Usměvavý pán s brýlemi a slunečníkem

Úvodem jeden malý povzdech. Běžně mi trvá vytvořit příspěvek na wotnau.cz nějaké čtyři hodiny čistého času. V tomhle jich zasvištělo minimálně šestnáct, a ani tak nejsem úplně spokojený. Ne že by šlo o nějaký klenot květnaté prózy. Člověk prostě nechce zpackat příspěvek o někom, koho si tolik váží. Dělal jsem, co jsem mohl, a líp to bohužel momentálně neumím.

Odysea malého čtenáře

Měsíc vám tedy neřeknu, ale bylo to v roce 1988. Nové knihy tehdy vycházely vždy ve čtvrtek a o pár dní dřív se dal v kulturních rubrikách novin najít seznam nových titulů. A v jednom takovém seznamu jsem našel úžasný název – 2001: Vesmírná odysea. Sice jsem o té knize nikdy neslyšel, ale okamžitě jsem věděl, že ji musím mít. Dodnes si nedovedu představit název, který by dvanáctiletého kluka lákal víc – byla v něm budoucnost, vesmír a dobrodružství.

Ve čtvrtek jsem přišel ze školy, vzal pečlivě opatrovanou peněženku s úsporami a vyrazil na lov. Já tehdy obešel snad půlku města! Václavák, Příkopy, Národní, Újezd, všechna ta místa s tehdy proslulými knihkupectvími. Marně.

Nejspíš byl podzim, nějaké září nebo říjen, protože si pamatuju, že když jsem se rozhodl přiznat porážku a vyrazit domů, stmívalo se. V tomhle věku jsem určitě musel být doma v nějakých 6, nejpozději 7 večer. A naopak nebyla nijak zvlášť velká zima. Nejspíš to fakt byl podzim. Eh, omluvte starcovo zaujetí vzpomínkami.

Můj výtisk je pečlivě zabalený na půdě jednoho žižkovského činžáku, já jsem v Kuvajtu, a tak nabízím náhled ze serveru http://www.legie.info/

Nakonec jsem cestou zpátky, tři stanice tramvají od domova, uchozený a neskutečně zklamaný, ještě zkusil knihkupectví v Jugoslávské. Pan knihkupec si mě poslechl, řekl “Samozřejmě máme”, sebral knihu z pultu, kde jsem ji předtím přehlédl, nonšalantně mi ji podal, já jako ve snách zaplatil drahocenných 27 korun československých a místo abych čekal na tramvaj, utíkal jsem celou cestu až domů, protože jsem byl tak šťastný, že ta energie prostě musela někudy ven. Když jsem pak o své kalvárii vyprávěl mámě, zatvářila se udiveně a řekla mi, že u Petra Koháčka v knihkupectví Karla Čapka jsem měl přece začít! Od té doby jsem to tak pravidelně dělal, dokud to pan knihkupec nezabalil a nezačal se na plný úvazek věnovat poslancování.

K mému nadšení kniha nebyla zajímavá jen svým názvem. Nejen že v ní bylo vše, co titul sliboval, ale kromě futuristického dobrodružství tu byl ještě šílený počítač!

Kromě Vesmírné odysey byl součástí svazku také román Rajské fontány. Když jsem dolouskal i ten, věděl jsem jen, že chci víc. Následně jsem v obvodní knihovně objevil geniální povídkový výbor sestavený Zdeňkem Volným Zpráva o třetí planetě, který můj zájem o autora teprve změnil v opravdovou mánii.

Takhle si nás Clarka pamatuje asi hodně – kráčí po mořském břehu, zatímco ho vypravěč představuje.

Té pomohlo i vysílání seriálu Svět tajemných sil (tuším těsně po revoluci), který Arthura Charlese Clarka v tehdejším Československu představil i lidem nepostiženým science fiction. Vystupoval v něm z pozice skeptického, ale neznámu otevřeného vědce. I u nás doma se tak jednou týdně po skončení dané epizody diskutovalo o tom, jestli má pravdu a jestli se s jeho verdiktem o té či oné “věci mezi nebem a zemí” (poltergeisti, telekineze, neznámá podmořská monstra) ztotožňujeme.

Odysea dospělého čtenáře

Časem jsem od Clarka přečetl prakticky všechno, co u nás vyšlo (leccos několikrát), a i když už mi nebylo dvanáct a moje čtenářské nároky pozvolna stoupaly, tenhle pán ne a ne opustit přední příčky mé soukromé hitparády, a to především v oblasti kratších próz.

Když jsem si o mnoho dalších let později koupil Kindle, The Collected Stories of Arthur C. Clarke se staly mou první e-knihou. Tenhle masivní sborník prakticky všech jeho povídek a novel můj obdiv k němu jen utvrdil. Přestože většina materiálu spadá do období od poloviny čtyřicátých do poloviny šedesátých let, jeho stáří si při čtení jen málokdy uvědomíte. A pokud si přece jen řeknete, že tohle téma už tu párkrát bylo, podíváte se na rok vydání a dojde vám, že autor nemůže za to, že se jiní spisovatelé o desítky let později inspirovali jeho tvorbou.

