Z Kuvajtu až na Věčnost

Před dávnými a dávnými časy, 17. března roku 2000, jsem s několika kamarády, také počítačovými nadšenci, dorazil do Trenčína na počítačovou akci, která nesla kryptický název For8ver 2e3. Byla věnována osmibitovým počítačům – to jsou taková ta ZX Spectra, Atari a Commodory z dob vašeho mládí či v pro mě více deprimujícím případě z dob mládí vašich rodičů – a posloužila jako výborná záminka k tomu, aby se naše grupa pěti commodoristů ze tří různých zemí zase jednou setkala na jednom místě. (Jeden z mých německých přátel se tam dokonce poprvé setkal se svou budoucí manželkou a já jsem prý za ten sňatek nepřímo odpovědný, ale to už je jiný příběh.)

Riešim nedoriešené

Po příjezdu jsem tehdy poklábosil se slovenskými organizátory a poptal se, jak že to bude s komunikací, když to podle registrací vypadá, že dorazí nejen lidé ze Slovenska a Čech, ale také Poláci, Maďaři, Němci, Rakušani a jeden Angličan. Dozvěděl jsem se, že to “ešte nie je úplne doriešené”, a tak jsem se nabídl, že budu tlumočit do angličtiny.

O dva dny později jsem Forever, jak se téhle party začalo zkráceně říkat, opouštěl s úplně vykřičenými hlasivkami (na takový detail jako mikrofon při přípravách nikdo nepomyslel), ale také úplně spokojený. Stát na pódiu a být jediným interfacem pro necelou polovinu návštěvníků byl adrenalinový sport.

Z Foreveru se vyklubal pořádný držák. Rok co rok se třetí víkend v březnu sjíždějí počítačoví nadšenci ze všech možných zemí (mezitím nám přibylo tu Srbsko, tam Rusko, ondy Francie, Itálie či Holandsko), aby se ujistili, že svůj ráj stále ještě úplně neztratili. A já, protože jsem na rozdíl od ostatních organizátorů před plným sálem neměl ostych, jsem se v průběhu prvních tří ročníků změnil z tlumočníka v moderátora.

Na loňském Foreveru jsem poprvé v historii chyběl. Neměl jsem ještě vyřízené povolení k pobytu a kdybych byl býval Kuvajt opustil, nemohl bych se už vrátit, aniž bych znovu absolvoval celou administrativu okolo, což by se mému zaměstnavateli ani trochu nelíbilo. Pevně jsem se rozhodl, že tohle se už nesmí opakovat. Za těch čtrnáct let jsme s kolegy vydupali ze země něco většího než každý z nás – tradici a víkend zábavy a oddechu pro zhruba stovku lidí. Pro mě osobně navíc Forever bývá jedinou šancí v roce osobně se potkat s lidmi, které sice prakticky nevídám, ale přesto jsou pro mě hodně důležití.

Když jsem se letos balil, byla ve mně malá dušička. Jak mě přijmou lidi, když jsem loni nedorazil? A co já? Bude pro mě Forever pořád tím ztraceným rájem, do kterého se smím na jeden víkend v roce vrátit, nebo tím, že se tradice přerušila, kouzlo zmizelo?

Bál jsem se zbytečně. Forever 2014 – The Olympic Edition byl pro mě jeden velký ohňostroj radostí.

Kuvajt – Amsterdam – Praha – Trenčín – Horná Súča

Ve středu 12. března před půlnocí jsem vyrazil na Kuvajtské mezinárodní letiště a o jedenáct hodin později byl na aerodromu Václava Havla. Nejlevněji to tentokrát vyšlo přes Amsterdam a stejně jako v případě letu přes Abú Žabí jsem oproti vzdušné čáře nalétal cca 40% navíc. Cestu mi zpříjemnil poslech osmibitové hudby, které jsem si nachystal asi pětihodinový playlist. Po tom roce a půl, kdy jsem o osmibity prakticky nezavadil, jsem si to patřičně užil.

Následoval přejezd metrem do Strašnic, dlouho plánovaný pokec s maminkou kamaráda Dana (byl jsem mu za svědka a naše rodiny spolu dobře vycházejí), pak hodina v čajovně U Džoudyho, kde jsem pracoval na slavnostním zahájení Foreveru, a odchod pro změnu za mojí maminkou, se kterou jsem také poklábosil a přespal u ní na pátek. Ráno v 5:30 budíček a hurá na Florenc a odtud se Student Agency do Trenčína.

V Trenčíně jsem se shledal se svým bratrem Jasonem, který ani není můj bratr, ani se nejmenuje Jason, ale příběh o vzniku světoneznámého Jason Dua dnes také ponechám stranou.

Jason na mě čekal u autobusu. Rychle jsme pozjišťovali, kdy odjíždějí autobusy do Hornej Súči, vesničky na předměstí Trenčína, která už byla naší cílovou stanicí, a zjistili, že máme buď hodinu na rychlý, nebo dvě na pohodlný nákup. Rozhodli jsme se nechat věcem volný průběh a vyrazili do supermarketu.

Afirmace

Šli jsme tam co vždycky a kupovali totéž co vždycky. Studentskou pečeť, kterou Němec Jason v Berlíně nepotká, tmavý Šariš, který zase já nepotkám v Praze, natož v Kuvajtu. Rohlíky, tavený sýr, Coca colu (že Jason Duo jsou jediní dva velekněží Cokeovy církve, už je ale úplně jiný příběh), mírně pálivý salám. V klidu jsme nakoupili, zaplatili, podělili se o igelitky, koukli na hodinky – a zjistili, že pokud si pospíšíme, stihneme ten dřívější autobus. Od chvíle, kdy jsme se potkali na autobusáku, jsme se ještě nezastavili.

“Všiml sis, že devadesát procent všeho, co neseme, jsou tradiční položky?” ptám se.

“Jasně.”

“Celý tenhle nákup je vlastně jedna obří afirmace. Co myslíš, bude to fungovat?” pokládám další otázku.

“Já myslím že jo.”

Jsem oproti druhému Jasonovi o trochu víc fit, a tak se mi i přes osmikilový batoh a pětikilovou část nákupu v taškách za rázného funění zpátky k autobusišti lépe mluví.

“Jedna věc mě fakt pobavila,” říkám. “Vidíme se po nějakých dvaceti měsících, ale když jsme se tam u autobusu setkali, bylo to tak trochu v duchu ‘Ahoj, tak jak se vede?’ Jako bychom se naposled viděli minulý týden.”

Jason se trochu udýchaně zasmál. “Mě napadlo přesně totéž.”

Na chvíli jsme diskusi přerušili a já nechal myšlenky volně toulat. Nebýt toho, že naše objetí u autobusu bylo o trochu víc medvědí než obvykle, jako by tohle vážně bylo jen setkání dvou přátel po pár týdnech. Jenže skutečnost byla trošku jiná a já byl někde uvnitř tak rád, že ho vidím, že bych byl brečel.

