Z čeho se správně pije rum?

Jedním z mých oblíbených témat je snobství. Konkrétně to, že ho nemám rád. Ať se týká umění, odívání, jídla nebo čehokoli jiného. Jde mi na nervy, nemůžu si pomoct. A o to větší radost mi udělá, když občas okolo sebe vidím známku toho, že se lidi nebo firmy dokáží na svět nebo dokonce i na sebe dívat s odstupem a trochou ironie.

Snobství nevidím jako odpověď na otázku co, ale proč.

Nevadí mi, když někdo strhá nějaký film (i kdyby se mi tisíckrát líbil), protože ho míjí nějaký žánr nebo třeba proto, že mu připadá děravý scénář nebo se mu nelíbí práce s postavami. Ale můžu vyskočit z kůže, když někdo s božskou jistotou prohlásí, že to či ono je brak, protože smyslem umění by mělo být povznášet/kultivovat/jakýkolijinýpodobnýblábol.

Schválně říkám, že nemám rád snobství, a ne, že nemám rád snoby. Troška snobství se totiž najde v každém z nás (o tom, jak jsem se styděl za tu svoji, jsem psal v jednom z nejstarších příspěvků na tomhle webu).

Onehdy jsme takhle seděli s kamarády ve vinárně a rozvinula se diskuse na téma, zda pít vína od sušších ke sladším nebo naopak. Jeden z nás tehdy do posledního dechu hájil směr od suchých ke sladkým s tím, že mu přece vždycky všude říkali, že to tak má být. Kupodivu nikoho z nás nenapadlo – možná to bylo množstvím vína již vypitého – zkusit někdy to a někdy ono a udělat si vlastní preferenci, protože u jídla a pití platí, že dobré je prostě to, co vám chutná.

U vína ještě chvíli zůstanu. Kdysi dávno jsem trávil s jednou kamarádkou večer v kavárně a posezení jsme zakončili lahví bílého. Dotyčná se pozastavila nad sklenkami, které nám k vínu přinesli.

„Co je na nich špatně?“ zeptal jsem se v očekávání, že se něco naučím.

„No bílý se přece má pít z těch vyšších a užších, ne?“ zněla odpověď. Jinými slovy „Něco jsem si někde přečetla a sice nevím, proč to tak má být, ale jsem hrdá na to, že si to pamatuju.“

Naopak se mě vůbec nedotklo, když mi jedna moje bývalá přítelkyně a vášnivá vinařka koupila domů skleničky na červené víno. S nimi totiž přišlo i vysvětlení, že sklenky na bílé a červené se liší průměrem kvůli intenzitě aromatu a že pro fajnšmekry se dokonce dělají sklenky i na jednotlivé odrůdy vína – jejich tvar je optimalizován tak, aby vám v těch správných poměrech při usrkávání dopravil víno na ta správná místa na jazyku. Navíc u Žáby jsem věděl, že to, o čem mluví, je skutečně při konzumaci schopná vnímat.

Tak, a teď něco o rumu.

Rum je zajímavý tím, z čeho všeho se dá pít.

Klasického panáka doma nemám, ale tohle se mu blíží asi nejvíc.

Někde ho nalévají do klasických panáků. Asi proto, že když ho do sebe kopnete a uděláte „Ááách!“ nebo „Tfujtajxl!“, máte větší spotřebu, než když pijete na chuť.

V baru Decentní dýně (kde mají v rumovém lístku neuvěřitelných 90 rumů – restaurace specializované na široký výběr piv by si mohly vzít příklad!) jsem poprvé viděl rum nalitý do bachraté skleničky, kterou jsem dodatečně vygooglil jako obvyklé sklo na rum.

Shodou okolností takové skleničky mám doma, protože se mi kdysi v jednom obchodě zalíbil jejich tvar, a tak jsem si je koupil. Momentálně jsou ale v ohrožení, že už do nich do budoucna budu lít jen samé nesprávné nápoje.

Z takových či podobných sklenek by se zřejmě rum správně pít měl.

Jednou za devět až dvanáct měsíců si totiž udělám radost a nakoupím spoustu alkoholu. Ne že bych trpěl periodicky se opakujícími záchvaty alkoholismu, ale můj oblíbený e-shop má poměrně vysoko posazenou hranici pro dopravu zdarma, na kterou se jakožto každý šetřivý Čech samozřejmě snažím dosáhnout (navíc ti hadi tuhle hranici pořád zvyšují, takže jestli ze mě časem ten notor bude, můžou za to oni!).

Jsem stará konzerva, takže většinou objednávám Jacka, nějaké portské, Malibu a podobné věci, které mi chutnají, ale vždycky se snažím do objednávky přidat jednu až dvě lahve něčeho nového.

Takhle jsem naposledy do objednávky zařadil Ron Capitan Bucanero Elixir, sedmiletý rum z Dominikánské republiky, který jsem jednou zkusil v Dýni v rámci degustačního menu a řekl si, že by bylo fajn dát mu někdy šanci ve větším než stopovém množství.

Ukázalo se, že jde o jedno z dárkových balení, jako třeba když s Cinzanem, Metaxou nebo právě Jackem dostanete i originální skleničku. Jenže ještě nikdy se mi nestalo, že bych se při spatření obrandovaného nádobí začal smát jako šílenec. K lahvi kapitána bukanýrů jsem totiž dostal … plecháček s lebkou a zkříženými hnáty.

Do konce života odmítám pít rum z čehokoli jiného než z námořnického plecháčku!!!

A teď, když už jsem toho bukanýra v zájmu ilustrací postupně přeléval mezi třemi nádobami, si vrátím pásku na oko a s laskavým dovolením ctěného čtenářstva se odeberu na palubu, posadím se, budu pozorovat hvězdy a konečně si ten božský nápoj vy-

Jedeš, Papouchu!!!