Jeho povídky dodnes patří k tomu nejlepšímu, co lze v žánru najít. Kde se u jiných autorů oslavně zmiňují dvě či tři obzvláště vydařené práce, u něj těch “nej” najdete několik desítek, aniž by se v nich dala najít nějaká tematická či vyprávěcí šablona. Liší se rozsahem, tématem a pojetím a mají jen jedno společné: není v nich ani slabika balastu a jejich pointami se dá řezat ocel.

Clarke, často přezdívaný “Prorok kosmického věku”, se rád pouštěl do vyloženě těžkých témat. Hvězda je o knězi prodělávajícím krizi víry poté, co zjistí, jak to bylo s vlasaticí, která dovedla tři krále do Betléma. V Posledním rozkazu (aspoň myslím, že pod tímhle názvem vyšel The Last Command česky) řeší dilema v jaderném konfliktu poražené mocnosti, zda použít zbraň, která by sice vyrovnala skóre, ale také zlikvidovala zbývající část civilizace. Povídka má navíc v době studené války mezi západními autory nevídaný konec, k jehož napsání a publikování byla třeba pořádná dávka odvahy. Stejně tak se autor občas pustil do romantiky (Cesta k moři, Zpěvy vzdálené Země) či tématu i zpracování vyloženě bradburyovského (Lev z Comarre).

Dokázal psát krátké vtipné hříčky (povídky z cyklu Zkazky od Bílého jelena, kde občas sám vystupuje jako epizodní postava pod jedním ze svých pseudonymů Charles Willis – Charles se jmenoval jeho otec a matka byla rozená Willisová – či kratinký ale výborný Ten druhý tygr) stejně jako klasickou dobrodružnou sci-fi. Ve Střílejte veverky se dozvíme, že mít kosmický křižník proti osamělému astronautovi nemusí být vždycky výhoda, Cesta tmou je dnes už klasická studie o strachu s lehce škodolibou pointou, Stěna z temnoty zase vyprávěním o zemi, která je kdovíproč obehnaná vysokou zdí, a posedlosti hrdiny odhalením jejího tajemství.

Původně jsem přemýšlel, jestli v tomhle příspěvku vůbec nějaké povídky jmenovat (protože je to strašně nespravedlivé vůči těm, které nezmíním). Přesvědčila mě až vzpomínka na Setkání s Medůzou. Když jsem ho totiž loni po těch letech četl znovu, prakticky celou dobu jsem u něj měl husí kůži. Což by v případě krátké povídky nebylo tak neobvyklé. Jenže ona je to novela. Která navíc až v závěru odhalí jednu z nejpozoruhodnějších a také nejdojemnějších postav celé Clarkovy tvorby.

Ačkoli psal fikci, nikdy se nezpronevěřil vědě. Jeho posedlost faktickou správností science v science fiction asi nejlépe dokumentuje předmluva k povídce Jupiter Five (česky jsem ji nečetl a celá moje clarkovská knihovna je momentálně na jiném kontinentě, takže jestli vyšla i u nás a pod jakým názvem, vám bohužel neřeknu): “V roce 1962 jsem se vyjádřil, že si nejsem jistý, jestli bych Jupiter Five mohl napsat ještě dnes; dělal jsem kvůli ní dvacet či třicet stránek výpočtů oběžných drah a měla by být po zásluze věnována profesoru G. C. McVittiemu, mému bývalému učiteli aplikované matematiky.”

Tomu říkám fotogenický optimista. (www.legie.info zdroj fotky neuvádí)

Vlastně… ještě jeden jednotící prvek by se v jeho tvorbě najít dal. Navzdory závažnosti témat či varovnému tónu některých prací z většiny jeho próz čiší víra v technologický pokrok, víra v člověka a v to, že ačkoli naše civilizace občas balancuje na zatracepeně tenkém ostří, nakonec to homo sapiens zvládne. Několikrát se nechal slyšet, že optimismus a víra v pozitivní budoucnost je šancí k vytvoření samonaplňujícího se proroctví.

Kromě toho, že byl nakažlivý optimista a král vybroušené pointy, byl Clarke především mistrem popisu. Až při čtení jeho kratších prací v cizím jazyce, ve kterém je člověk víc nucený vnímat každé slovo a neklouže jen povrchně očima po řádcích jako ve své mateřštině, jsem si uvědomil, jak dokonalých zkratek byl schopen a že často dokázal jednou větou či odstavcem namalovat dech beroucí plátno.