I Jason se na Forever vracel po roční pauze. A z mnohem větší dálky než já. V době, kdy loni expat Džen bojoval s kuvajtskými slunečními mlýny, můj nejlepší kamarád sváděl boj s rakovinou.

Vyhrál.

Spouštíme kotvy

Horná Súča je sice obyvatelstvem nevelká, ale zato je klasicky roztažená na nějaké dva-tři kilometry podél jediné silnice. Akci jsme sem přestěhovali ze samotného Trenčína teprve před pár lety, a tak naším prvním úkolem po výstupu z autobusu bylo vzpomenout si, kudy na místo konání.

“Řekl bych, že musíme doprava a ještě jednou doprava,” řekl Jason.

“Já chtěl zrovna říct doleva a ještě jednou doleva,” zasmál jsem se. “Takže rozhodnuto – každopádně musíme zpátky.” První volba směru jen rozhodovala o tom, jestli k hostelu Agrosúča vyrazíme po pravém či levém břehu říčky, která vsí protéká. Stáli jsme v tu chvíli u jednoho z několika můstků přes ni.

Oba jsme měli vágní pocit, že jdeme správně a že poznáváme některé orientační body, ale když jsme se po kilometru přiblížili na dohled konce vsi, trochu jsme znervózněli. Jason začínal být trochu zadýchaný, a tak jsem mu navrhl, aby se zaparkoval pod strom – že mám sice pocit, že na konci téhle půlkilometrové rovinky bychom měli zatočit doprava a jít dalších dvě stě padesát metrů, ale že se nic nestane, když to ověřím.

Na konci půlkilometrové rovinky jsem zahnul doprava, odklusal dalších dvě stě metrů, dokud jsem nebyl schopný rozeznat budovu hostelu a přečíst na bývalém JRD hned vedle nápis Agrosúča, a pak jsem se vysmátý vydal zpátky.

Jason zatím pod stromem prohrábl obsah igelitek s nákupem, a tak jsem se usadil vedle něj a každý jsme se pustili do jednoho rohlíku se slaninou. Nebylo kam spěchat. Byly dvě odpoledne a bylo jasné, že i kdybychom dorazili na místo až za hodinu, pořád budeme mezi prvními.

Najednou jako by mě zaplavila vlna absolutního míru. Seděl jsem pod stromem v Evropě, s nejlepším kamarádem, možná trochu unaveným, ale živým jako kdykoli jindy. Víska byla zalitá sluncem, čiřikali ptáci, okolo nás bylo víc zeleně než v celé poušti dohromady a čekal nás víkend úplně mimo tenhle svět.

“Nedokázal bych dát dohromady, kdy jsem byl naposledy tak pevně zakotvený v přítomném okamžiku,” řekl jsem po chvíli.

“Já zrovna přemýšlel o tom, že si nepamatuju, kdy jsem byl naposledy takhle uvolněný a spokojený,” usmál se Jason.

Ellvis žije

O půl hodiny později vstupujeme do sálu dveřmi v kratší stěně. Ty delší mají okna a je podél nich rozestavených nějakých čtyřicet stolů, na zemi připravené elektrické kabely, každých pár metrů přilepené k podlaze lepící páskou. Vedou přes celý sál a končí v zásuvkách po stranách pódia, na němž je připravené plátno a reproduktory.

Zprava slyším hrát nějaké Atari. l45t m1nut3 od Rastera. Hořkosladké přivítání. Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na Atari, od jednoho z nejkvalitnějších člověků, kterého jsem kdy poznal. Před dvěma a půl lety ho zabil vlak. Není to ani deset minut, co jsem Jasonovi děkoval, že porazil rakovinu a že jsem nemusel dalšímu kamarádovi na pohřeb.

Jestli tu hraje l45t m1nut3, tak někde okolo musí být LiSu. Ale ještě než v Irsku žijícího Poláka lokalizuji, pohled se mi zasekne na úplně šedé hlavě.

“Ellvis?” obrátím se na bratra. “Neříkals, že je švorc a nedorazí?”

“Říkal, protože mně to říkal Mike. Máš snad ale něco proti tomu, že se věci mají takhle?”

Nemám. V žádném případě. Ellvis je Otec Zakladatel – jeden ze dvou šílenců, kteří si koncem roku 1999 řekli, že uspořádají počítačovou party, byť vůbec tušili, co to obnáší. Jak s oblibou dodává, jen díky tomu se nakonec uskutečnila. Ellvis je původem z Nového Mesta nad Váhom, ale momentálně žije v Berlíně, stejně jako jeho bratr Mike. Je sice zhruba stejně starý jako já, ale už v roce 2000 byl prošedivělý. Před dvěma lety, kdy jsem ho viděl naposled, měl hlavu ještě lehce černě melírovanou, ale teď už je z něj velebný kmet. O to ale nejde. Z nějakého záhadného důvodu pro mě platí, že Forever rovná se Ellvis. Těžko říct proč. On i jeho spolupachatel CVM už před třemi roky oficiálně pověsili organizování Foreveru na hřebík a tváří se, že jezdí jen jako běžní návštěvníci (kecají – vždycky pomůžou, s čím je třeba), málokdy s Ellvisem za celou akci prokonverzuju víc než pět minut, ale kdybych ho na Foreveru nepotkal, něco by mi na akci chybělo.

Jdu aspoň pár slov s Ellvisem prohodit hned. Vedle něj sedí jeho další bratr Pol, který po něm převzal starost o pronájem sálu. S oběma si říkáme, že se rádi vidíme, vyměníme si pár banalit o životě, ale byť je informační obsah rozhovorů blízký nule, najednou zjišťuju, že mě bolí lícní svaly od toho, jak široce se usmívám. Někde v mé duši se právě začala zavírat brána mezi dvěma světy, a já jsem na té správné straně.

Máme to oba stejně

Další známí. Eru, který mi po Foreveru 2012, na kterém jsme vzpomínali na Rastera, řekl pár jednoduchých vět, na které ale nikdy nezapomenu.

A konečně LiSu. Polák, kterého málokdo kdy na Foreveru potkal zcela střízlivého, ale také už drahně let ne opilého. Byly doby, kdy jsem ho měl zafixovaného jako dalšího polského pařana. Pak jsem se ale v jednom reportu z Foreveru vyznal z pocitů, které ve mně akce vzbuzuje. Jak cestou od autobusu k hale zvolna nechávám za sebou běžný svět, jak se těším, až za mnou zaklapnou dveře sálu – a jak na mě v neděli dopoledne, když se loučím s tou stovkou lidí, z nichž většinu vídám jednou do roka a spojuje mě s nimi jen hobby, z nějakého neznámého důvodu padá téměř existenciální smutek. Při dalším ročníku první LiSuovy kroky po příchodu do haly vedly přímo ke mně.

“Četl jsem tvoje povídání z minulé party. Jak se vždycky těšíš na ten osmibitový svět a jak je ti smutno, když se zase rozplývá. – Já to mám úplně stejně,” řekl mi, a od té doby jsme tiší spojenci.

