tři tisíce let, mniši se tu stále modlili, meditovali a pozorovali svítání.

Když kráčel po dlažbě vyleštěné dohladka nohama nespočetných poutníků, Morgana náhle přepadlo naprosto netypické váhání. Ve jménu pokroku se snažil zničit něco prastarého a vznešeného; něco, čemu nemohl nikdy zcela porozumět.

Právě procházeli okolo obrovského balvanu, po kterém vedlo krátké schodiště do pozlaceného altánu. Tohle, uvědomil si Morgan, je sám vrchol hory. Věděl, co má svatyně ukrývat, ale i tady ho mnich poučil.

“Šlépěj,” řekl. “Muslimové věřili, že patří Adamovi; tady stanul poté, co byl vyhnán z ráje. Hinduisti ji připišují Šivovi nebo Sámanovi. Ale pro buddhisty to samozřejmě byla stopa Osvíceného.”

“Použil jste minulý čas,” řekl Morgan pečlivě neutrálním tónem. “Jaké je současné vysvětlení?”

Mnichova tvář nevyjadřovala žádnou emoci, když odpověděl: “Buddha byl člověk jako vy nebo já. Ten otisk ve skále – a je to velmi tvrdá skála – je dva metry dlouhý.”

Rajské fontány, 15. kapitola

Jason Wotnau kráčel po dlažbě ohlazené nohama nesčetných poutníků. Nemyslel vlastně na nic; prostě byl. Pětaosmdesátý Mahanayake Thero a Vannevar Morgan se mu vynoří v myšlenkách až mnohem později. Buddhova šlépěj jako by neexistovala. A spektákl s východem slunce, který se dnes neměl konat – ten už vůbec nebyl důležitý. Wotnau pociťoval pouze mír. V ten okamžik bylo vše tak, jak být mělo. Součástí té harmonie byl i chlad, mlha všude okolo, poryvy ledového větru rozechvívající svatyni na vrcholu meluzínou, i krůpěje vlhkosti, které se mu srážely na oblečení.

Pak se za ním ozvalo pleskání bosých nohou. Tak to by bylo, pokud jde o spiritualitu, pomyslel si. Dorazil potěr.

Spiritualita se opravdu nekonala. Mísily se v nás endorfiny vyplavené po výstupu, čerstvá energie z jídla a teplé oblečení harpunované chladem od bosých nohou. Byli jsme rozesmátí a současně jsme se klepali zimou. Obešli jsme svatyni, vešli jsme do ní, letmo jsme ji obhlédli (pokud si někdo pamatuje Buddhovu šlépěj, tak já ne – natolik mimo jsem byl), shodli jsme se, že sice nebude východ slunce, ale i tohle že je velmi silný zážitek, pak jsem někoho něžně upozornil, že deska, na kterou chce položit foťák s nastavenou samospouští, je oltář, našli jsme jiný provizorní stativ, bleskli dvě fotky, vyšli zase ven a každý z nás jednou zazvonil na jeden ze dvou zvonů umístěných na okraji vrcholové plošiny.

Pak už nás přemohl chlad a obrátili jsme se k návratu. V době, kdy jsme se vraceli, vstupoval na půdu chrámu první z dalších návštěvníků.

 

Božská spravedlnost

Před odchodem zpět nastal čas ošetřit zraněné a pohřbít mrtvé. Akorát když jsem se chystal obout, ucítil jsem drobné štípnutí někde na levém nártu a vzápětí pijavice, která se ani nestihla zakousnout, letěla na podlahu. A to bylo všechno. Postupně se ukázalo, že všichni ostatní si někde dvě, tři či čtyři pijavky pořídili. Někteří z nich si stále ne úplně uzavřené rány přelepovali ještě o dva dny později.

Někdo to může přičítat tomu, že já šel v maratonkách, kdežto většina výpravy měla sandály (a tuším jednou se vyskytly pohory). Já mám ale jasno. Jako jediný jsem se zul u první výstrahy (a pak se zase až tam obul, když jsme odcházeli), a tak jsem od sebe odvrátil hněv vyšších sil. A to nedokonané kousnutí jsem měl za ten chrám na samém začátku stoupání.

S východem slunce za stěnou mračen se uklidnilo i počasí. Už nepršelo, vítr ustával a s postupujícím časem a snižující se nadmořskou výškou rostla teplota. Mou drahou polovičku a mě začínala bolet naše špatná kolena, ale s tím se tak nějak počítalo. Navíc bylo zřejmé, že cesta je příliš krátká na to, aby nás dostala do opravdových problémů. Všechny nás samozřejmě začaly pekelně bolet nohy, protože není nic horšího pro namožené svaly než chůze ze schodů, ale to k tomu také patřilo.

A tak jsme ťapkali dolů a objevovali krásy, které nám počasí cestou nahoru nedopřálo. Fotografové skupiny (tj. všichni kromě mě) s rostoucím světlem čím dál častěji zastavovali na focení. A že tedy ty pohledy, panoramata a vyhlídky stály za to!

 

Něco končí…

O nějakou hodinku a půl později jsme dorazili k hotýlku, dali si sprchu a druhou snídani a vydali se čekat na autobus.

Výstup na Srí Pádu, v Rajských fontánách Srí Kandu, nám dal zabrat. Sice jsme si úplně nehrábli na dno, ale rozhodně byl náročný a hora nám návštěvu nedopřála úplně zadarmo, aniž by nám poskytla svá běžná turistická lákadla. Pokud šlo o mé soukromé putování, bylo to v pořádku, protože největší dramata celého románu se odehrávají právě na téhle hoře a nad ní.

Cesta po stopách Rajských fontán byla u konce. Zažil jsem Horu, chlad a svatyni. Do stratosféry po hypervlákně už jsem za Vannevarem Morganem nemohl.

Celé to ale byla jen příprava na velké finále. Poslední slova knihy, na konci Zdrojů a poděkování, jsou: “Colombo, 1969-1978″. A byl to právě Clarkův domov, který jsem chtěl před odletem ze Srí Lanky navštívit úplně nejvíc.

Poznámka č. 1: Pokud vám citace z románu připadaly trochu kostrbaté, problém není na straně autora knihy, ale autora příspěvku. Moje Rajské fontány jsou momentálně na jiném kontinentě a přišlo mi férovější těch pár úryvků přebastlit sám než někde stahovat pirátskou kopii knihy. Přece jen jsem málem měl knihkupectví s e-knihami, tak jsem na to citlivý.

Poznámka č. 2: Tímto končím s graficky bohatými články. Výběr fotek, resizing, upload a boj s editačním systémem WordPress mi zabraly minimálně stejně času jako samotné psaní.