Naopak tím, že jeho exaktní já mělo vždycky trochu navrch a zajímalo ho spíš prostředí a zápletka než samotní hrdinové, měl dlouhá léta své limity jako romanopisec. Byl si toho zřejmě sám dobře vědom a nijak nepřeháněl počet jednajících postav a jejich vzájemné interakce. I tak ale jeho delší práce kvalitativně kolísají víc než povídky a ceny za ně začal sbírat až výrazně později.

Obě nejprestižnější scifistické ceny – Huga udělují fanoušci, Nebulu zase profesionálové – získal celkem třikrát. Nejprve to byl v roce 1956 Hugo za povídku Hvězda, pak v roce 1973 Nebula za Setkání s Medůzou a posléze obě ceny najednou za romány Setkání s Rámou (Nebula 1973, Hugo 1974) a Rajské fontány (Nebula 1979, Hugo 1980). Oba oceněné romány vedle všech povídek vřele doporučuji k přečtení.

A proč že vám to tu všechno vyprávím nejen v rubrice Knihy, ale také Kuvajt a Život? Protože Clarke od roku 1956 až do své smrti žil na Srí Lance. Takže když jsem někdy počátkem roku zjistil, že mě čeká dovolená právě na Srí Lance (přesně tak – zjistil, protože Nejúžasnější si ji naplánovala spolu s dalšími kamarády ještě předtím, než se mnou vůbec začala chodit, takže mi zbývalo buď se připojit, nebo dva týdny vlastní dovolené trávit někde sám), řekl jsem si, že je to jedinečná šance podívat se po Mistrových stopách.

O čemž vám povyprávím příště. Zatím vám děkuji za trpělivost a doufám, že jsem ve vás aspoň trochu probudil chuť vyrazit do nejbližší knihovny.

Co ještě byste o A. C. Clarkovi měli vědět (a možná nevíte)

* 16. prosince 1917.

Autor myšlenky využití družic na geostacionární dráze pro telekomunikační účely. (Takže děti, GPS je tu mimo jiné i díky němu!) Přispěl rovněž k využívání satelitů pro předpovídání počasí.

Celkem jeho literární dílo zahrnuje přes sto povídek, zhruba dvě desítky románů a desítku dalších, u kterých je uvedený jako spoluautor, což ale ve většině případů zahrnovalo jen sepsání krátkého nástinu děje a předání nápadu spoluautorovi, který měl na starosti skutečné sepsání knihy.

Jak už to bývá, cestu k celosvětové slávě mu nevydláždila jeho nejlepší kniha, ale Hollywood. V roce 1964 kývl Stanleymu Kubrickovi na spolupráci na scénáři k filmu 2001: Vesmírná odysea. Úspěch filmu z něj pak udělal vyhledávaného komentátora a popularizátora vědy. V roce 1969 tak pro americkou televizi CBS spolukomentoval přistání Apolla 11 na Měsíci (přičemž si stejnou roli zopakoval ještě u misí Apolla 12 a 15). Počátkem 80. let se potom stal tváří tří seriálů zabývajících se “věcmi mezi nebem a zemí” – Arthur C. Clarke’s Mysterious World, Arthur C. Clarke’s Mysterious Universe a Arthur C. Clarke’s World of Strange Powers. Za svou popularitu ovšem nevděčil jen jednomu filmovému scénáři, ale také schopnosti vtipně a trefně glosovat (krátký výběr citátů si nechám na jindy).

Byl označován za jednoho z “Velké trojky” sci-fi autorů, ať už složení trojky bylo Asimov, Clarke, Heinlein, nebo “ABC science fiction” – Asimov, Bradbury, Clarke.

Jsou po něm mimo jiné pojmenovány geostacionární dráha (Clarkova orbita), pás, ve kterém se mohou družice na geostacionární dráze nacházet (Clarkův pás), asteroid 4923 Clarke či dinosaurus Serendipaceratops arthurcclarkei.

V roce 2000 povýšen do rytířského stavu, v roce 2005 získal nejvyšší srílanské civilní vyznamenání.

Tou dobou už byl na vozíku, kam jej od konce 80. let upoutal post-poliomyelitický syndrom, v jazyce normálních smrtelníků pozdní následky obrny, kterou prodělal v roce 1962. Přesto o něm bylo stále slyšet. Duševně zůstal svěží i v devadesáti letech, kdy krátce před svou smrtí natočil pozdrav pro své fanoušky, ve kterém se s nimi de facto rozloučil. Najdete ho tady.

A ty, kdo o záběru a životních postojích tohoto spisovatele, filozofa, vynálezce a popularizátora vědy a vzájemného porozumění mají aspoň trochu ponětí, by nemělo překvapit, že byl i dosud jediným spisovatelem science fiction nominovaným (v roce 1994) na Nobelovu cenu míru.

Zemřel 19. března 2008, a protože předem odmítl státní pohřeb ať už za účasti srílanské či britské vlády, ta srílanská alespoň na znamení úcty požádala všechna média v zemi včetně nejmenších soukromých rádií o minutu ticha. Byla bez výjimky respektována.