Teď nás navíc spojuje osud expatů, takže chvíli drbeme o tom, jak se žije Slovanům v Irsku a Kuvajtu. Na LiSuovi je práce na infolince Amazonu hodně vidět – nejen že by v něm nikdo nepoznal toho človíčka, který před pár lety uměl tak tři sta slov anglicky, teď už prakticky přišel o polský přízvuk.

Chip a Dale v jednom

Konečně se vracím zpátky k batohům a začnu trochu vybalovat na protekční organizátorské čtyřstolí vedle pódia. Není zbytí. Druhá půlka slavnostního zahájení ještě nemá definitivní scénář. Musíme s Jasonem máknout.

Ale až za chvíli. “Čauko,” ozve se za mnou. Právě dorazil CreaMD, poslední zbývající člen naší dnes už jen trojice, která si na osmibitové scéně říká DMagic. Křeníme se na sebe, obejmeme se. Pak si řekne o pomoc s vynášením věcí z auta a odchvátá. Já vyrážím za ním a cestou přes sál je toho najednou na mě nějak moc.

“Jjjuchů!” zajódluju, zatímco skáču tak vysoko, jak mi moje kancelářskokrysí stehýnka dovolí. Pár hlav se otočí mým směrem a pak si zas hledí svého. Jo to je jen Wotnau, tak to jo.

CreaMD jako hlavní organizátor commodorské sekce má auto nacpané hardwarem všeho možného druhu.

“Môžeš byť kľudný, mám tvoje mikrofóny aj mixák,” říká mi, zatímco mi dává do rukou přepravku a ujišťuje se, že fakt chci ještě jednu. “A tepláky. A kukuricu.”

Po pár letech mi totiž došla trpělivost s tím, jestli si někdo vzpomene na to, že moderátor akce by měl mít mikrofon, a pořídil jsem si vlastní vybavení. Nejprve drátové mikrofony, pak bezdrátovou sadu, malý mixpult. Stejně jako všichni ostatní orgové jsem se poloprofesionalizoval. A když se ukázalo, že Forever 2013 přece jen nedám, Nejúžasnější žena na světě to všechno tehdy poslala poštou do Nitry, aby úroveň akce technicky neutrpěla. Největší radost mi ale CreaMD udělal těmi tepláky a kukuřicí.

Tepláky, ve kterých jsem byl k vidění na prvním Foreveru, se staly legendou, a tak mi nezbylo než se buď tvářit, že nikdy neexistovaly, nebo hrát dál. Dnes jsou neoficiální vlajkou party a pokud nejsou zrovna vyvěšené na pódiu, tak je to jen proto, že je v zájmu tradice vždy aspoň na jeden bod programu beru na sebe. A pokud jde o tu kukuřici – ještě předtím, než jsem vyrazil na vůbec první Forever, jsem věděl, že má CreaMD rád kukuřici Bonduelle, a tak jsem mu jí pravidelně aspoň jednu plechovku vozil. Letos ji vzal on. Tolik na téma afirmací.

Svištím zpátky do sálu. Skládám přepravky. Znovu vyrážím k autu, ze kterého CreaMD vyndává další a další věci.

“Čau!”

Zdraví mě Factor 6, který po Rasterovi převzal žezlo nejkreativnějšího osmibitisty ve střední Evropě, a dost možná i na světě. Raster ale realizoval svoje nápady výhradně na Atárku, kdežto F6 programuje, kreslí a skládá hudbu snad pro všechny existující počítače.

Opětuji pozdrav.

“Ty ses sem musel hodně těšit, co?” říká mi. “Jsi nějak strašně vysmátej!”

“No to si piš!” odpovídám duchaplně. “Pokud někdo má krizi s osmibitovou motivací, vřele mu doporučuju, aby jeden rok vynechal. Těšil jsem se snad jako ještě nikdy. Připadám si jak naspídovaná veverka.”

Pokračuju zpátky za CreaMDem. Vlastně jsem asi kecal. Připadám si jak naspídovaná celá Rychlá rota, nebo aspoň Chip a Dale dohromady.

Ano, jsem si vědom taxonomické nepřesnosti. Chip a Dale jsou čipmankové, ale ti minimálně patří mezi veverkovité.

Elvis také žije

“Hele, Wotnau, to už jsi jednou říkal – a co tam dělá to také?” ptá se teď asi nejeden laskavý čtenář při pohledu na mezititulek.

Nuže, milý čtenáři, kouzlo tkví v počtu ‘l’. Otec zakladatel je Ellvis se dvěma ‘l’, kdežto teď bude řeč o králi rock’n’rollu, který měl jen jedno. Minulý Forever totiž dostal podtitul “Elvis žije” a CreaMD si kvůli němu dokonce pořídil kompletní elvisovský kostým. Pak se ovšem nějak seběhlo, že na kostým nedošlo. Od chvíle, kdy jsem se ujistil, že letos na party jedu, jsem začal přemýšlet, jak tohle opomenutí navzdoru podtitulu “The Olympic Edition” (podobnost názvů Soči a Súča jsme přece nemohli nevyužít!) napravit.

Rozhodli jsme se využít toho, že podle jedné z těch praštěnějších teorií Elvis odletěl na Mars, kde žije dodnes. A protože už přece jen má svoje léta, spletl si rok. Do toho se po roce na Forever vrací Wotnau – a oba si nárokují pódium pro sebe, protože to je přece jejich party.

Obrázky pro úvodní promítání ukazující Elvise na Marsu a Wotnaua v Kuvajtu jsem měl pohromadě, ale pro konečné setkání obou borců ještě zbývalo vytvořit a nazkoušet scénář.

A tak jsme s Jasonem začali odmítat známé, kteří si přišli pokecat, a začali vymýšlet. Po vzoru Stephena Kinga jsme většinu možností zavrhli, protože i když byly třeba i trochu vtipné, neodpovídaly motivaci našich postav. Nakonec jsme se shodli, že se Elvis a Wotnau po nějakém tom hašteření, při kterém se oba cítí svatosvatě v právu, neochotně domluví, že akci zahájí společně, což nám dá možnost v tomhle složení uvádět i všechny ostatní body programu. Před pár lety jsem totiž objevil, že asi nebude náhodou, že všechny zprávy či sportovní přenosy moderují dvojice. Dává to smysl. Namísto toho, aby do něj někdo něco hustil a lámal se mu do soukromí, je divák svědkem dialogu, což je výrazně přirozenější.

A pak to začalo.

Jason se sice zmínil, že si na cestu vlakem z Berlína do Trenčína vzal videa s Elvisem a studoval jeho pohyby, ale nějak mě opomněl varovat, že namakal také jeho jižanský přízvuk. A tak když na mě poprvé vytáhl “Hey, mistah, I’m gonna tell ya sumthin’…” tak jsem místo své repliky regulérně lehl smíchy, čímž byl dopředu určen tón zkoušek celého ceremoniálu. Z těch zhruba pětadvaceti pokusů jsme celou scénku jakž-takž zvládli třikrát. Po třetím úspěšném opakování jsme si řekli, že případné zadrhnutí prostě musíme obrátit ve vtip a že už jsme připravení dost. Pak jsme ještě režírovali chudáka CreaMDa, který se stal vypravěčem příběhu do chvíle, než se Elvis a Wotnau setkají, a když i on zhruba podruhé zvládl celou show s patřičnou intonací a vypadalo to, že víc lidí už na první den Foreveru nedorazí, byl čas zahájit.

Byl tu ještě jeden drobný zádrhel. Nějak jsem si nemohl v zahájení odpustit narážku na Kuvajt a tepláky, a tak poslední slova Wotnaua v comicsové bublině na promítaných obrázcích byla “No jo, ale kde teď v Kuvajtu seženu modré kalhoty?” No a pointou bylo, že jediné, co jsem tedy jako sehnal, byly modré plavky.

Košile s flitry a modré plavečky

A pak se jelo naostro. V mém případě skoro doslova. CreaMD odvyprávěl celý příběh končící tím, že nad olympijským areálem proletělo UFO s Elvisem a vzápětí i letadélko s Wotnauem, a pak už Král rock’n’rollu naběhl na pódium a ze sálu se ozvala první salva smíchu. Podle dohody jsem ve chvíli, kdy Elvis v A Little Less Conversation zpívá slovo “satisfactioning”, vběhl do sálu v plavkách, v ruce třímaje olympijskou pochodeň vyrobenou z role zlatého balícího papíru. Plamen tvořily fikaně naaranžované žluté ubrousky, které dokonce povlávaly, protože jsem pochodní stále nenápadně vibroval.

K našemu obrovskému údivu jsme celý dialog dali bez jediné chyby – a lidi se dokonce smáli na těch správných místech!

Poté, co jsme olympijské vydání dvojhlasně prohlásili za zahájené, zbývalo všechny přivítat, seznámit lidi s organizačními drobnostmi a s tím, že mají k dispozici bufet v předsálí. Tou dobou už jsem se nenápadně přesunul za jednu z reprobeden, protože jsem si připadal jak exhibicionista, a odsud jsem také oznámil téma tzv. Realtime compa (compo = soutěž, realtime = příspěvky vznikají přímo na party, v našem případě na jejich tvorbu návštěvníci mají něco okolo šestnácti hodin), které znělo Rockford/Giana/Dizzy (to jsou slavné postavičky z her) na olympiádě.

Ještě jsem si neodpustil cynický vtípek, že zmrtvýchvstání Elvise a Jasonův návrat na Forever jsou v podstatě totéž, což jsem následně i osvětlil. Lidi bratrovi uznale zatleskali a pak už jsme společně popřáli všem hodně zábavy a předali žezlo Factorovi 6, který se ujal promítání vybraných dem, tzv. demo show.

V zákulisí jsme na sebe s Jasonem vyvalili oči, že jsme tu scénku fakt sjeli celou správně, vzájemně si pogratulovali a měli pro pátek padla. A já měl konečně čas věnovat se své adoptivní osmibitové rodině.

Bratři v procesoru

S českou Atari scénou (scéna = lidi, kteří se tak nějak aktivně motají okolo počítačů), jejíž tvrdé jádro tvoří Fandal, Bob!k, Zdeněk, Mapa, PG, Krupkaj a Pepax, jsem vycházel dobře tak nějak odjakživa. Tahle přátelská a usměvavá banda se suchým humorem, který mi tolik konvenuje, mi byla sympatická vždycky, ale ten pravý zlom asi nastal před nějakými pěti či šesti lety, kdy za mnou ke konci Foreveru přišel jako tiskový mluvčí Krupkaj se slovy “Tak jsme si říkali, jestli bys nás nechtěl za pár týdnů přijet zkontrolovat na Atariádu.”

Jestli někdy existovala opravdová rivalita mezi dvěma značkami počítačů, tak mezi Commodore a Atari! A teď tohle… No považte! Commodorista na místě od podlahy po strop zaplněném Atárky! Jenže bylo jedenadvacáté století, osmibity se už víc než dekádu vůbec nevyráběly, a tak jsem provokativně sbalil svou šedesát čtyřku a vyrazil do Olomouce.

Atariáda má tu ohromnou výhodu, že ji organizuje někdo jiný – obvykle Zdeněk, jeden z mála lidí na scéně, který nemá přezdívku (a nejspíš také jediný člověk na scéně, který mě oslovuje mým občanským jménem, které jinak většina osmibitistů ani nezná). A tak jsem místo mikrofonu měl v ruce tak maximálně láhev piva či minerálky a na rozdíl od Foreveru jsem měl čas si s lidmi opravdu pokecat. Čímž se vzájemné vztahy ještě více utužily a já si od té doby nenechávám ujít příležitost tyhly lidičky vidět, ať už jsou někde poblíž z počítačových důvodů, nebo mají prostě zrovna cestu kolem.

Vzácná návštěva ze Skotska

Ataristi dorazili v době, kdy už jsme s Jasonem chystali ceremoniál, a tak jsem je s omluvou pozval na posezení, až bude po něm a budu se moct napít i něčeho jiného než vody.

Ještě předtím mě ale stihl dostat do rozpaků Bob!k, a to hned dvakrát. Ve chvíli, kdy se přede mnou objevil, jsem vyjekl: “Ajaj, přišlo moje špatné svědomí! Bobe, já vím, že ses vloni stihl oženit – a už ti chci pěkných pár měsíců pogratulovat, jen jsem si pořád říkal, že si budu muset najít chvíli klidu, abych to neodfláknul.”

Bob!k se jen zachechtal: “To je v pohodě – já už se ti zas chystám nějakou dobu napsat, že čtu tvůj web a že se mi libí – a čekal jsem s tím, až budu mít někdy chvíli klidu. No, každopádně jsem si z něj udělal představu, co ti v Kuvajtu asi tak chybí – tak já pro to skočím.”

O minutu později přede mnou přistála láhev dvanáctileté skotské. Ta teď kroutí třináctý rok u Nejúžasnější doma a už se nemůžu těšit, až budu někdy v Čechách dost dlouho na to, aby stálo za to ji otevřít. Fakt nevím, čím jsem si to zasloužil, ale každopádně… Díky, Bobe!

Neodpálkovatelný obejda

Bob!k si mě pak ještě jednou vychutnal o den později. Dění se zrovna velmi dobře obešlo i beze mě, a tak jsem putoval sálem, tu a tam prohodil pár slov nebo se kouknul na dění na něčím monitoru – prostě to, co lidi na parties obvykle dělávají. Po nějaké půlhodině jsem dorazil k ataristům, kde jsem si kecnul na volnou židli.

Bob po mně loupnul okem, usmál se a řekl: “Jak vždycky říkáš, že jsme tvoje adoptivní počítačová rodina…”

“No?”

“Že to tak asi bude. Ať chodíš, kam chceš, stejně nakonec vždycky skončíš u nás.”

Nezbylo mi než nechat ty plantážníky, aby se dostatečně vychechtali na můj účet. Měl samozřejmě pravdu.

Hruškirmace

Teď ale zpátky do chvíle po slavnostním zahájení. Konečně přišlo těch pár hodin, na které jsem se těšil snad nejvíc – potlach s přáteli. Hlásil jsem ho preventivně mailem na páteční večer už předem. V sobotu bývají hlavní soutěže i tzv. crazy compa, což znamená, že neslezu z pódia, a kdyby na mě bývala zrovna přišla řada se sčítáním výsledků, mohl jsem sobotní večer komplet odepsat.

Ta krásná tradice se zrodila na Foreveru 2010. Seděli jsme tehdy s Krupkajem a Ellvisem krátce po půlnoci v už lehce podřimujícím sále a jako jedni z mála sledovali na plátně film The Micro Men pojednávající o siru Sinclairovi. Krupkaj (Podle Krupkaje, který si ale není úplně jistý) Ellvis u něj otevřel Moravskou hrušku, a tak jsme seděli, chvíli koukali na film, chvíli povídali o životě a ucucávali alkohol. Kdo šel okolo, mohl se posadit a připojit se, což pár lidí také dočasně udělalo, ale okolo třetí jsme tam už zbývali zase jen my tři. Když jsem pak jel na Atariádu, koupil jsem hruškovici na revanš já a od té doby kdykoli se vidíme, máme tendenci spolu strávit večer pokecem nad lahví něčeho dobrého.

Už proto, že pro mě letošní Forever byl jednou velkou afirmací, jsem musel právě Moravskou hrušku v trenčínském supermarketu koupit.

Bylo to snad ještě víc prima než jindy. Představte si něco jako kruh indiánů rokujících večer okolo ohně, akorát že jsme seděli na židlích, ohnivou vodu popíjeli střídmě a do toho nám z nedalekých hlavních reproduktorů hrála osmibitová hudba. Zasedli jsme s Krupkajem, Bob!kem a Pepaxem a průběžně se k nám přidávali lidé jako Zdeněk, Hellboj či CreaMD. Někdo poseděl deset minut, jiný hodinku. Někdy okolo druhé hodiny ranní ohnivá voda došla, ale nikdo si toho ani nevšiml a povídalo se dál. Okolo třetí nás definitivně začalo spíš ubývat než přibývat a v pět už jsme si s Bobem povídali jen ve dvou. Pak už se na mně definitivně projevil spánkový deficit z předvčerejších nočních letů a krátkého spánku minulou noc, a tak jsem to zabalil i já. Usínal jsem s vědomím, že ať už zbytek party proběhne jakkoli, budu z ní odjíždět spokojený.

Compa

Srdcem Foreveru jsou soutěže v programování, skládání hudby a tvorbě původní grafiky, tzv. hlavní compa. Ta tradičně začínají tím, že vyhodíme všechny účastníky. To ovšem jen proto, že doba před začátkem soutěží je okamžikem, kdy vybíráme vstupné. To je jeden z případů, kdy se projevují pozitiva dlouhé tradice. Většinu lidí už dnes nepřekvapí, že je organizátoři žádají, aby opustili sál, a úplným nováčkům to vysvětlí ostatní. Hlavní výhodou tu ale je fakt, že za ta léta už si lidi stihli spočítat, že Forever organizují nadšenci pro nadšence se vstupným nastaveným tak, abychom skončili na nule. Už odhadem nějakých pět let se nám tak nestalo, že by se někdo pokusil placení vstupného vyhnout, a naopak pokaždé za námi chodí někteří návštěvníci s tím, že v inkriminované době byli někde jinde, a dožadují se svého práva podílet se na pokrytí nákladů akce. Nemůžu se zbavit dojmu, že podobnému fungování věcí, kterému říkám ekonomika vzájemného respektu, patří budoucnost. Ale o tom třeba někdy jindy. Každopádně i letos mě potěšilo tohle připomenutí, že jsem součástí komunity, kde se nehraje na černé pasažéry.

Soutěže samotné mi také připravily několik příjemných překvapení.

Tak třeba commodorská hudba. Mám totiž poměrně konzervativní a menšinový vkus, takže když jsem se nadšeně obracel na CreaMDa s komentářem “Ty jo, letos dvanáct příspěvků, a z toho tři, možná čtyři hudby!” myslel jsem to opravdu pozitivně.

A radost mi udělali i hlavní vítězové. Udělujeme totiž dvě zvláštní ceny. První z nich je Eternity Award (to je taková hříčka typu kolik třešní, tolik višní – Forever znamená “navždy” a Eternity je “věčnost”) pro příspěvek, který nejlépe vystihne téma toho kterého roku. Letošní vítěz, demo Homunculi od skupiny Dream, byl nejen kompletně olympijský, ale navíc se tam v jednom obrázku zobrazujícím olympijská sportoviště mihlo letadélko s rozvinutou ukrajinskou vlajkou. Vkusnější připomenutí faktu, že nežijeme ve vzduchoprázdnu, jsme si nemohli přát. Navíc Homunculi jsou pro Commodore 64, kterýmžto pádem jsme to tentokrát ostatním platformám patřičně nandali!

Druhou – trochu hořkosladkou – netradiční cenou je Raster’s Award, kterou definujeme jako cenu pro nejvtipnější inteligentní příspěvek. Právě tak si totiž Rastera pamatujeme – jako krále duchaplného humoru. Přestože byl Radek zatracepeně dobrý coder, nějak neměl potřebu to dávat na odiv a vždycky se soustředil na to, aby ostatní především pobavil. Letos jsme jeho cenu neudělili konkrétnímu příspěvku, ale improvizaci.

Jenom aby bylo jasno – v případě, že je za co organizátory chválit, jsem jako commodorista a spoluorganizátor i jedním z organizátorů C=64 sekce. V případě, že se něco nepovede, s tím nemám nic společného, protože jako moderátor stojím mimo jednotlivé platformy. A teď proč to vlastně povídám… Za ta léta si ataristi a spectristi udělali své vlastní prezentační systémy, ze kterých pouštějí jednotlivé příspěvky. Jen commodoristi nic. Letos se commodorská sekce pokusila navrhnout, že se mezi příspěvky bude promítat logo party a název a pořadové číslo dalšího příspěvku z PC – a tvrdě narazila na ostatní, jejichž (vcelku rozumný) argument byl, že Atari i Spectrum své prezentační systémy mají a že jen proto, že commodoristi jsou líní programovat, se na party nebude zbytečně pouštět PC. Takže commodoristi zase zůstali u verbálního ohlašování příspěvků a jejich pořadového čísla. Aspoň si to tedy mysleli.

V průběhu hudební soutěže jim totiž vypomohl spectristický kolega, který aspoň na plátno promítl logo Foreveru. CreaMD pouštěl příspěvky a moderátor večera mu nezištně pomáhal ohlašováním pořadových čísel. Dokud ho nevylákal do sálu občasný smích z publika. Ukázalo se, že šprýmařům ze skupiny Gemba Boys logo nestačí, a tak za běhu začali na promítajícím Spectru programovat. Než proběhlo prvních šest hudebních příspěvků, skvěly se na plátně pěkně vyčasované rastery (vodorovné čáry napříč obrazovkou, včetně lemu obrazovky, který má být teoreticky jednobarevný – proto jsou rastery tak cool) a nápis C=64 Music Compo. Jinými slovy to, s čím se commodorská sekce nedokázala vytasit za čtrnáct let existence akce, tihle pánové na jiném počítači vyrobili za dvacet minut. A za tohle přátelské proplesknutí, aniž by něco zaznělo nahlas, si Rasterovu cenu rozhodně zasloužili.

Crazy Compa

Hlavní soutěže obvykle trvají okolo čtyř hodin, tj. cca jako dva maratony v podání Afričanů nebo jeden zaběhnutý slušně trénovaným amatérem. Každopádně i pro trénovaného návštěvníka akce je to dost, a tak po hlavních compech pravidelně vyhlašujeme pauzu na večeři.

Pro mě je to čas prohodit pár slov s ostatními organizátory, vzájemně si pogratulovat k přežití dalšího ročníku soutěží se všemi technickými zádrhely a dohodnout se, kdo bude mít tu čest přes noc sčítat hlasovací lístky. Pak do sebe hodím něco dobrého a nezdravého, jako třeba pikantní pizzu nebo Studentskou pečeť, zapiju to něčím nealkoholickým a zasednu k počítači, protože mám tak poslední hodinku až dvě na vypilovaní crazy comp.

Crazy compa jsou čistá show. Zdánlivě jsou to soutěže v čemkoliv spojeném s osmibitovými počítači, ale ve skutečnosti jejich cílem není najít vítěze, ale co nejvíc pobavit publikum.

Někdy se hraje třeba Humanistické Commando. Jak daleko se asi tak dostanete v jedné z nejbrutálnějších stříleček, pokud máte zakázáno střílet? Mně se ji takhle na Commodoru povedlo projít až do konce!

Jindy se zase koná Show It, což není nic jiného, než vykradená disciplína z Kufru, kde mají účastníci za úkol libovolným způsobem posunčinou odvysílat kolegům nějakou více či méně slavnou hru. Někdo na to jde přes název – obzvlášť pamětihodná je pro mě scénka, kdy PCH a CreaMD improvizovali Rocky (boxovali se) Horror (PCH udělal na CreaMDa baf) Picture (načrtnutí rámu rukama a tahy štětcem) Show a Sad to okamžitě uhodl. Někdo se zase inspiruje nějakou ikonickou částí, takže Defender of the Crown se změnil v rytířský turnaj a u Vetřelce předvádějící skončil s rukou pod tričkem naznačující, jak se mu něco klube z břicha.

Nikdy pak nechybí soutěž o Chodící encyklopedii osmibitových her, což je jediný trochu vážněji míněný kvíz.

Diagnóza: moderátor

Já si to uvědomil hned po prvním ročníku Foreveru, ostatním organizátorům v jejich plachosti před světly ramp to trvalo pár let, někteří návštěvníci to nevědí dodnes. Konkrétně to, že hlavní problém není dostat mě na pódium, ale z něj. Dejte mi do ruky (tedy dnes už spíš za ucho) mikrofon a přede mě publikum, a vydám dvakrát víc energie, než ve mně teoreticky je, na pokus, aby se lidi dobře bavili.

Obecenstvo je černá skříňka. Posíláte do něj vstupy a sledujete odezvu. Z ní se pak pokusíte vydedukovat, jak tentokrát funguje. I když totiž před vámi sedí ten samý typ lidí, dokonce i když jsou to úplně titíž lidé, stejně budou pokaždé reagovat jinak.

Z tohohle pohledu nikdy nezapomenu na tři ročníky Foreveru.

Někdy v roce 2006 nebo 2007 jsme s crazy compy teprve začínali. Hlavní soutěže se hodně protáhly a spousta lidí vyrazila po tvrdé práci s hlasováním relaxovat do hospody. Když jsem se odhodlal vylézt se svou show na pódium, shromáždilo se na židlích přede mnou nějakých deset lidí.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na svou oblíbenou kapelu Elvis Gott Superstar (ano, Elvis je v tomhle příspěvku vážně asi úplně všude), která už dnes bohužel neexistuje. Byl jsem na nich kdysi v klubu Matrix na Žižkově – a publikum jim celou dobu ubývalo. Okolo půlnoci nás v sále zbylo šest – tříčlenná kapela a tři diváci. Nám skalním se koncert samozřejmě líbil, a tak jsme i po poslední písni tleskali a dupali, co to šlo. Na což tehdy Pab, frontman kapely, zareagoval slovy: “Je nám jasný, že vy, co jste tu zbyli, jste se nemohli naklonovat, takže díky. Řekněte si, jakou chcete písničku, a my vám ji zahrajem.” A pak pánové i ten přídavek pro tři diváky dali s maximálním nasazením.

Já na tom tehdy s tou desítkou zájemců o praštěné soutěžení byl třikrát líp, a tak jsem se do toho prostě vrhnul, jako bych před sebou měl prázdný sál. A asi po půlhodině jsem začal registrovat změnu. Tu se někdo zvedl od počítače, aby se podíval, co je to na pódiu za prudu, tam se někdo vrátil z hospody a chvíli postával za sedícími diváky – a pak si oba sedli na nejbližší židle. Tehdy jsem poprvé zažil motivační spirálu. Něco zapadlo do sebe a já se naladil na vlnu lidí v sále. Povedlo se mi pár bezprostředních komentářů, které publikum rozesmály, a pozitivní reakce začala zpětně dobíjet mě. A pořád dokola. O dvě hodiny později jsme dosoutěžili s tím, že mi došel materiál, a lidi se rozcházeli ke svým počítačům patřičně vychechtaní. Já měl pro změnu pocit, že kdybych jen trochu chtěl, mohl bych po sále létat.

Ještě o stupeň výš řadím rok 2012, kdy už jsem objevil kouzlo moderování ve dvou. Byli jsme s bratrem Jasonem na pódiu snad tři a půl hodiny. Ke konci už jsme měli tak dost, že jsme si s omluvou otevřeli lahve s pitím a na střídačku se dopovali sladkým. Když nám došel materiál, o kterém jsme byli přesvědčení, že je bezpečně předimenzovaný, řekl jsem ctěnému diváctvu, že pokud by na tom trvalo, můžeme si ještě zahrát Show It, ale že by muselo nějakých patnáct minut počkat, než připravíme otázky. Nejen že drtivá většina lidí souhlasila – oni se za tu čtvrthodinu ani nezvedli ze židle, aby o něco nepřišli!

Po dalších čtyřiceti minutách soutěžení už nám nezbylo než oznámit, že víc toho opravdu nemáme, a po okraj napumpovaní energií opustit pódium. Načež se ukázalo, že psychická a fyzická energie jsou dvě separátní veličiny, protože jakmile jsme z pódia slezli, málem jsem zkolaboval a musel jsem do sebe nalít na jeden zátah litr pití a zchroustat dvousetgramovou čokoládu, abych se dal trochu dohromady. Ale ten prožitek, vážení, ten mi nikdo nevezme – a při vzpomínce na něj se mi pusa roztáhne do širokého úsměvu ještě dnes.

A samozřejmě jste uhodli – třetí obzvláště pamětihodná crazy compa se odehrála letos. Poté, co jsme do sebe s bratrem hodili něco k snědku, jsme ještě jednou prošli všechny otázky v kvizech, udělali poslední úpravy, prošli si pravidla akčnějších soutěží, aby byly co nejzábavnější, a v ohlášenou hodinu se vydali na pódium, opět jako Elvis a Wotnau. K mé velké radosti někteří lidé na začátek crazy comp vyloženě čekali a okamžitě se začali srocovat v hledišti. Včetně Gasmana.

Gasman je další z legend Foreveru. Vždycky zapomenu, jestli má tenhle Anglán titul z Cambridge nebo z Oxfordu, ale každopádně je podobně jako Raster a Factor 6 studnice nápadů – a navíc i anglicky přesušeného humoru. Typický Angličan je i tím, že je obvykle hodně zdrženlivý. Úsměv u něj znamená, že se dobře baví, a krátké zasmání je projevem nadšení. Jenže Gasman, stejně jako Jason a já, minulý ročník poprvé v historii vynechal. A udělalo to z něj podobně naspídovanou veverku jako z nás dvou.

V posledních letech docela slavila úspěch variace na závěrečnou dis-pic-lí-nu Pevnosti Boyard, kde soutěžící na základě nápověd hádali tajné heslo. Původně jsme dávali nápovědy verbálně, ale letos jsme se rozhodli je udělat vizuální. Ukázalo se, že se tím otázky o třídu ztěžují, protože pokud ukážete třeba třeba obrázek z Dilberta, musí vzít soutěžící v úvahu, že možná chcete říct “comics”, možná “Dilbert”, ale třeba taky “Scott Adams” (který Dilberta píše), a celou dobu při tom přemýšlet, jak to u všech všudy souvisí s osmibitovými počítači.

Poprvé se Gasman začal doširoka křenit, když uhodl legendární hanbatou hru.

Rozesmátý pak absolvoval většinu soutěže až do chvíle, kdy CreaMD trefil Battleships (klasická námořní bitva). Poté, co někdo v sále uhodl správnou odpověď, jsme s Jasonem zařazovali ještě doplňkovou otázku – správně vysvětlit nejkryptičtější z nápověd. V tomhle případě jsme se ptali, co mají boxer inkasující tvrdý úder a krasavice s šerpou přes rameno společného s námořní bitvou. Nevysvětlil mi to ale nikdo.

Ve chvíli, kdy jsem odtajnil, že boxer dostává Hit (zásah) a krásná slečna je Miss (anglicky nejen slečna, ale také mimo, tedy voda), jsem poprvé za těch čtrnáct let viděl Gasmana plácnout se do čela a rozřehtat se na celé kolo. Jen za ten pohled těch cca deset hodin příprav kvizu stálo!

Gasman mi to ovšem na férovku vrátil. Na samotný závěr jsem nechal hádanku, u které jsem měl dojem, že je poměrně vtipná, ale že k ní soutěžící budou potřebovat minimálně čtyři nápovědy. Tou dobou Gasman vedl v průběžném pořadí o nějakých pět bodů. A tak, aby bylo o co hrát, jsem vyhlásil, že pokud někomu budou stačit nápovědy jen dvě, získává za poslední otázku bodů šest. Pravděpodobnost takové události jsem ale viděl hodně blízko nule.

Jenže ouha – oni Gasmana zřejmě nevzali na Oxbridge jen pro jeho příjemné vystupování. Dvě nápovědy nebyly na plátně ještě ani pět vteřin, když mu najednou zasvítily oči a vychrlil celou čtyřslovnou odpověď. Takže, had jeden, místo o parník nakonec vyhrál o letadlovou loď.

Cestování v čase

Během jakýchkoli soutěží se život na party nezastavuje a pokud někdo (nebo jeho technika) není tak hlasitý, že ruší oficiální program, všichni spokojeně koexistují, protože jedním ze zákonů akce je, že nejlepší party není ta nejhlasitější.

Takže je úplně normální, když po vás někdo hodí správnou odpověď na kvizovou otázku, protože ji prostě náhodou zaslechl a zná správnou odpověď, ačkoli jinak se soutěže neúčastní. V jednom takovém případě mi odpověděl obrýlený čahoun z diskutující skupinky, ke které se dočasně přidružil i CreaMD. Měl jsem pocit, že dotyčného bych si měl odněkud pamatovat, ale rychle jsem snahu ho identifikovat vzdal. Foreverem už prošly stovky různých návštěvníků a tohle určitě nebyl jeden z těch, co se vracejí každý rok. Ačkoli autor odpovědi zjevně nesoutěžil, bylo třeba učinit pravidlům zadost a zaznamenat ho do průběžného pořadí pro případ, že by změnil názor a začal se kvizu účastnit aktivněji.

“A ctěné jméno?” zeptal jsem se anglicky.

Dotyčný se na mě zašklebil a pak prohlásil: “No… Ja som Lunatic of Cult.”

Načež jsem na chvíli vypadl z moderátorské role. S Lunaticem jsem si pravidelně psal okolo přelomu tisíciletí a byl to v té době jeden z mých nejlepších kontaktů na scéně. Akorát že naposledy jsem ho viděl v roce 2001, protože od té doby se na Foreveru neukázal.

Vzápětí jsem zaznamenal, že součástí tlachající skupinky je i Top Secret, další culťák, kterého jsem pro změnu neviděl od roku 2008. Nechal jsem následující půlminutu moderování na bratrovi a rychle jsem s oběma prohodil pár slov s tím, že s nimi určitě musím ještě pokecat. Bohužel, než jsem se dostal z pódia, oba zmizeli neznámo kam. Což nic nemění na tom, že jsem staré známé po těch letech moc rád viděl. Musím s nimi navázat kontakt. Snad pomůže strýček Google, nebo spíš tetička LinkedIn!

Mám ego, tedy jsem

Nejúžasnější je mi svědkem, že při diskusích o tom, co a jak dál s mým návratem z Kuvajtu a případným posunem do nějaké další země, už nějakou dobu opakuju, že je třeba někde nastoupit nejpozději v prosinci, abych do třetího víkendu v březnu měl tutově za sebou zkušební dobu – a tím i nárok na dovolenou. Poté, co jsem letošní ročník skutečně absolvoval, to platí asi tak trojnásob.

Moje babička často říkávala své sestře: “Skromnost nikdy nebyla tvou silnou stránkou.” Stalo se z toho v naší rodině okřídlené úsloví, které po sobě vzájemně házíme, kdykoli se naskytne příležitost. O mně to ale neplatí. Když jsem byl mladší, býval jsem sice hodně ješitný – ale zamakal jsem na sobě a už jsem dokonalý.

A teď vážně… Nemůžu říct, že by mi bylo nepříjemné slyšet snad od deseti různých lidí v různých variantách: “Loňský Forever nebyl špatný, kluci dělali co mohli… Ale jsem fakt rád, že letos jsi zpátky.” Sice mi při tom pokaždé zatrnulo, protože mám dodnes výčitky, že se mi nepodařilo nějak magicky zařídit, abych mohl být současně v Kuvajtu i v Súči, ale jinak se to poslouchalo vážně moc pěkně.

Stejně jako TDMův komentář, že jsem rok od roku větší profesionál, i když ten přičítám spíš obecné radosti z mého návratu, protože sám jsem na sobě pozoroval spíš známky rezivění. Řekl bych, že jsem letos udělal víc chyb než jindy na dvou ročnících na jednou. Což mě mrzelo hlavně u slavnostního zakončení, pro které jsem měl připravený malý gag – slavnostní zhasnutí olympijského ohně jsem chtěl provést tak, že bych byl po patřičně obřadném uvedení daného rituálu prostě vytrhl a zmuchlal ubrouskový plamen z papírové pochodně, jenže jsem na to prostě a jednoduše zapomněl.

A pak se při zakončení odehrály dvě věci, které mi současně udělaly radost i srazily hřebínek.

Nejdřív mě dostal LiSu, který vyhrál soutěž o Chodící encyklopedii osmibitových her. Po letech. Někdy okolo roku 2007-9 otázka zněla, jestli někdo LiSua aspoň ohrozí, ale v posledních letech vycházel na prázdno.

“Rád tě tu vidím,” řekl jsem, když si přišel pro tričko a diplom pro vítěze.

“Já tu rád vidím tebe,” odpověděl mi ten dobrý muž, čímž mě zcela odzbrojil. Normálně si zakládám na své pohotovosti, ale tentokrát jsem se nezmohl na odpověď a místo toho jsem mu položil nějakou prázdnou otázku o tom, jak se po té dlouhé době cítí jako vítěz.

A to ještě nebyl konec. Ten totiž přišel – na samém konci. Všechny diplomy už byly rozdané, jménem všech organizátorů jsem lidem poděkoval za účast, vlastně už jsem akci i prohlásil za ukončenou. A pak ze mě najednou neplánovaně vypadlo, co mi celý víkend šrotovalo v kebuli.

“Vlastně ještě mám jednu osobní poznámku,” začal jsem rozpačitě. “Víte, letěl jsem z Kuvajtu do Evropy jen proto, abych tady mohl být … a jsem moc rád, že jsem to udělal. Díky!”

S těmi slovy jsem se vydal z pódia.

Dvakrát v životě jsem měl na Foreveru na krajíčku. Poprvé to bylo, když jsem před dvěma lety končil vzpomínání na Rastera. Podruhé se mi to stalo letos. Nějakého hejhulu (mám podezření, že to byl Pepax, ale nemůžu to dokázat) totiž ve chvíli, kdy jsem důstojně mizel do zákulisí, nenapadlo nic lepšího než začít skandovat. A pak najednou skandovala většina lidí v sále.

Takže přátelé, moc vám za to “Wot-nau! Wot-nau! Wot-nau! Wot-nau!” děkuju. A ujišťuju vás, že jsem to nehrál. Fakt jsem ze sebe v tu chvíli nedokázal dostat ani slovo. Těžko říct, jestli mě vůbec někdy v životě něco zahřálo víc.

Dluhy

Jestli se nepletu, skončil letošní Forever jako obvykle s finančním výsledkem “plus nula”, který také může být “minus nula”, protože většina organizátorů si drobné výdaje přímo spojené s Foreverem nenárokuje. Dluhy ale zůstaly mně.

V podobě nedokončených rozhovorů s lidmi jako Bugjam (kterého jsem neviděl jedenáct let – prý se teď přestěhoval do Rakouska, takže to má na Forever blíž a bude zase jezdit), TDM, Factor 6, Sillicon, PCH, Visáč (který na akci prezentoval svůj nový C64-Midi interface), Logout, se kterým jsem si stihl sotva vyměnit pozdrav… Důvody byly klasické – někdo přišel za jednou či druhou stranou s tím, že akutně něco potřebuje, podívali jsme se po sobě, řekli si, že si to pak dopovíme – a už jsme se k tomu nedostali. Nebo třeba ten milý človík, který za mnou přišel po slavnostním zakončení s lahví piva a se slovy, že mi za ten víkend určitě vyschlo a jestli bych neodmítl malé osvěžení. Já vím, že jsme s Jasonem o den dřív při kvizech vedli jeho jméno mezi lidmi, kteří bodovali, ale prostě jsem ho neudržel, a prohodit s ním pár slov, abych si ho víc zafixoval, už jsem nestačil. Tak snad za rok…

Poděkování před úplným závěrem

Krupkaj se tímhle povídáním sotva mihl, ale přitom by bez něj bylo sotva poloviční. Sdělit kouzlo dění okolo osmibitů lidem tímhle hobby nepostiženým je nesmírně těžké, a tak jsou tu obrázky nepostradatelné. Kromě toho, že je Krupkaj kamarád, člen mé adoptivní osmibitové rodiny a sdílí se mnou zálibu v science fiction, je také zatracepeně dobrý fotograf. Každý rok žasnu nad tím, jaké snímky vyfotí na obyčejný kompakt, a především jak dokáže něco, k čemu vám sebelepší materiál nepomůže – vystihnout náladu okamžiku a vycítit místo a moment, kde a kdy je to třeba zmáčknout. Pokud se vám jeho fotky zalíbily, vřele vám doporučuji navštívit krupkaj’s parties photo page, kde jich roste ještě mnohem víc. Krupkajovi jsem mnohonásobně zauzlován za povolení vybrakovat mu galerii za účelem ilustrování tohoto příspěvku.

Šířka úsměvů – verdikt

Před dvěma měsíci jsem tu psal, že se pokusím ze šířky úsměvu odvodit, jestli jsem vysmátější na Wotnau Hillu nebo na Foreveru. Vzpomněl jsem si na to hned první den party a uvědomil jsem si, že ten souboj je strašně nerovný. Wotnau Hill je oáza klidu, bezčasí, které mě v bláznivém jedenadvacátém století přivítá vždycky stejně. Ale co si budeme povídat – přátelé jsou přátelé. Na shledanou za rok!

P.S.: Z výše uvedeného jste si asi dovodili, že svět osmibitů a lidí kolem nich mě stále strašně baví. Pro nevěřící Tomáše či lidi naopak zvědavé na detaily ale pro jistotu dodávám, že na Osmibitovém životě stále makám. V průběhu května updatuji příslušnou stránku, sdělím, jak jsem daleko, a zveřejním “jízdní řád” dalších kroků až k vydání.